Polsko - kapitola VII.

VII.

Noční jízda

 

 

Trochu přibrzdit, spojka, řadící páku do neutrálu, dvě otáčky volantem doleva, brzda, podřadit a trochu přidat plyn. Sjížděl jsem ze silnice zpátky na pole a dál hnal soupravu prašnou polní cestou až za obzor, kde ve světlech reflektorů dokončovalo svoji dnešní práci stádo kombajnů.

,,Kolikrát už jsem to dneska jel?‘‘ ptal jsem se sám sebe. Na lístku, který vypadal jako účet z nočního podniku, stálo, že osmkrát. A když jsem projížděl po poli souběžně s pracujícím kombajnem, ze kterého se mi do návěsu sypaly další tuny pšenice, bylo mi jasné, že se projedu po deváté.

,,Tak jo, máme to hotový.‘‘ zíval do vysílačky Kamil: ,,Sbalím lištu a pojedu.‘‘ Zůstali jsme tu jako poslední, dokončujíce poslední metry, jinak už posekaného, lánu.

,,Dobře. Já to jen odvezu a jedu taky. Zatím čau.‘‘ zatáhnul jsem za lanko klaksonu a vydal se směrem na silo. Po dálkovými světly nasvíceném poli jsem projížděl okolo opuštěné Lenčiny soupravy. Pod stropem z hvězd jsem složil poslední náklad a vyrazil domů, jehož podstatu naplňovala pro tento týden farma na kraji vesnice. Teprve když jsem míjel posekané pole s prázdným návěsem, přicházela Lenka ke svému kamionu. Mlčky přikryla náklad plachtou a vyrazila na silo. A když pod dozorem měsíce opouštěla silo, aniž by zaznamenala tmavý vůz, tisknoucí se na její nárazník, všichni na farmě už téměř usínali.

Tmavou dodávku, ukrývající se za návěsem, Lenka zaznamenala až ve chvíli, kdy se světlo měsíce, který ji tu noc opatroval, odrazilo na jejím čelním skle. Trochu znervózněla, když zjistila, že ji vůz ani na dlouhém rovném useku nemíní předjet. Svoji prázdnou soupravu hnala nočním Polskem rychlostí vysoko přes osmdesát kilometrů za hodinu, ale vždy, kdy už si myslela, že svého tajemného pronásledovatele setřásla, dodávka se znovu objevila ve zpětném zrcátku. Začala se bát. Přesto ani trochu nezpomalila a  zkusila vysílačku: ,,Tady devítka, kluci, slyšíte mě někdo?‘‘ volala zoufale: ,,Drží se mě nějaký auto a vůbec mě nechce předjet. Mám strach…tak slyší mě někdo?‘‘

Prázdné a opuštěné kamiony stály v tu dobu srovnané ve skladišti a jejich řidiči už dávno spali. Kromě jednoho. Kromě mě. V tu chvíli jsem projížděl branou do areálu farmy, když jsem uslyšel Lenčinou zoufalé volání o pomoc. Přidal jsem plyn, otočil soupravu doslova ,,na pětníku‘‘ přímo pod okny spících řidičů a vyrazil Lence naproti. Musel jsem dělat hodně rámusu, protože sotva jsem opustil farmu, zvonil mi telefon.

,,To jsi byl ty? Kam jedeš? Co se děje?‘‘ ptal se ospalým hlasem Tomáš.

,,Já nevím co se děje. Lenka volala vysílačkou o pomoc. Sleduje jí nějaký auto. Jedu jí naproti. Hele…já…nevím, o co jde, ale vzbuď kluky a jeďte za mnou.‘‘

,,Kudy jedeš?‘‘

,,Směrem na silo.‘‘

,,Jedu hned za tebou.‘‘

,,To bys měl.‘‘ odhodil jsem telefon na postel a protřel si oči. Ještě mě pálily z ostrého denního slunce. V tu chvíli jsem už viděl mezi stromy za zatáčkou světla Lenčina kamionu a také rozeznal malý vůz, jedoucí souběžně s ní. Byli jsme od sebe sotva dvě stě metrů, když Lenka začala křičet do vysílačky: ,,Kruci on má samopal. Co s tím chce…‘‘

Nebyl už čas na nic. A když si všechno zpětně přehrávám, nechápu, jak jsme se mohli tak rychle domluvit. Jeli jsme naplno proti sobě.

