Polsko - kapitola VIII.

VIII.

Den třetí

 

Bylo ještě šero. Naše nejbližší hvězda teprve pomalu vstávala za obzorem, ale já už nedokázal spát, ač jsem měl za sebou rušnou noc. Moje, jinak klidné, podvědomí rozrývala tupá bolest na hrudi. Terezka spala na posteli nade mnou. My oba, i mnoho ostatních řidičů, jsme byli natolik zvyklí spát v kamionech, že nám po celodenní práci přišlo docela normální zatáhnout záclonky a ustlat si v kabině.

Nechtěl jsem ji vzbudit. Proto jsem se jen tiše protáhnul na sedačku, nazul si tenisky, vyskočil z kabiny, zabouchnul dveře a nechal Terezku v moci říše snů. Z haly s kamiony jsem přeběhnul do obytné budovy, s chutí se na několik minut postavil pod sprchu a  konečně se trochu uvolnil. Uvařil jsem si trochu svojí kávy a po příjemném osvěžení se posadil na schody před obytnou budovou. Několik metrů ode mne příjemný ranní vánek zvedal a pohrával si s tmavou plachtou, pod kterou byla ukrytá zraněná tvář mého kamionu.  Hrníček pomalu chladnoucí kávy jsem postavil vedle sebe na betonový schod, vytáhnul z kapsy telefon a vytočil 00420566… Potřeboval jsem náhradu za Windy City.

,,Nedtrans, dobrý den.‘‘ Telefon zvedla Alice. Člen rodiny nedtrans, mimo jiné ovládající plynně němčinu, francouzštinu a španělštinu. Mladá, štíhlá, krátkovlasá dispečerka, bez které by nedtrans nebyl nedtrans.

,,Tady kontrola z vedení. Jak se tam máte? Děláte tam beze mě vůbec něco?‘‘ smál jsem se do telefonu.

,,Ne…tady vlastně nikdo není. A já mám nohy na stole a hraju hry na tvým počítači.‘‘

,,No to je skvělý.‘‘

,,Dělám se legraci. Znáš mě…‘‘

,,Já vím. Alí, jak dopadnul ten konkurz. Máme někoho?‘‘

,,Jo. Je tu jeden člověk…jezdil pro Vápeníka. Má skvělý doporučení.‘‘

,,Kolik mu je?‘‘

,,Počkej…mrknu se do papírů.‘‘ odmlčela se na chvíli: ,,Šestadvacet.‘‘

,,No skvělý…a co Queen of sand?‘‘

,,Dneska dostala espézetky.‘‘

,,Pošli toho řidiče s Queen of sand okamžitě za námi.‘‘

,,Co se stalo? Jste všichni v pořádku?‘‘

,,Jo, jsme, já…rozsekal jsem Windy.‘‘

,,Jakto?‘‘

,,Dneska v noci. Měli jsme tu trochu problémy.‘‘

,,Ale ne, Honzí, to je mi líto. Mám vám poslat vyprošťovák, nebo…?‘‘

,,Pošli Queen of sand. Ať si mě tady ten novej řidiči najde a ať si dává pozor. Včera v noci to tu bylo jako na divokým západě. Kdyby něco, ještě se ozvu, jo?‘‘

,,Dobře…mějte se.‘‘

,,Ahoj.‘‘ položil jsem telefon, pomalu srkal vlažnou kávu a pozoroval pomalu se probouzející okolní svět. První, kdo se objevil, byly posádky kombajnů, mezi nimi Kamil s Martinem.

,,Kluci ahoj.‘‘ zdravil jsem je, když kolem mě po schodech procházeli ke kombajnům.

,,No nazdar. Kluci říkali, že jsi v noci boural.‘‘ zastavil se Kamil.

,,Lidi toho nakecají.‘‘ laxně jsem ukázal na Windy City pod plachtou: ,,Tahal jsem Lenku z průseru. Trochu jsem to poškrábal.‘‘

,,Co se stalo?‘‘

,,Šla po ní nějaká dodávka a já jí smetl ze silnice. Stručně řečeno.‘‘

Kamil sklonil hlavu v tichém souhlasu: ,,Tak zatím.‘‘ a odešel.

