Luna

LUNA

Je to dávno, tak dávno, že už to ani není pravda. Tehdy lidé ještě neznali Boha, modlili se ke slunci a věřili, že jeho teplé zářivé paprsky je spasí od všech bolestí a strastí světa. Jen před sluncem měli respekt, jen toho se báli. A jen to uctívali.

Žil v té době malý chlapec. Jmenoval se Luna. Byl droboučký, jemný a oplýval až dívčí krásou. Jeho pleť byla hladká a světlá jako padlý sníh, jeho vlasy, obočí a řasy jako platina a oči jako průzračná modrá jezera na ledovém severu. Z celé jeho osoby dýchala nevinnost a posvátná prostota. Žil sám. Nebyl ale nešťastný proto, že nikoho na světě nemá. Měl svou duši a ta pro něj byla vším, tu miloval. Rád přemýšlel a rád v duchu rozmlouval se sluncem.

Až jednoho dne, bylo mu tehdy asi deset let, přišel do velkého města. Nevěděl, že tam jsou lidé zlí a špatní, radují se z cizího neštěstí a navzájem si škodí. Nikdy nic takového neviděl. V kraji kde vyrostl, se měli lidé rádi. Tohle město bylo ale prokleté.

Něco ho zneklidnilo už když vešel zdobenou městskou bránou. Zahnal pochybnost, která se mu zdála hloupá, tehdy ještě věřil, že zlo není. Netušil, že se jeho smysly nemýlily, že ve vzduchu tohoto města opravdu visí závist, zášť a nenávist. Brzy to ale poznal.

Když vstoupil na tržiště, kde se hádali trhovci s rozzlobenými ženami, muži prohlíželi ostří nožů a vzduchem se vznášela těžká, omamná vůně rajčat a rozmarýnu, náhle všichni ustali v hovoru, otočili se na něj a zírali se svraštělými čely. Prohlíželi si ho a neříkali nic. Chlapec na ně jen  udiveně vzhlížel. Byli všichni špinaví, umaštění, v otrhaných šatech, okolo úst hluboké tvrdé vrásky, v očích lesk zloby. Necítil se mezi nimi dobře, málem mu přeběhl mráz po zádech. Všechny pohledy spočívaly na něm, na jeho obličeji, hladkém, jako by byl z porcelánu, na jeho jemných rtech, na krásných čistých šatech. Mlčeli. Chlapec vzhlédl s prosbou a strachem v obrovských očích k ženě, která mu stála nejblíže. Stáhla tázavě obočí, ale netrvalo to ani vteřinu, když vykřikla:

 „Vidíte ho? Co to je za člověka? Podívejte jak je ošklivý! Fuj! To snad ani nemůže být člověk!“

„Ne, to bude asi posel ze slunce!“zvolal ironicky muž s velikým nožem v ruce a krutě se uchechtl.

V tom začali všichni lidé něco volat, křičeli jeden přes druhého, smáli se a ukazovali si na malého chlapečka, který se tíhou té chvíle stal snad ještě menším a drobnějším.

„Vypadá jako by byl stvořený ze vzduchu!“volal kořenář a tržiště řvalo smíchy.

„Chtěl jsem jen koupil chleba,“promluvil chlapec naprosto mimo.

Lidé se smáli ještě víc. Už se to nedalo vydržet. Poprvé pocítil smutek, ale pořádný smutek. Takový, který vás zatlačí v žaludku, pak u srdce, na chvíli vám nedovolí dýchat, pak zhořkne na jazyku a nakonec vyžene slzy do očí. Otočil se a utekl. Lidé něco volali, někteří se dokonce vydali za ním, ale po pár krocích se zastavili. Ještě hodnou chvíli pak debatovali o chlapci „z nebe“, jak mu začali přezdívat a kroutili hlavami. Nakonec je to omrzelo a vrátili se zpět k hádkám mezi sebou. Jen na chvilinku se přátelili, a to proto, že se společně posmívali někomu jinému. Teď už byli zase jeden proti druhému.

Chlapec utekl z města, daleko, daleko pryč. Sedl si pak pod strom a plakal.

„Proč se mi smáli? Proč se tvářili jako by se mně štítili? Proč? “volal k nebi, kde žhnulo slunce.

Vždycky byl jiný, úplně jiný než ostatní. Ale tam, kde žil dřív ho i tak měli všichni rádi, nesmáli se mu. Připadal jim podivný a přesto snad krásný. Milovali ho pro jeho duši, která byla čistá, nezištná a skoro svatá. Nikdy se nesetkal s lidmi, kteří by ho takto potupili. Zklamal se v nich. Nevěděl, jak jsou hloupí, že se smějí každému, kdo není úplně stejný jako  oni. Byl nešťastný a chtělo se mu umřít. Cítil bolest, která ho tak vyčerpávala, že přestal volat slunce, potom vzlykat a nakonec usnul.

Byla už noc, tma jako v pytli. Lidé dávno spali ve svých postelích, nikdo si tehdy netroufl jen tak  chodit černočernou nocí. Nebe bylo úplně temné, nic na něm nesvítilo. Jen slunce tu noc nějak nemohlo usnout ve svém velikánském měkkém loži.Muselo pořád myslet na to, co odpoledne vidělo z té výšky pod sebou. Přemítalo o malém chlapci, kterého mělo tak rádo. Znalo ho už dlouho, sledovalo jeho kroky a oblíbilo si ho pro jeho pokoru. A teď bylo smutné z osudu, který toho hocha potkal. Dávalo ho za vinu trochu i sobě. Mělo ho více chránit.

Trápila ho též  představa, že chlapec může být takto sužován i nadále. Rozhodlo se zachránit ho před nejistou budoucností a současně potrestat lidi za jejich chování.

Další noc už nebyla venku taková tma, lidé koukali z oken a divili se, co se to na nebi objevilo. Byl tam měsíc, krásný, křehký a něžně bílý. A byl to vlastně právě ten malý chlapec, kterého slunce takto proměnilo, aby ho navždy uchránilo před lidmi. A od těch dob svítí v noci měsíc lidem do oken jako věčný trest. Za ta léta k němu na oblohu přibyly ještě duše hodných lidí, takových, jako byl on sám. Svítí také. Říká se jim hvězdy.