Poprava

pokračování Prokletí Karakornu... už jsem to sem jednou dávala, ale písmák to kdesi zapomněl... :)) tak znovu :o)

Rozednívalo se. Na dno cely Armelie však mnoho prvních mdlých slunečních paprsků přes tělo mrtvého Fladrika zastírající skoro celý otvor neproniklo. Ležela ještě chvíli na slámě navlhlé ranní rosou a přemýšlela o nočním nedomyšleném podniku Äthirjanů. Zarážela ji už jejich samotná přítomnost v Lätiferu. Äthirjané bylo plémě mající domovinu ve vysokých horách Stregasu, které se rozprostíraly na jihovýchod od království…
Z úvah ji vytrhlo řinčení řetězů, skřípání rvoucí uši a klení vojáků. Král tedy přítomen nebyl. Postavila se a trochu samoúčelně si oprášila šaty. Zřejmě šlo o jiné stráže než v noci a zřejmě taky nebyli dostatečně informováni o krátké epizodce, která se na Sarealském náměstí odehrála. Fladrik stále pevně tisknoucí rukama mříže, ztuhlými ve smrtelných křečích, jako by i po smrti chtěl zabránit upálení čarodějky.
"Haresde!"
"Pane?"
"Prohlédněte ho; je-li živý, zabít, je-li mrtvý, odklidit!"
Mladý voják se shýbl k tělu. "Mrtvý, pane…" Zdál se být mrtvý. Stálo ho hodně úsilí odtrhnout Fladrikovy prsty od mříží, ještě větším problémem bylo vyprostit z tepaného kovu zaklíněný obličej. Byla to docela nechutná práce. Zběžně se podíval na velícího důstojníka, vypadal dost netrpělivě.
Rozčilením se mu chvěly ruce. Důstojník začal nervózně obcházet okolo, jako by nevěřil, že je možné babrat se s tak jednoduchou prací. Haresd se potýkal se ztuhlým tělem a pak si všiml eskridinu.
Skoro plaše se ohlédl na důstojníka; nehybně stál otočen zády ke své jednotce, ruce spojeny za zády… neklidně přešlapoval a upíral zrak do neurčita - zřejmě nad něčím přemýšlel. Haresd odepjal od opasku mrtvého eskridin. načervenalá čepel se zaleskla a vzápětí opět potemněla. Přejížděl prsty po jednoduché černé rukojeti, ukuté äthirjanským kovářem za pronášení zaklínacích formulí Mága. O eskridinu toho moc nevěděl; ani o Äthirjanech. Byli příliš vzdáleni od Lätiferu…
Proud myšlenek přeťal úsečný rozkaz důstojníka. Haresd rychle schoval dýku mezi provazy, které mezitím ostatní vojáci z jednotky složili na zem vedle výstupu z cely. Vlastně nevěděl, proč nechce, aby se důstojník o zbrani dověděl; nevěděl ani, kam na bezpečnější místo by ji mohl skrýt. Pokusil se vyprostit obličej muže z mříží, ale nakonec se rozhodl odklopit poklop a protlačit jej zpět. Pohled na znetvořenou tvář neznámého v něm vzedmul vlnu odporu, rozkaz však do posledního vyplnil.
Důstojník stále setrvával opřený o vůz a udílel svým mužům rozkazy, jak vyzvednout vězenkyni z kobky a jak s tou čarodějnicí zacházet.
"… nedívejte se jí na ruce. Lusknutím prstu dokáže zasadit bodnou ránu, lehkým třením palce o ostatní prsty vyvolává vibrace uhranutí..."
Haresd mimoděk pohlédl na své ruce. Přemýšlel nad silou a vůlí čarodějnice. "Co platí o jedné, nemusí být zákonitě zbraní druhé," vzpomněl si na moudrá slova starce, který jako žebrák putoval všemi končinami světa. Viděl Male Greolské čarodějnice, lesní čarodějnky i staré babky kořenářky, o kterých se šířily pověry, že vládnou magií. Věděl, že kromě těch z Male Greolu nevyhledávají vzájemně svou společnost. Věděl, že v nich dřímají navlas stejné dovednosti, stejně jako to, že žádná čarodějka nikdy nepodchytí všechny a rozvíjí jen zlomek svého talentu. Proto každá čarodějnice bojuje jinak. Neexistuje důkaz nepopiratelně dokazující, že se jedná o čarodějku. Člověk se může tak snadno zmýlit…
Zabalil mrtvého od prázdného pytle a čekal na další rozkazy.

