Loď Draků 5

Modré oceány se stále zmenšovaly, jak jsem stoupal stále víš. Za ty roky co jsem se naučil létat ven mi ani nepřišlo na mysl, kolik kilometrů to jen urazím za tu chvíli, než doletím k lodi. Stála pořád tam, kde vždy. Schovaná očím i jakékoliv technice. Jen díky posunutému spektru vidění se mi podařilo ji najít. Kdybych byl člověkem a někdo mi řekl, že na oběžné dráze nad Evropou je loď, nikdy bych si to nemohl potvrdit. Chyběla by mi poslední barva. Právě ta, kterou měla naše loď. Otevřenými vraty jsem vletěl do uvítacího sálu. Jako vždy mě nikdo nevítal. Všichni pospávaly na římsách okolo sálu. Jediná dračice, která měla vedle sebe vajíčka mě přivítala pohledem. Jen pohled a nic víc. Vždy tomu tak bylo. Draci nejsou srdeční, jako lidé. Přesto cítí víc než lidé, jen to nedávají najevo.
Uložil jsem se na svoji římsu, za kterou byl hluboký otvor, na jehož konci byla moje jeskyně.
Starší draci měli jeskyni hned za krátkým tunelem.
Ze zcela pochopitelných důvodů, musely být některé jeskyně dál, když jste uvážili rovnoměrné uspořádání říms po obvodu uvítacího sálu. Staří spávali v jeskyních a mladí na římsách, bylo to takové nepsané pravidlo, i když jej každý dodržoval. Nikomu se nechtělo chodit dlouhým tunelem do jeskyně, protože křídla měly nemilou vlastnost zachytávat se a dřít o stěny.
Už jsem chvíli spal, když mě probral horký vzduch na krku. Jediný drak, který mě budil svým plamenem byla Lykanagonen, mladá dračice, které jsem nejraději říkal jen Lyn. Nikdy jsem se v její přítomnosti nezbavil pocitu, že se jí líbím. Jednou jsme na toto téma vedly tři dny trvající filosofickou úvahu, která skončila odhalením, že všichni draci se líbí jeden druhému.
„Měla jsem už starost, kde jsi.“ Řekla s okouzlujícím úsměvem.
„Byl jsem pryč sotva jeden den.“
„I tak.“ V hlase Lyn byla výčitka. „Slyšela jsem že lidé viděli někoho z nás a dokonce jej prý málem ulovily.“
Zřejmě jsem se na ni podíval až moc povýšeně. Nemyslel jsem to ale tak, jen se mi tomu nechtělo věřit. Lidi nás nikdy neviděli a já neměl důvod myslet si, proč by tomu mělo být jinak.
„Abys věděl, říkal to Tryndanochan a ten ví všechno. Dokonce říkal že se objevili ti druzí a za pokusem chytit draka na přeletu může určitě někdo z nich.“
To bylo něco jiného. Lyn mě začala uklidňovat, protože jsem vypadal zase hůř než bych chtěl.
Přelet se říkalo letu mezi lodí a zemí, nebo naopak. Byla to chvíle, kdy jsme létali poslepu, protože vidění barevného spektra lodi si vyžadovalo jiný úhel pohledu a to doslovně. Co bylo ale nejhorší, bylo že přišli druzí. Celá tisíciletí patřila tato planeta nám. Měli jsme jen dvě, zatímco druzí jich měli několik desítek. Na rozdíl od nás tomu tak být muselo, protože byli hrozně nesnášenliví i sami na sebe. Pokus chytit někoho z nás při přeletu nesvědčilo o akci lidí, ale draků. Začínalo toho na mě být moc. Lyn to vycítila z mého napětí a tak mi přitiskla hlavu na ramena a objala mě křídly.
Noc ve vesmíru byla jiná než na zemi. Tady nikdo nechodil spát, oni spali pořád. Lyn se usmívala na malého dráčka, který už potřetí spadl z římsy při pokusech o let.
„Je mou povinností jít zpět.“
Lyn se otočila. Její pohled svědčil o odporu. Na chvíli jsem si připomněl, že nejsme spojeni a ani se k tomu nechystáme. Měla o mě strach, to jsem jí nemohl upřít.
„Co tě tam tak táhne? Neříkej že lidi, vždyť na nich není nic dobrého.“
„Je.“ I přes její tvrdý pohled jsem musel odporovat. Ona nebyla třicet let člověkem, nemohla to pochopit a vypadalo to že ani nechce.
„Neříkej že láska, o té se už co namluvili. Ovšem jen tehdy, když se jim to hodilo.“
Sklopil jsem hlavu, bylo to pokorné gesto, ale já chtěl aby se ke mně přiblížila. Chtěla mě chlácholit, ale já ji řekl jediné tři slova.
„Nešel jsem jej.“

---