Život na farmě se pomalu probouzel do nového dne. Kombajny se začaly řadit na dvoře a řidiči ,jeden po druhém, mířili za snídaní do obytné budovy. Nejeden z nich mě poplácal po rameni s tichým soucitem, uznáním toho, co jsem v noci udělal, a snad i trochou obdivu. Slunce se vyšplhalo na obzor, den zbarvil oblohu do modra, chladný ranní vánek se vytrácel  a měnil v horký denní. Hrnek od kávy byl dávno prázdný, když se ve výjezdu z haly objevila Terezčina souprava. Lesknoucí se tmavě modré Volvo mi zastavilo u nohou a v něm usmívajíc se Terezka se slovy: ,,Ahoj Honzí, jak ti je?‘‘ na rtech. Ruku měla položenou na okně a její prsty vyťukávaly melodii Purple Hills od D12.

,,Jsem v pohodě. Ráno jsem mluvil s Alicí. Posílají sem Queen of sand s tím novým řidičem.‘‘

,,Novej řidič, jo? Kdo to je?‘‘

,,Netuším. Bral jsem ho na základě doporučení od Vápeníka. Vím jen, že mu je šestadvacet.‘‘

,,Nazdar, pane šéf.‘‘ ozvalo se mi za zády: ,,Příště až budeš bourat, tak bourej šikovně. Víš jak dlouho jsme to auto tahali z příkopu? Tři hodiny!‘‘ říkal téměř vážným tónem Tom. Nakonec ale neudržel vážnou tvář a se slovy ,,Udělal jsi to, co jsi měl.‘‘ mě poplácal po rameni.

,,Díky Tome.‘‘ Tom byl mnohem víc, než jen kamarád od volantu. Byl to přítel. Bylo mi osmnáct, když jsme se poznali, jak jinak než přes kamiony. Byl první, kdo mě vzal do kabiny a ukázal mi kus světa kamionů. Hodně mě naučil, hodně mi ukázal a já mu za to byl vždycky vděčný. Když jsem potřeboval rameno, nabídnul mi to svoje, abych se na něm mohl vybrečet a když jsem potřeboval pomoct při opravě kamionu, byl první, kdo se objevil ve městě a lehnul si se mnou pod moji Liazku. A nikdy, nikdy jsem mu nedokázal dost poděkovat za onu letní srpnovou noc. Vraceli jsme se tehdy z Německa. V pátek večer jsme projeli Rozvadovem a pokračovali přes Plzeň na Prahu a dál po dálnici na Hradec Králové. Bylo něco mezi jednou a druhou hodinou po půlnoci, dálnice byla prázdná a já zíval do tmy na sedačce spolujezdce Tomova bílého Freightlineru, když se zeptal: ,,Tak co, pane šéf, chceš si to zkusit?‘‘ V tu chvíli mi přejel mráz po zádech a ruce se mi začaly třást. Na jeho kamion jsem si netroufal. ,,No, já jen, že tady je poslední benzínka a pak už se nebudeme mít kde vystřídat.‘‘ Na to jsem ale nedokázal říci ne. Zastavili jsme na poloprázdném parkovišti, vyměnili si místa a já mlčky pod Tomovým vedením rozjížděl do noci těch více než dvacet tun váhy naší soupravy. Skutečný kamion, skutečný náklad a skutečný sen, který se tu noc splnil.

,,Já jsem přece vždycky říkal, že ten nahoře pro nás dva něco chystá.‘‘ řekl Tom. A měl pravdu.

,,Hej, chlapi.‘‘

,,Chlapi?‘‘ ozvala se Terezka.

,,Promiň Terezko.‘‘ omlouval se Igor: ,,Chtěl bych s váma mluvit.‘‘ řekl trochu napjatým tónem a čelo se mu lesklo potem: ,,Pojďte do jídelny.‘‘ a zmizel ve dveřích.