,,Léňo, slyšíš mě?‘‘

,,Honzo?!‘‘

,,Uhni doprava! Hned teď!‘‘ Zapřel jsem se o volant. Lenčina souprava před zatáčkou prudce brzdila. Podél ní se řítila tmavá dodávka. Její řidič si sotva stačil něco uvědomit, když mě uviděl. Ozvalo se pár výstřelů a pak jsem ucítil prudkou ránu. Dodávku náraz roztrhal a v několika kusech odhodil do pole s kukuřicí. Moje souprava se zastavila napříč silnicí, kabinou zarytá v měkkém poli asi sto metrů za Lenkou, která si až teprve teď uvědomovala, proč měla vlastně uhnout na stranu.

Nezažil jsem pocit bezvědomí. Do té doby ne. Po tom, co mě prudký náraz, mnohem prudší, než jsem odhadoval, odnesl ze skutečného světa do nekonečné katedrály duše, neuvědomoval jsem si nic z toho, co se stalo. Necítil jsem bolest, strach, teplo ani chlad. Necítil jsem vůbec nic. Nebylo tam ani světlo, ani tma, ani něco ani nic. Chvíli jsem se vznášel, plaval ve vlnách, které neumím popsat, než mě obrovská síla prudce uchopila a uhodila se mnou o zem. Do každého koutku mého těla se rozlila ostrá bolest, která však po několika vteřinách zmizela. Místo toho jsem pocítil silnou otupělost. S ohromným úsilím jsem nakonec dokázal alespoň pootevřít oči. Byla noc. Oslepovaly mě záblesky světel a čím dál silněji jsem začínal vnímat zvuky okolí. Zřetelně se mi vybavuje až jak sedím v trávě na kraji cesty a Terezka mi zapaluje cigaretu. První, na co jsem se ptal byla Windy City.

,,Seš nenapravitelnej…‘‘ zakroutila hlavou: ,,Jak ti je?‘‘

,,Blbě. Mizerně se mi dejchá. Dostal jsem od volantu pěknou ránu do žeber. Bolí to jako čert.‘‘

,,Zachránil jsi jí. Podívej.‘‘ ukazovala na Lenku, sedící ve svém kamionu s cigaretou v ruce. Na boku kabiny, napravo od okna, se táhl pás průstřelů. ,,Stačilo pár centimetrů…‘‘

,,Jo. Zachránil. A Windy skončila v kukuřici.‘‘

,,Nemysli na to. Vypadneme odsud. Kluci se o Windy postarají.‘‘ usmála se: ,,Pojď, odvezu tě.‘‘ řekla klidně. Podala mi ruku a pomohla vstát.

Opřený o Terezku, procházel jsem mezi kamiony k tomu jejímu. Na kraji silnice, ve stínu noci, stála Windy City. Byla tma, přesto jsem rozeznal její zjizvenou tvář. Mlčky jsem sklonil hlavu a přemýšlel, proč jsem obětoval to nejdražší právě pro Lenku.

,,Je mi to líto.‘‘ ozvalo se za mnou.

Vzdal jsem se opory Terezčina ramene a postavil se na vlastní nohy. ,,Hm.‘‘

,,Nevím co na to říct…‘‘ zašeptala Lenka s provinilým výrazem ve tváři. ,,Sama bych se z toho nedostala.‘‘

,,To víš, že dostala. Ale asi mrtvá…‘‘ otočil jsem se, pomalu se chytil madel a vyšplhal se do kabiny Terezčina Volva: ,,Nelam si s tím hlavu. Nic mi nedlužíš…‘‘

,,Jo….‘‘ zaznělo za mnou tichým tónem. Otočila se a odešla.

Zabouchnul jsem za sebou dveře a sesunul se do sedačky: ,,Tohle je vážně blbej den.‘‘

Terezka, vedouc svůj kamion temnou krajinou, se na mě usmála se slovy: ,, Lehni si, zavři oči a nech si něco hezkýho zdát…‘‘ A já v tu chvíli věděl, že dokud je tu Terezka, žádný kamion není natolik zničený, aby se nedal opravit. S bolestí na hrudi jsem si ustlal na spodním lůžku v Terezčině kabině a ani trochu se nenechal rušit pracujícím motorem pode mnou. Usnul jsem okamžitě.

---