Loď Draků6

Šli lesem s prázdnými proutěnými košíky. V lese šlo cítit sucho. Vzduch jako kdyby stál na místě a jen díky tomu že šli, mohli uchopit jeho částečky do úst.
„Myslím že babička měla pravdu,“ volal Pavel na své společníky. „tady je kulový a ne hříbky!“
Jirka se zvedl ze země, kde hledal pod malým stromečkem hříbek, ale místo něj našel jen šišku. Hodil jí do keře a v tom uslyšel Pavlův poněkud znepokojený hlas.
„Kdo jste tam?“ Ta slova byla více znepokojivá, než se zdála. Skrytý strach vyplouval s každým slovem více na povrch.
Les se ponořil do tmy, to možná jen slunce pohltil na kratičký okamžik mrak.
Pavel stál jako socha a ani si neuvědomil, že se mu třesou nohy. Proti němu se pohnul keř a on vykřikl. Jako odpověď mu přišel obraz tvora, který byl mnohem hrůzostašnější, než by si kdy představil.
Za Pavlem se pohnulo něco mnohem stašnějšího, než to co viděl. To co viděl, to jediné co si nyní uvědomoval byla ta bytost. Černou kůží, která se v parném dni neleskla potem, nýbrž pohlcovala veškeré okolní světlo. Tvary těla nešlo rozpoznat, přesto sálající hrůzu, které toto stvoření nahánělo, šlo doslova nahmatat. Čím blíže bylo, tím více rostl strach z něj. Dříve, než se přiblížilo na dosah sevřely Pavlovo rameno drápy a odhodili jej stanou.
Mohutný stín se mihl nad jeho tělem, které se poddalo slastnému bezvědomí. V ten okamžik se dějiště dostalo do pohledu Jirky, který přivolán kamarádovým hlasem, objevil se na malé vyvýšenině, ze které mohl přes stromy, zakrývající mu částečně pohled, sledovat další události.
Stín se mihl nad Pavlem. Jeho obrovitost se prohnala mezi stromy jako dým a v posledním okamžiku, když míjel tvora stojícího již kus od Pavla se stočil.
Stín se spojil s tvorem a na okamžik šlo slyšet zaúpění, které se neslo v několika násobné ozvěně krajinou. Třebaže tiše, mocí své hrozivosti zasadilo mohutnou ránu všemu živému co bylo v okolí a Jirka se rozsypal strachem, jako malé dítě.
Stín zmizel. Zůstal jen strach a děs.
Jirka se probral ze sevření děsu. Nad Pavlem klečel Marin a podpíral mu hlavu.
To ne. Zazněl hlas v Jiřím. Jeho tělo se vymrštilo a nohy se rozeběhly lesním podrostem, jako kdyby to byla ta nejrovnější ulice. Míjel stromy tak rychle, až se mu rozmazávaly v pohledu, zaměřeném jediným směrem. Pavel nesmí umřít. Křičelo Jirkovo já a jeho tělo se svezlo vedle Martina.
Martin se na něj otočil a jemně se usmál.
„Co ti je? Pavel si tady chrápe a ty letíš jako cvok po lese, div že se nezabiješ.“
Jirka se na něj podíval nechápajícím pohledem. Martin měl v sobě mnoho zvláštního. Vždy když si Jirka myslel, že mu rozumí, pak se stalo něco, že své mínění musel chtě nechtě změnit.
„Já myslel, copak tys nic neviděl?“
Martin zavrtěl hlavou.
„A ty snad ano?“
Jirka si na okamžik nebyl jistý, ale přeci. Vždyť vše bylo tak jasné. To nebyla jen představa. Křičelo jeho já a Jirka se vzepřel myšlence, že to byl jen sen.
Najednou vypadal Martin smutně.
„Budem muset jít.“ Řekl, třebaže jeho myslí pronikalo snad tisíce jisker světa.
Pavel se probral jak na rozkaz a díval se na ně nechápajícími oči.
„Co se stalo?“
Jirka se chystal mu odpovědět, když Pavlova ruka vystřelila k rameni, z nějž pomalu vytékala skrz oblečení krev.

---