Loď Draků

Oči, ty brány do duše, ukazují více, než dokáží říci slova. Vše vyšlo, jen oči zradily. Mohl jsem se ukrýt, ale při pohledu do zrcadla jsem stále viděl to, co jsem si nechtěl připustit.
Začalo to docela nevině.
Stál jsem na skále a díval se na lesním stínem potažené kameny. Někde v mé duši zazněl hlas, který mi říkal, abych odešel. Ale já nemohl, nebylo kam. Jediné co mě v tu chvíli drželo v klidu, bylo vědomí, že již nemohu couvnout.
A tak jsem se poddal.
Chvíli se nic nedělo a pak zaplavila mé tělo bolest. Prostupovala každou nitkou mého těla a já si uvědomoval jen jediné. Nepřestávat, nechat dokončit to co mě již tak dlouho pronásledovalo.
Když jsem otevřel oči, zdálo se že vše je stejné, jen kámen na kterém jsem stál žalostně úpěl pod váhou mého nového těla. Těla, které vždy bylo mé a přesto bylo nové. Poprvé jsem roztáhl křídla a oddal se novému pocitu, pocitu moci a síly.
Již nikdy nebudu člověkem.
Na zasněžené zemi se vznášel stín. Stín, jenž mohl být mrakem, ale nebyl. Díval jsem se na něj a přemýšlel, zdali bude někdo tak všímavý aby se podíval nahoru. Ale lidi se nedívají do oblak. Nevidí mé tělo, volně se vznášející krajinou. Stejně dobře bych nemusel ani existovat. Nic by to nezměnilo.
Vítr hladil mé tělo a já cítil radost. Měl jsem sílu žít a moc, moc žít tak jak bych chtěl. Jen jediné mi bránilo. Vědomí že nejsem člověk mě zrazovalo. Mohl bych být čímkoliv, ale já byl drakem. Náhle přišlo pochopení, proč jedna část mého já nechtěla proměnu připustit. I když se znovu proměním v člověka, již to nebude stejné. Vědomí že jsem jiný mě bude pronásledovat a moc, kterou mám v krvi bude chtít ukázat se světu.
Není cesty zpět.