"Pánové?" ozvala se Armelie. Seděla na korbě vozu, na kterém si přivezli všechny ty nástroje nutné pro její vyzvednutí z kobky. Tvářila se nevinně a slabě o sebe třela zápěstí tiše při tom řinčíc železy - pouty ukovanými nejlepším kovářem v zemi z nejpevnějšího možného materiálu, která ji měla zadržet, ať už by se chtěla pokusit o cokoliv. Bradu měla trošku pozvednutou, vypadala v té póze vzpurně a drze. Mělo by se uzákonit, že odsouzení smí chodit jen s hlavou sklopenou, aby aspoň vypadali zdrceně a poníženě, když se tak ani po těžkém žaláři bůh ví proč necítí, myslel si důstojník. Všichni jeho muži stále vypadali dost zaskočeni, těžko říct jestli uměním čarodějky nebo jejím vzhledem. Chvíli nic neříkal, vychutnával si jejich komické grimasy, v nichž se mísil obdiv s touhou i vědomím povinností ke králi a zemi. Pak se obrátil k ní, třikrát zpomaleně zatleskal a s pohrdlivým úšklebkem řekl:
"Výborně, madame, vskutku skvěle. Chcete stále tvrdit, že si neuvědomujete, kvůli čemu jste se dostala do svého nynějšího postavení? Já vám to milerád připomenu-"
Jeden z vojáků se nesměle ozval: "Pane, ehm, myslím si, že … no vlastně… promiňte mi, pane," dokončil při pohledu na důstojníkovu tvář vyjadřující nelibost, že jej někdo přerušil, a sarkasmus, zdánlivou zvědavost, co mu asi tak má prostý řadový voják co říct.
Kdyby tak ti zabedněnci tušili, že schopnost levitace je jedno z nejzákladnějších kouzel, odfrkla si. Mohla bych se pokusit utéct už teď, ale bloudit neznámým městem…, přemýšlela dál a odložila svůj útěk na neurčito. V koutku duše stále nevěřila, že by král mohl svou hrozbu splnit. A taky v ní dřímal kousek naděje, že vesničané, s nimiž tak dlouho žila a kteří ji zbožňovali, něco pro její záchranu udělají.
"Tedy nyní, když dovolíte, madame… vaše pouta, předpokládám, podlehla leptající a vše rozkládající síle vaší osobnosti."
Armelie nic neřekla. Skoro by přísahal, že se usmála. Pozvedla trochu ruce - okovy jí sice stále zvonily kolem zápěstí, ale řetězy byly zpřetrhané. Zpytavě si ji prohlížel. Vysmívala se mu. Když dokázala zničit pouta, když se dokázala dostat bez jakéhokoli složitého kladkostroje či jiného zvedacího zařízení ze své cely… dost dobře nechápal, proč ještě sedí tady. Mohla být dávno pryč a nikdo z vojáků by si nevšiml, že postava na dně cely zmizela. Byla tam taková tma, v jediném otvoru zacláněli světle gardisté motající se podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, tudíž sice snaživě, ale naprosto neschopně, že bylo jednoduše nemožné monitorovat situaci dole. Měla to být vystrašená žena, zbavená svých kouzel. Znova se na ni podíval. S významným pohledem určeným důstojníkovi odepnula okovy, jako by to byly pletené náramky z trávy, a uvolněnýma rukama si upravovala vlasy.
"Haresde!?"
"Pane?"
"Něčím ji proboha přivažte, ať to nevypadá, že pouta jsou snad přežitek, a ať nemají ty tupohlavé babky další podněty k drbům."
Haresd sebral ze země provaz, který ji měl vytáhnout nahoru, a vydal se k vozu, aby ji spoutal. Jeho druzi odklízeli nepotřebné náčiní a tiše si něco mezi sebou brumlali. "Škoda toho provazu" řekl Menaol tak nahlas, aby ho Haresd slyšel, ale aby nevyprovokoval neuvážlivými slovy důstojníka. Pochybují, jasně, když umí zničit kov, k čemu je provaz, říkal si v duchu Haresd. Došel k Armelie a začal se porozhlížet, k čemu by ji mohl přivázat. Moc možností neměl. Vůz byl jen nepříliš stabilní konstrukce narychlo sbitá z dubových prken, nic z ní nevyčnívalo, nic kupodivu nepřekáželo…
Otočil se na důstojníka. Zachytil jeho tvrdý pohled nepřipouštějící žádné pochybnosti o jakýchkoli, byť nesmyslných rozkazech, které vydal. Haresd jí aspoň svázal ruce k sobě a sedl si k ní na korbu. Právě se sám pasoval do role jejího strážce.
"Můžeme jet."
Důstojník se posadil na kozlík vedle kočího. Zbylí vojáci stále cosi reptali pod vousy.

