schizofrenicka

Zase se to stalo. Vidí jenom obrazy, nic neslyší, jen svůj vlastní dech. Musí dýchat zhluboka, jinak by to s ní seklo. Brácha, který stál ve dveřích se jen znuděně otočil a odešel do svého pokoje.

Svezla se na kolena. Nohy už ji dále neudrží. A ONA klidně stojí nad ní a směje se tomu co se s ní děje. Slzy jí zase vytryskly samy. Všechno má rozmazané.

V hlavě nemá nic. Žádnou myšlenku. Nic ani necítí. Jako by v ní vůbec nebyla duše. Její tělo naštěstí dělá co musí. Zhluboka dýchá, přes slzy nic nevidí.

„Vypadni!Táhni k sobě!“

Ani nezvedá pohled. Nestálo by to za to. Musí se zvednout, ale nohy má slabé. Přesto to dokáže a pomalu se belhá k sobě do pokoje.

Brácha se na ni dívá ze dveří jeho pokoje.

“Nech to plavat. Je to kráva.“

Ale ona nezmůže se na odpověď. Jen kývne hlavou a zavře dveře svého pokoje.

Tady se v zoufalství vrhne na postel a pláče. Teď teprve ji záchvat přešel a jediné, co dokáže je plakat.

Stočená v klubíčku, s medvídkem, kterého dostala kdysi,když byla ještě šťastná.

Jako by slyšela nějaký hlas. Ženský hlas. „Nechej to plavat. Nebudeš se dál trápit. Musíš na to všechno ihned zapomenout.“

V jejím pokoji nikdo není. Ale ona přesto mluví, jako by tam s ní někdo seděl.

„Zapomenout? Zase? Kolik věcí ještě budu muset zapomenout?“

„To já nemůžu vědět.“

„Kolik hysterických záchvatů mě ještě čeká?“

„Už je pryč, tak se tím dál netrap. Všechny jsi zatím přestála, nebo ne?“

„Jo. Zatím jo.“

„Tak vidíš. Uklidni se.“ Pokývá souhlasně hlavou a její pláč se zmírní.

„Ale co bude dál? Co mám dělat? Zase budu sama tam..“ dál nedořekne a hlas jí chvíli neodpovídá. Položí medvídka pod polštář. Aniž by slyšela hlas tak sama řekne: „Nechci, aby byl u toho.“

„Počkej, máš i jiné řešení.“

„Jo? A jaké asi? Víš už jak dlouho to všechno trvá? Já přestávám mít sílu.“

„Jsi dost silná. Nedělej to.“

Ale ona se přesto zvedne a dojde ke skříni. Vytáhne si cigarety a vytáhne velký ostrý krásný zdobený nůž, který dostala kdysi od táty. To taky byla ještě šťastná. Když si na to vzpomene, tak začne zase plakat.

„Proč se musíš pokaždé bodat nožem do dlaní? Uklidnit se můžeš i jinak ne?“

„A jak? Jediné co můžu dělat je být zavřená tady, mezi těma ohavnýma, bílýma stěnama. Nesmím ani ven.“

„Počkej, počkej, dělej něco jiného. Zapal si svíčku, to tě přece taky uklidňuje.“

Ona si ale sedne na postel nadechne se a bodne se do ruky. A pak zase a zase, zase..mockrát. A pak do druhé.

Když konečně přestane ozve se zase hlas. “Už je ti konečně líp?“. Podívá se na své zkrvavené ruce. "Dnes mi líp není."

„Proč?“

„Nevím.“ Dívá se zase na své zkrvavené ruce. „Já vím proč.“

„A?“

„Dnes to byl opravdu extrém. Její důvod vyvolat hádku byl opravdu nesmyslný.“

„Vím co udělám.“

„Už jsi si pobodala ruce, co chceš pro Boha dělat dál?“

„Víš, jindy mě uklidnilo to, že jsem se bodala, bolest a krev, má vlastní krev mi pořád připomínaly to, že fyzická bolest je daleko a lehčeji snesitelnější, než psychická."

„Na to ani nemysli!“ skoro křičí ten hlas.

„A na co mám asi tak myslet? Vždyť mi sama řekla, že už se mnou nechce nikdy mít nic společného. Že mě z duše nenávidí, ať jí táhnu z očí. A víš že to nebylo poprvé.“

„Podívej, zase se sebereš, jako vždycky.“

„A k čemu to bude? Aby další hádka dopadla ještě hůř? To nemá smysl.“

„Má to ohromný smysl.“

Zkrvavenýma rukama vytáhne medvídka a pohladí ho. Posadí ho na postel, vezme cigarety a jde k oknu. Aniž by ho otevřela, zapálí si.

Dívá se z okna na podzim, který je všude kolem. Listí padá, protože už nemá sílu jako ona. Stromy jsou holé a smutné. Všechno kolem co vidí, auta na parkovišti, lidi, kteří pořád někam jenom spěchají, malé děti, které si hrají na pískovišti. Usměje se a potáhne si. Všechno je moc smutné, ona sama je moc smutná. Nemá nikoho, kdo by ji měl jen malinko rád. Ne moc, malinko, docela malinko. Ale už jí nikdo nezůstal. A dnes zase tohle. Šílená rána na dveře s ní trhne tak, že jí cigareta vypadne leknutím z ruky. Přesto, že to čekala, tak ji to polekalo. Už ji zase slyší. Je to ONA a křičí na ni, bouchá na dveře a ptá se, jestli kouří, a poroučí, ať ihned otevře.

„To mě ani nenapadne.“ Řekne si sama pro sebe. Zvedne cigaretu, potáhne si tak silně, až se málem rozkašle.

„Asi máš pravdu.“ Ozve se zase ten ženský hlas.

„Pomůžu ti vést ruku, jestli to nedokážeš sama.“

„Neměj strach, dokážu." Zase si potáhne. Políbí medvídka a vezme zase nůž. Krvavé má jen dlaně, tak pozoruje, své žíly na zápěstí. Sama pro sebe se usměje. Teď konečně, konečně se toho všeho zbaví, nebude nic, už nikdy.

Je naprosto klidná a vyrovnaná je to vidět v jejích uplakaných očích. Přiloží nůž k zápěstí a podélně řízne. Zamrazilo ji v zádech a naskočila jí husí kůže. Hned řízla i do druhé.

Pár okamžiků a všechno je krvavé. A ona se s klidem dívá jak z ní vyprchává život. A je ráda. Už nikdy víc nezažije to co se stalo dnes.

„Sbohem.“ Řekne jí hlas.

„Sbohem.“A pak už necítí. Zavře oči a už ani nevidí. Jako by z dálky slyší jak se rozrazily dveře v jejím pokoji. ONA tam vtrhla i s jejím bráchou, ale pozdě. Zemřela.