,,Všichni víte, proč jsme tady.‘‘ začal Igor, sotva jsem za sebou zavřel dveře: ,,Chtěl bych zdůraznit, že nechci, abyste o tomhle s kýmkoliv mluvili. S Poláky, nahlas mezi sebou ani s nikým doma po tom, co se vrátíte. Tohle zůstane navždycky mezi námi v Polsku.‘‘ a pokračoval: ,,To, co se stalo v noci, se tady v Polsku stává. Při krádežích kamionů jde o peníze a řidiči přežijí zřídkakdy. Ti, co se nebrání končí s kulkou v hlavě na kraji lesa, ti odvážnější končí v prostřílených kabinách svých kamionů pod mosty na dnech propastí. Dneska ráno, mi bylo řečeno, že se o to, co se stalo nemám starat. Poláci zbytky dodávky i lidi v ní polili benzínem a nechali shořet uprostřed kukuřice. Ale já to nevím a vy taky ne. A tím pro nás tahle noční epizoda končí, jasné?‘‘ podíval se po nás všech významně Igor: ,,Nezabíjíme lidi a nebudeme je zabíjet, protože tohle není naše práce.  Ale svoji práci doděláme a budeme se bránit, když bude třeba. Hrajeme velkou hru. A pokud chce někdo přestat hrát, ať to řekne hned, protože pak už na to nebude čas. Ale nezapomeňte, že kdo nehraje, nevyhraje.‘‘

Jeden hlas, dvacet jedna tváří a jeden názor, jeden tým.

,,Dobře, zůstaneme. Dokončíme, co jsme začali.‘‘ pronesl vážným tónem Igor a jeho jistota dodávala odvahu nám všem. ,,A co tvůj kamion?‘‘

,,Hned ráno jsem volal na nedtrans. Nechal jsem si poslat novou soupravu i s řidičem. Dorazí možná už dneska v noci.‘‘

,,Perfektní.‘‘ kývnul hlavou: ,,A…ještě něco.‘‘ dodal Igor: ,,Mohli by mě za to zavřít, ale když jsem říkal, že se budeme bránit, nemyslel jsem lopaty a košťata.‘‘ opřel se o plechovou bednu ležící na stole: ,,Je to česká zbraň. Lehká, jednoduchá a přesná. Zacházejte s nimi opatrně. Vždycky je mějte zajištěné. A moc se s nimi nechlubte. Není to moc legální. Vlastně to není vůbec legální. Vlastně…ale co… Kašlete na to.‘‘ mávnul rukou.

Během hodiny jsme si dohodli systém konvojů, aby nikdo nebyl nikdy nikde sám.

,,Vysílačky mějte pořád zapnutý. A hlavně dávejte pozor.‘‘ ukončil debatu Igor.

 

Vycházel jsem z budovy, když jsem si uvědomil, že vlastně nemám kam jít. Projela mnou úzkost a při pohledu na zničený kamion mi téměř vytryskly slzy.

,,Stojíš tady jako hromádka neštěstí.‘‘ vzala mě zezadu za ramena Terezka.

,,Tak to tu stojím dobře. Přesně tak si připadám.‘‘

,,Ale ty jsi jí zachránil život. To je přece dobrej důvod, proč zničit kamion, ne?‘‘

,,Asi jedinej přijatelnej. Jsou chvíle, kdy pro tebe bude člověk vždycky víc, než kamion.‘‘

,,Vždyť můžeš jet se mnou, Honzí. Jestli nepohrdneš mým malým modrým Volvem.‘‘

,,Není zas tak malý. Má sedm tun tak co bys chtěla…‘‘

,,Ale mohl jsi mi taky koupit efháčko. Jako máš ty…‘‘ dobírala si mě jako vždycky, když došlo k porovnávání velikosti kabin jejího vozu FM a mého FH, přičemž FH bylo znatelně větší. Nikdy to ale nemyslela vážně a ve skutečnosti nedala na svoje modré Volvo dopustit.

,,Rozhodně máš v tuhle chvíli útulnější kabinu, než já.‘‘

,,To je fakt.‘‘ vyhoupla se za volant: ,,Mohla jsem dopadnout hůř.‘‘ zatvářila se: ,,Taky jsi mi mohl koupit FL… No tak pojeď se mnou. Přece tě tu nenechám stát…‘‘

Leknutím jsem sebou trhnul, když mi za zády zazněl klakson Tomova červeného kamionu: ,,Hele…jedeš s ní nebo se mnou? Už si to rozmysli. Už tak jedeme pozdě.‘‘ Kolona kombajnů s Igorem v čele už byla na cestě.

Vzal jsem za kliku modrých dveří, vyšplhal se k Terezce a Tomáš prohodil s osobitou ironií: ,,Tak to sis u mě podělal.‘‘

Za pár minut jsem už pozoroval zadní část kombajnu, jedoucího v koloně před námi.

 

---