Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Zdravím všechny své příznivce. Po třech týdnech strávených v dalekém zahraničí Vám posílám jednu ze života.
Kavalír
„Žlutá žluva žere žížalu. Opakuj po mě“.
„Zlutá zluva zele zízalu“.
„Ne, to je špatně. Žlutá žluva žere žížalu.“
Znovu a znovu opakujeme tu stupidní větu.
„Mami, paní ucitelka Jezinka zíkala cvicit toliklát“, připomíná Pavlík a ukazuje roztažené prstíky na obou ručkách. Paní učitelka Jiřinka ze školky má logopedický kurs a pomáhá nám zvládat úskalí správné výslovnosti předškoláka.
„A mami, co je to zluva?“
„To je takový pták a slyšíš, že je žlutý.“
„Jako kanálek?“
„Kanálek?“ představuji si malý kanál, kam bych nejradši zpropadenou žluvu hodila i se žížalou.
„Ne kanálek, ale kanálek!“ rozhořčí se Pavlík.
„Aha, ty myslíš kanárek?“ konečně mi dochází. Uvědomuji si, že jsem ještě žádnou žluvu neviděla a znám ji jen z písničky Suchého a Šlitra. A taky z této strašné říkanky. „Ano, je žlutá jako kanárek.“
V duchu běduji a pomalu propadám zoufalství. Tohle dítě by mělo jít příští rok do školy. Snad se nikdy nenaučí pořádně mluvit.
Čas utíká a my se dál denně trápíme říkankami o žluvách , které žerou žížaly, o Dáše, která šije šaty a tak dále. Jednoho dne mě před domem zastaví naše paní správcová a rozhořčeně mi povídá:
„Paní Smutná, musím si stěžovat na vašeho Pavla. Tuhle jsme stály s paní Konvičkovou na chodbě a povídaly si. On k nám přišel a řekl nám, že jsme báby blbý. No představte si to, taková nevychovanost!“
Vytřeštím na ni oči a chvilinku se mi zdá, že na mě mluví nějakou cizí řečí. Jen pod tím „povídáním“ si živě představím jejich hodinové drbání, při kterém nikoho ze sousedů neušetří. Pak mi začíná docházet, že náš plachý a šišlavý Pavlík je ve skutečnosti pěkné kvítko. Mám co dělat, abych se nezačala hlasitě smát. Rychle se za Pavlíka omlouvám a spěchám domů, abych zjistila, jak to vlastně bylo.
„Mami, to není plavda. Já jsem jim žek: Vy jste jako kyticky v paláci kultuly.“ Teď jsem se zcela nepedagogicky nahlas rozesměji.
„Mami, co se ti stalo?“ nevinnýma očima mě starostlivě pozoruje Pavlík. „Já budu zase tlénovat. Zlutá zluva zele zízalu. Zlutá zluva zele zízalu……….“ se už ozývá z dětského pokoje, kam odběhl.
Dnes náš Pavel studuje logopedii na Karlově Univerzitě a tuto historku mi vůbec nevěří.
Písmák