''Běžný den''

Tužka leží na zemi jak zkamenělá sova,

vše cos říkala mi byla prázdná slova.

Já pochopil tě pozdě,                                                                                  

cos  řekla mi, to neslyšel jsem.

Hodinky v rohu na poličce zrcadlí mou otupělost,

já často s tebou usínal, teď mám jen nekonečnou bdělost.

Tys byla mou Mekkou,

jen vypálené domy zbyly.

Joint v šuplíku ztělesňuje zapomnění, osvobození a soucit,

nemám v co doufat, minulost byla Nirvánou, toť můj pocit.

Špatně vidím, stmívá se,

tak lampičku jsem rozsvítil.

Televizní ovladač v obýváku na stole, to je klamné vykoupení,

někdo zvoní, jdu se kouknout, je to ona? Ne, to opraváři topení.

Bez ní dny mi plynou zmateně a líně,

Já potkat jsem tě neměl, pozdě je.

Morče v akváriu trávu žere, jak hloupý život chudák malý žije,

tys iluze mi vzala, do naha mě svlékla … pro mě jsi jen zmije.

Život bych pro tebe obětoval,

nejradši bych tě sám zabil.

Kalkulačka na okenním parapetu, pro ní vše má smysl, řád a neměnnost,

já obětoval mnoho slov a skutků, podvedlas mě, to přísahali jsme si věrnost.

Vše je černé, to není tmou,

Já potkal tě teď ve snu, ubohá iluze.

Nůž na kuchyňské lince jistě představuje vhodné řešení,

avšak tuším, že cos kdysi řekla mi, bylo účelové mámení.

Má smysl ještě ve spravedlnost doufat?                                         

Proč nemohu nad životem jen zoufat?