Polsko - kapitola V.

 

V.

Bloudění

 

,,Počkej, sakra, nic nevidím.‘‘ položil jsem mapu na nádrž.

,,Ty nemáš baterku? Nemáme ani světlo ani správnou cestu.‘‘

,,Jasně, že mám baterku.‘‘ Otevřel jsem skříňku na pravé straně kabiny, vyndal z ní baterku a posvítil na mapu.

Stáli jsme uprostřed polí kdesi v Polsku a přemýšleli kudy dál. Bylo tři čtvrtě na jednu a okolní krajina se ztrácela ve tmě. Jenom slabé měsíční světlo se odráželo v lesklém laku kabiny a dodávalo předmětům v okolí alespoň přibližné obrysy. Krajina byla rovná, plochá bez velkých převýšení a noční vzduch byl tu noc nezvykle horký.

,,Tady někde bysme měli bejt. A sem se chceme dostat.‘‘

,,Takže bysme měli jet tudy.‘‘ ukázala Terezka rukou kamsi do tmy za křižovatkou.

,,Taky nám mohl dát Igor novější mapu. Ještě že tahle není v azbuce.‘‘

,,Je v polštině. Očividně to stačí.‘‘ zasmála se.

,,Tudy, říkáš?‘‘ podíval jsem se nejistě do tmy za křižovatkou.

,,Máš snad nějakej lepší nápad?‘‘ zavřela atlas.

,,Ne…‘‘ letmo jsem přejel okolí kuželem světla z baterky. ,,Jedna cesta přece musí bejt  ta správná.‘‘ šplhal jsem se do kabiny.

,,Jo…‘‘ zvedla obočí Terezka ,,To je fakt.‘‘ zabouchla za mnou dveře a odešla ke své soupravě.

,,No nic pánové. Jedem. Zkusíme tuhle cestu. Nemělo by to bejt víc než třicet kilometrů.‘‘

Třicet kilometrů se po chybném odbočení proměnilo na padesát a díky nízkému podjezdu protáhlo o dalších dvanáct, protože jsme museli hledal náhradní cestu pro kombajny. Bylo půl čtvrté ráno, když naše kolona sjížděla ze silnice do areálu farmy na kraji nepříliš významné vesnice v polském vnitrozemí. Farma byla několik desítek metrů od silnice. Z jižní strany k ní přiléhaly menší venkovské usedlosti, na sever od farmy se rozprostíral nekonečný lán vysoké zelené kukuřice. K bráně vedla široká příjezdová cesta s povrchem z betonových panelů. Okolo celého areálu se obtáčel vysoký plot z vlnitého plechu, který se v prostoru brány střídal s obyčejným pletivem. Vjezdová brána byla široká a veškeré nápisy na ní v polštině. Na zprohýbaném pletivu visela značka, přikazující v areálu rychlost dvacet kilometrů v hodině.

U brány jsem pomalu zastavil a vyskočil z kabiny. Závoru jistil zámek. Všude bylo ticho a klid. V dálce houkal vlak a z vesnice sem doléhal štěkot psů.

,,To je ono?‘‘ promluvil na mě Kamil. Stál přímo za mnou. Díky výšce své postavy na mě mluvil shora.

,,Mělo by.‘‘ odpověděl jsem tiše. Za branou se nic ani nepohnulo. Ani jediný kamion nestál na dvoře, přitom třetí kolona měla dorazit dávno před námi.

Z kabiny druhého kombajnu v koloně právě šplhal Martin. Stejně tak jako Kamil i Martin jezdil od útlého věku s obilným kombajnem a u této práce vydržel dodnes. I když každý z nich měl přes rok svoji vlastní práci i rodinu, každé léto se setkávali u kombajnů. Už celé roky. Poznal jsem ho společně s Kamilem jednoho nedělního odpoledne uprostřed srpna před mnoha lety. Od té doby jsme se každé léto, vždy na několik týdnů, setkávali při žních na jihu Moravy. Jeho postava se nedala přehlédnout. Byl o dvě hlavy menší než Kamil, jako vždy i dnes, ostříhaný dohola, s oválným obličejem, zdola lemovaným zarostlou bradou. Na sobě měl široké šortky, které mu sahaly až do poloviny lýtek, volné tričko, černou kšiltovou čepici s logem Caterpillar a na nohou tenisky. I přes svoji malou výšku působil mohutným dojmem a v nouzi ho bylo všude plno. ,,Umíš polsky?‘‘ ptal se mě, když přicházel.

,,Já? Kde bych to vzal?‘‘ smál jsem se.

,,To já nevím, ale někdo se támhletím chlápkem domluvit bude muset.‘‘ ukazoval mi za záda. Otočil jsem se a ve světle reflektorů z kamionu spatřil muže přicházejícího k nám. Jeho zaprášené šedivé montérky a košile s krátkými rukávy ho jednoznačně řadily do skupiny manuálně pracujících. V levé ruce měl cigaretu, přes kterou se pravidelně nadechoval.

