Život básně (básníka)

Ach, kéž bych byla básní…

psaná krásným básníkem,

jenž co chce by věděl,

po čem srdce jeho touží.

Snad po krásné paní,

snad být chudým poutníkem,

aby ve dne v noci seděl,

nepřemýšlel – čím se souží?!

To samota asi ho sužuje.

Možná právě ona

je mu přítelkyní nevěrnou,

se kterou se chtíči brání.

Chtíč je to,co život mu stěžuje.

Jen její dřevěná spona

sepne otázku dotěrnou

a shazuje ji z lesních strání.

Když papír se pak plní slovy,

Náruživý básník usíná…

Tužka lehce k zemi padá.

Báseň mlčet nebude.

Papír hoří. Oči sovy.

Svíčka tiše zhasíná.

Básníkovo srdce strádá.

Tak už zhasni, přelude!