Démon (pokračování IV. - závěr )

XII Za oné pozdní hodiny obcházel zvolna strážce bdělý s paličkou, s plátem z litiny kolem bran. Pod okýnkem cely zaposlouchal se do šera, zůstal stát, na zdi kláštera v rozpacích dlouze zadíval se, paličku zved a spustil zase. Zdálo se mu, že v přítmí stěn tlumený šepot zaznívá, že slyší slova mazlivá, polibky, výkřik, tichý sten. Na malou chvíli hlavou starce probleskla hříšná myšlenka. Vše trvalo však příliš krátce a zas byl klid. Jen zdaleka půlnoční vítr v lehkém běhu rozšuměl drobné listy v tmě ä řeka vysokému břehu zpívala cosi dřímotně. A stařec rozhlédl se plaše a odříkal verš z knihy knih, aby ho svody anciáše snad neuvrhly v těžký hřích. Pokřižoval se roztřeseně, přešlápl, vzdych si od srdce, zved znovu kradmý pohled k stěně a pokračoval v obchůzce. ............................ XIII V rakvi jak peri zakletá Tamara leží. Rty jí zchladly, čelo, ten líbezný květ zvadlý, je bělejší než rocheta. Stín řas pad navždy na líčka. Každý, ó bože, každý však doufá a věří na zázrak, že polibek snad spící zrak vzbudí, že zaplaší zlý mrak předjitřní hvězda zornička. Však marně, marně denní zář zalévá oči, zlatí tvář, otec a matka marně, marně líbají v slzách mrtvé skráně a oněmělá ústa milá. Smrt navěky je zpečetila. XIV V neděli, v sváteční dny ani v chorovodech Tamařin šat tak pestrý, skvělý nebyl snad jak v rakvi. Květy z rodných strání (ten zvyk tradici starou má) sevřeny v něžné mrtvé dlani vydechovaly aróma usmíření a sbohemdání. Na tváři plné neviny nesvědčil mráček jediný o tom, že duši zahubila jí strašná vášeň trýznivá. Snad krásnější než zaživa, klidná a jako mramor bílá, prosta všech vznětů, bez citu, záhadná jak smrt leží tu. Bezkrevná ústa, ústa němá podivný úsměv spoutal jí, že ten, kdo oči vnímavé má, smutkem se chvěje potají. V tom úsměvu je pohrdání duše, jež ví, že odkvétá, poslední myšlenka a přání a odpoutání od světa. To zdání života, ten odlesk jako by vzdaloval ji víc než smrt a vzbouzel větší bolest než mlha zhaslých zřítelnic. Jako když v záři triumfální ujíždí po nebeské pláni a mizí zlatý kočár dne, jako když jiskry rozmarné v panenském sněhu na pohoří naposled šarlatově hoří než Kavkaz v tmu se propadne. Paprsek malátný a zchladlý však slabě dálí proniká, nedoprovází poutníka a v pustině se nezrcadlí. XV Už na cestu se v zármutku dal houf příbuzných a sousedů. Šedivé vlasy rval si Gudal, do prsou bil se. V pohledu zoufalství a žal upřímný, vsed na bělouše. Po tři dny a noci v pláči, se vzlyky jel smutný průvod průsmyky s Tamarou, aby pochoval ji do rodné hlíny v rodném kraji, kde kosti otců spočívají. Gudalův předek kterýsi byl vůdcem tlupy nájezdníků, přepadal chodce, plenil vsi, a když pak smrt měl na jazyku, pokáním vykoupit chtěl hřích, a dal na skalách žulových, kde jenom vichřice mše slouží a luňák nad propastí krouží, kde v slunci jiskří od věků jen sněžné štíty Kazbeku, vystavět osamělý chrám, aby mír duše našel tam. A tak se skála s příkrovem oblaků stala hřbitovem, jak by v nebeském podstřeší mrtví našli hrob teplejší, jak by vysoko nad zemí v nádherných snech ráj ztracený mohla jim zas jak dar dát noc. Ne. Vše je marnost nad marnost a mrtvé nic už netěší. XVI Neslyšným letem po azuru plul anděl zlatem obetkán a tiše do nebeských bran v náručí hříšnou duši vzhůru nes, jak mu přikazoval Pán. Konejšil ji svou sladkou řečí a žal a smutek přetěžký a všechny její prohřešky omýval