,,Vy ste češi?‘‘ začal polsky.

,,Jo…‘‘ odpovídal jsem, i když jsem mu sotva rozuměl.

,,Chlapi!‘‘ ozval se Igor vybíhající z jedné z budov. V té chvíli už muž s cigaretou chrastil řetězem, omotaným okolo závory na bráně.

,,No! To je dost! Už jsme si začínali myslet, že jsi na nás zapomněl!‘‘

,,Kde ste se sakra toulali?‘‘

,,Když tys nám, ty génie, nezapsal do itineráře ten pitomej most.‘‘

,,Ste jak malí kluci…‘‘ smál se Igor ,,Pojeďte za mnou. Ukážu vám, kam se máte srovnat.‘‘

Brána byla doširoka otevřená. Vrátil jsem se do kabiny, odbrzdil soupravu a po zbytku cesty z panelů dojel na hladký asfaltový povrch dvora. Přímo před bránou světla osvítila obytnou budovu. Nalevo od vjezdu byla hala pro kamiony, hala napravo sloužila jako úkryt pro kombajny.

,,Hej! Honzo!‘‘ otevřel dveře kabiny Igor ,,Srovnej to vedle nich, jo?‘‘ a ukazoval na tahače třetí skupiny, která dorazila dávno před námi, srovnané v osvícené hale. Mezi nimi i Xeny z Ohaja.

,,Jo, jasně.‘‘ zabouchnul jsem za sebou dveře, opatrně vjel do haly a zacouval ke stojícím soupravám. Během minuty vedle mě stál i Terezčin Modrý anděl.

Otevřel jsem dveře a zavolal na ni: ,,Padla!‘‘

,,To mi povídej. Mám toho dost.‘‘ odfoukla si vlasy z čela.

Protáhnul jsem si záda, když jsem vyskočil z kabiny a ucítil onu nepříjemnou bolest, která mě už několik měsíců provázela jako důsledek sedavé práce a nedostatku pohybu.

,,A co teď?‘‘

,,Jdem spát, ne?‘‘

,,Terezo…máš tam někde Honzu?‘‘ zaznělo halou.

,,Jsme tu oba…‘‘

,,Vezmete si věci? Ukážu vám, kde budete spát.‘‘ volal Igor stojící na prahu haly.

Měli jsme za sebou víc než dvacet hodin v sedle a spánek přinášel vytoužené osvobození. Rychle jsem se do kabiny natáhnul pro menší cestovní tašku a s radostí následoval Igora do dvoupatrové obytné budovy s pokoji a sociálním zařízením v první i druhém patře a kuchyní a velkou zasedací místností v přízemí. Uvedl nás do jednoho z pokojů a se slovy ,,Doufám, že vám nebude vadit, že budete spát spolu.‘‘ zmizel kdesi v přízemí.

Nevím, jestli jsme si byli tak blízcí nebo jen tolik unavení. Tak nebo tak, položil jsem svoji tašku vedle postele, sundal si triko, kalhoty a zamířil pod deku. Terezka udělala to samé. Po půl hodině nepříliš vydatného spánku mě probudil hluk. Právě přijížděla druhá kolona kombajnů. Bylo mi horko, postel pode mnou byla nepříjemně  měkká a deka na zpocených zádech nesnesitelně kousala. ,,Kašlu na to.‘‘ řekl jsem si a nebylo to poprvé.

Když jsem se oblékal a zvedal svoji tašku ze země, probrala se Terezka: ,,Kam jdeš?‘‘

,,Do kamionu. Tady se nejsem schopnej vyspat. Spi klidně. Uvidíme se ráno.‘‘ zašeptal jsem a vyšel na chodbu. Po tmavě fialovém koberci a dřevěných schodech jsem seběhnul až do přízemí, přeběhnul dvůr a vešel do haly. Tomáš právě couval do řady stojících kamionů. Richard stál vedle svého vozu a vychutnával si ranní cigaretu.

,,A hele…kdopak se to na nás přišel podívat?‘‘ smál se zpoza volantu Tom.

,,Na dívání ti kašlu. Jdu spát do auta…‘‘

,,No jasně. Jako vždycky. Po měsíci se vrátíš domů, jdeš spát a o půl druhý ráno se vzbudíš s tím, že jediný místo, kde se klidně vyspíš je stejně jenom ten zatracenej kamion.‘‘

,,Tak asi…‘‘ kývnul jsem, šplhaje se do kabiny. Tomáš měl pravdu. A tak jsem zatáhnul záclonky, sundal si botasky, posadil se na postel, tričko i kalhoty přehodil přes opěradlo sedačky, na horní posteli nahmatal deku a pod hlavu si položil svůj polštář. Teprve teď pro mě dnešní den skončil. Bylo čtvrt na šest…

 

---