Zraněná

Jak mraky plynou půlnocí,

do dálek vláhu nesoucí,

tak čas plyne a nejen nocí,

lékař to raněných srdcí,

jež raněny jsou, že samy ranily.

Jak vítr šumí ve stromoví,

ten zticha není, všechno poví,

tak šumí noc a nic netuší

o neklidu těch lidských duší,

jež raněny jsou, že samy ranily.

Jak déšť se snáší zticha k zemi,

co slunce skrývá, kdy vysvitne mi?

Tak zticha snáším osud svůj,

znovu a znovu, stůj co stůj,

poprvé, posté popáté, což nestačí to již,

sama nést dál musím ten kříž.

Opakuje se historie,

rány které nezakryje,

nejlepší lékař a ni bílý sníh,

proč chybovat stále osudem je mým,

když raněna jsem, že sama zraňuji.