slzou než dech lehčí. Už rajskou hudbu tajemnou slyšeli v dáli nad oblaky, když Démon s planoucími zraky jim cestu zkřížil najednou. A podobal se bouři líté, blesku, jenž v mračném víru žhne a plný zloby pánovité "Je moje!" - vzkřikl výhružně. Zděšeně duše v útočišti bělostných křídel anděla se modlila a věděla, že vše rozhodne chvíle příští, že zas je v moci Démona. Ó bože, jak tvář temnou má, jak proměnil se jeho vzhled! V pohledu palčivém jak jed má plamen smrtonosné zloby a jeho dech jak ze záhrobí studí a mrazí víc než led. "Odejdi, duchu pochybností," děl cherub. "Vrať se do temnot. Blíží se spravedlivý soud a nedá duši zahynout. Ty napáchal jsi zla už dosti. Ona se k nebi rozletěla. Zbavena pozemského těla vyprostila se i z tvých pout. Ona je z těch, pro které chvíle života muka znamená. Zápasem s tebou znavena po spáse prahne. Z ušlechtilé víry a touhy po krásnu utkal Pán struny jejích snů. Skončila doba pokušení. Jdi! Vyzývám tě naposled. Ona stvořena pro svět není a pro ni stvořen nebyl svět. Trpěla. Milovala. Kalich hořkosti pila po okraj. Země je vlastí lásek malých - veliké lásce patří ráj." A posel nebes na Démona pohlédl přísně, káravě, svá zlatá křídla zvedl zvolna a zmizel v modré dálavě. Démon, poražen od cheruba a ve svých citech zhrzený, všech nadějí a snů se vzdal. Z rtů vytryskla mu kletba hrubá, a osamělý jako dříve, v zajetí pýchy pohrdlivé, bez lásky, bez útěchy v dál se rozletěl zas nad zemí. ...................... Dodneška u Kojšaurských spádů často z mlh vynoří se stín temného cimbuří a hradu a opuštěných zřícenin. Jak svědek dávno zašlé doby puklá zeď dodnes černá v loubí a dodnes děs a neštěstí ožívá v mnohé pověsti. Pod srázem stulen aul se choulí, vše kvete, vše se zelená a roztříštěná ozvěna hlasů zní tichou dálkou polí. Zas táhne krajem karavana se zvonečky a v kouřmu rána se třpytí řeka zpeřená. Zas voní kvítí na pažitě a jarní země milostná z rosy i slunce radost má jak bezstarostné, hravé dítě. Jen zámek hledí zasmušile do údolí jak vetchý kmet, jenž přežil vrstevníky milé a celý rod. A mnoho let neviditelní nájemníci v něm přebývají celé dni a šustí, rejdí při měsíci svobodně v jeho sklepení. Poustevník pavouk si tu skrytě ve vlhkých koutech spřádá sítě, po střeše s veselými dětmi se honí matka ještěrčí a v temné škvíře obezřetný had odpočívá v bezpečí, a když polední slunce praží, stočen se hřeje na zápraží a pak se slastně protáhne a zablýská jak ostrá dýka, jež z mrtvé dlaně bojovníka vypadla v bitvě prohrané. Spoušť. Všechny stopy po člověku vymetla odtud ruka věků, všechno se stalo veteší a všechno v zapomnění dřímá - Gudalův dvorec někdejší, sláva i krása Tamařina. Nad srázem však zeď kostela, za kterou pod ochranou boha tlí jejich kosti leta dlouhá, nejednou z mračen zabělá. U pevných mříží tepaných jak věrní strážci vytrvalí nehnutě stojí černé skály a jejich žulovou hruď halí jak pancíř věčný led a sníh. Z útesů zakované v chladu jak ztuhlá peřej vodopádů vrhají stíny do úžlabin kaskády nakupených lavin, metelice se ke skalám lísá, prach stírá ze zídky, hned brouká v mlze teskný žalm, hned houká drze na hlídky a oblaka, jimž vítr báji o chrámu v horách vypráví, se z nedozírné dálavy poklonit hrobům pospíchají. Nikdo však u nich nelká. Skryt je v němém tichu mramor krypt, nad nimiž Kazbek zvedá štít a žárlivě svou kořist hlídá. Věčný je lidský pláč a bída - věčný je hrobů mír a klid. 1841

---