Haresd netušil, kde se bude poprava odehrávat. Na odsouzených k smrti byla spravedlnost vždy vykonávána na Sarealském náměstí, ze kterého nyní tryskem uháněli. Lišil se i způsob - všechny procesy s ubožáky, kteří měli být v zájmu krále a země zbaveni života, končily šibenicí. Co s čarodějnicí?

Armelie se dívala do kraje, jímž projížděli. Bylo brzo ráno, ale většina obyvatel vesnic již byla na nohou. Lidé stáli u cesty a mlčky, smutně se za ní dívali. Její smrt představovala pád jejich snů, zhroucení mýtické části jejich světa a víry. Přesně o to král usiloval. A přesně to mu Armelie nechtěla dopřát.
Důstojníkova tvář si před prostým lidem udržovala kamenný ráz, ale uvnitř se dmul pýchou. Haresd by nejraději opětoval teskné pohledy usoužených lidí, ale královský kodex a morálka vojáka mu v tom zabraňovaly, a tak byl jeho výraz stejně nepřístupný jako důstojníkův. Armelie si hrála s roztřepenými konci provazu, který ji spoutával, a tiše si něco prozpěvovala. Faleolu. Byla to píseň zámku Tephaemenu, skvoucího se jako dénamén mezi zázraky. Byla to zapomenutá melodie zničeného snu…
Zahlédla Lemuela, Helanika a ostatní vesničany, v jejichž blízkosti tak dlouho setrvávala. Vypadali přepadle, avšak jejich oddanost k ní zřejmě přecenila. Rozhodně v jejich srdcích nezažehla tak mocný plamen, aby se teď jakkoli pokoušeli jí vyprostit ze zajetí. Tiše zaklela. Byli to prosťáčkové, ale stále se mýlila v jejich povahách. Spoléhala na jejich pověrčivost, ale neodhadla ji. Doufala v jejich oddanost, a znova se zklamala.
Pak už přestala vnímat lidi před sebou a z obrazu, který se jí před očima naskýtal, zbyla jen rozmazaná šmouha. Připadala si trochu zdřevěněle a ochable. Jako by se jí ani nechtělo vymanit se z rukou krále.
Haresd trhl jejími provazy. Mlhavé malůvky světa se jí rozplynuly před očima. "Jsme na místě" řekl suše a pobídl ji, aby seskočila z vozu. Se stejným zájmem jako ona si prohlížel mýtinu, dost prostornou pro zvědavé diváky, kterým se podaří přese všechna králova opatření vysledovat utajovanou hranici. Podvědomě se pohledem vyhýbal samotné hranici, odkud měla ohněm bolestně přejít ze sfér lätiferských do Niagroru, říše stínů.
Důstojník se o odsouzenou dál nestaral. Jeho úkolem bylo vyzvednout ji z cely a dopravit sem, což splnil.

Kat ji vedl k hranici. Pořád se cítila otupěle, jako by se někdo vplížil do její mysli a vší silou jí tlačil k poslušnosti. Šla jako dobytče na porážku.
Popravčí mistr ji znenadání nadzvedl do vzduchu a nešetrně ji hodil doprostřed hranice jako kus hadru. Uhodila se do hlavy o kůl čnějící z hranice a zpomaleně zaregistrovala, že kat už hranici pod ní zapálil loučemi. Suché dřevo se okamžitě vzňalo, ale čadilo tak silně, jako by hořely mladé pružné stromky. Všimla si, že po celém obvodu hranice jsou mezi větve zastrkány svázané snůpky bylinek a lučních květin. Hořce se usmála. Jen další pověra.
Dým ji začal dusit a kvůli ráně do hlavy balancovala mezi vnímáním a bezvědomím. Opět cítila ten bodající tlak v hlavě, nutící ji nechat oči otevřené. Oči jí slzely kouřem, vzhlédla k nebi, aby se mu trochu vyhnula. Přes mohutný dým zahlédla okřídleného koně, směřujícího k ní. Vzpružila se, zbytky sil se chytila dřevěného sloupu za ní, využívajíc jej jako oporu pro to, aby se mohla postavit. Vztáhla ruce a zemdlenými pažemi objala pegase kolem hlavy ve snaze vyšvihnout se na jeho hřbet.
Ztratila vědomí.

---