Úlomky

Držím v ruce krunýř a cítím, jak se mi pomalu zvedá žaludek. Na křehké skořápce zevnitř vystupuje jemný žebříček páteře, který je nabarvený černě a připomíná kmen exotického stromu. Zbytek má nažloutlou barvu a domorodý umělec jej pokreslil postavičkami lidí a zvířat, které mi připomínají kresby kromaňonských lovců a také něco hodně vzdáleného a krásného.

„A kam dáme tu želvu?“ ozval se Pavel a zpovzdálí si prohlížel své dílo. Sošky dvou lovců z nesmírně tvrdého a těžkého dřeva umístil na bar a rozsvítil lampičku. Černá tělíčka okamžitě zanikla, když žárovka uvnitř prosklené vitríny osvětlila litrovku becherovky, balantínku a slivovici, na které se zepředu skvěl nápis „Hádej, kde máš mládí?“ a zezadu stejně jasná odpověď „V prdeli!“ i s ilustračním obrázkem. Sošky se na to všechno tvářily povýšeně, Pája nadšeně a já zřejmě otráveně, neboť Pájův úsměv při pohledu na mě rázem pohasl. Vstala jsem a objala ho v pase. Vždycky ho uklidní, když se k němu přitulím a mě zase dělá dobře, že musím hodně zaklonit hlavu, abych mu viděla do obličeje. „Vypadá to fakt dobře. Akorát jsou dost velký, takže ta skříňka se teď zdá menší. Ale jinak je to v pohodě. Nevim, kam s tim krunýřem. Nevim, jestli se mi líbí.“

Beru tu věc znovu do ruky a otáčím ze strany na stranu. Tady na boku je trošičku prasklá.  Pájova babička ji měla v předsíni na stěně spolu s dalšími artefakty, ale do té naší se vejde sotva zrcadlo a věšák. „Chudák zvířátko,“ sleduji hnědavý povrch schránky a představuji si, jak z něj kouká tupá hlava a kroutí očičkama, pak zas jak z krunýře vydlabávají maso a vnitřnosti. „Třeba už byla mrtvá.“ odvětí Pavel a mé představy rázem začnou zapáchat.

Mrtvá, mrtvá… Dneska jsme vyklízeli byt mrtvé babičky a do toho mi volal kluk mrtvé kamarádky. Nebo bývalý kluk? Bývalé kamarádky? U bývalé babičky? Ne, současný kluk současně mrtvé kamarádky u současně mrtvé babičky. Nemůžu ho utěšit, nevěří v osud ani v boha, věří jen v náhodu, která jeho auto nahnala na sloup a zabila ji. Ona je mrtvá. Na tom už nezáleží. Netrap se. Nenechej ho trápit se. Je to zbytečné. Nic se nespraví. Nikomu to nepomůže. „Ale proč???“ křičí mi do telefonu. „Co komu udělala? Co vy ste komu udělali?“ Co komu udělala? Říkám si a zírám na prázdný želví krunýř. Cítím se jak v Britském muzeu při pohledu na egyptské mumie ve skleněných vitrínách. Cítila jsem stejnou nevolnost a nespravedlnost. Proč? Proč někdo sebere mrtvé z hrobu a převeze je do Evropy? Proč je vystaví napospas objektivům japonských fotoaparátů? Proč si mám někam věšet kus mrtvé želvy? Proč musím stále myslet na mrtvou Lenku? Mám ji vystavenou ve své vitríně v hlavě, prohlížím ji ze všech stran a zbavuji krunýře, její přítel není na telefonu, ale stojí vedle mě a vzpomíná na ni a tím ji vytahuje z hrobu a aranžuje do výkladu. Fotíme spolu každou podrobnost, na kterou si vzpomeneme, proč? Je mrtvá a na jejím hrobě už vadnou mrtvé kytky, které jsme jí obětovali jako věčné pralesní bohyni.

Africké sošky jsou nahé a jejich penisy vzdorně trčí k nebi, beze stopy studu. Jsou si vědomy své podstaty. Já si jsem vědoma toho, že se mnou dneska není řeč a místo, abych se aktivně zúčastnila zařizování vytoužené garsonky, myslím na mrtvé želvy a faly afrických domorodců.

„Je libo želví polívku?“ pitvořím se a nabízím obrácený krunýř, který mě stále ještě pálí v ruce. „To záleží na tom, zda jde o karetu obrovskou nebo kajmanku supí. Kromě těchto dvou druhů preferuji ještě koritnačku prešovskou,“ odpovídá Pavel s neproniknutelným výrazem. Bere ode mě krunýř a pokračuje: Cokoliv z čeledi kožnatkovitých by pozřel jen barbar. Zkoušíte mou trpělivost, madam?“

Dohodneme se, že kožnatka zatím počká v nejvrchnějším regále nad botníkem a jdeme na oběd. Už jsem bydlela v Modřanech, na Žižkově a ve Vršovicích, ale Holešovice mi nejvíc připomínají, proč bych se chtěla jednou z Prahy odstěhovat. Plynární. Dělnická. Komunardů. Lidi tady plivají na zem a na jaře se podběl neprotlačí mezi odpadky a psí lejna podél chodníků. Snad jen cinkání tramvají a blízkost řeky mě s touhle čtvrtí smiřují. A romština, která se ozývá za šera mezi výklady non-stop bazarů a lékáren a večerek. Připomíná mi něco vzdáleného a krásného.

Když tahle denní doba nastane, jsem už doma sama, Pája je v práci a já u počítače, jemu při poradě znějí v uších výsledky sportovních zpráv a mě do předení ventilátoru  duní bubny. Co vědí ventilátory o bubnech? Možná všechno, možná hrozně málo, tak jako já o smrti, která je tak blízko a přitom na ni nedosáhnu. Přitom se na ni bojím dosáhnout. Toužím se jí dotknout.

Hic sunt leones. Neprobádané území. Někdo si myslí, že tam byl. Ale nikdo ještě s sebou nepřivezl žádnou vycpaninu jako důkaz. Cink, cink, zvoní tramvaje a chvějí se okenní tabule.

Zapálím si cigaretu. Žhavým koncem objíždím kontury figur rozestavených na baru. Jejich pleť ožívá a leskne se, kouř se laská s tmavými těly a vysílá signály až někam za hranice světa a života. Za hranice smrti. Vtahuji kouř do plic a pomalu vydechuji, šedé chomáčky objímají sošky a vyprávějí o dávných rituálech. Život je zasvěcením do smrti. Šeptají to dřevění bojovníci do dýmu, který vydechuji a který hned zase vdechuje tma.

Stojím na rozvrzané stoličce a po tmě šátrám nahoře v botníku. Nebyly tam náhodou pojistky? Nebo baterka? Svíčka stojí na podlaze a poplašeně bliká, chvílemi skoro zhasíná, protože v koupelně nejde dovřít okno a strašně sem odtud táhne. Nevím, co se stalo, ale podle toho, co sem doléhá přes tenké stěny ze sousedních bytů, soudím, že to nevypadlo jen u nás. Stolička vrže, já šátrám. Šátrám, šátrám, vrže, vrže, ale nahmatala jsem jen spoustu krámů, které jsme ještě nestačili roztřídit. Napínám nejen tělo, ale i uši. Nejsem ráda potmě v malé místnosti, v takových chvílích se mi zdá, že vstřebávám každé zašramocení pokožkou, kterou bodá a mrazí jako tetovací jehla. Kdy vlastně Pavlovi končí ta porada?