Schizofrenie

Osobní... "Pravý úsměv života, je úsměv ve chvíli, kdy je ti do pláče..."

Skrz svou zpropadenou paměť

prším sůl ze svých očí

a jen se děsím toho,

že až budu spát v nasolených prostěradlech,

zasednu zároveň do kina,

ve kterém promítají mé vzpomínky

na Tebe.

Znovu.

 

Neusnu

a do nového rána

vstanu

s prázdnýma očima

a ztraceným já.

 

Hledat ho nepůjdu,

protože všechny cesty nevedou do Říma,

ale končí u Tebe

a srdce pálí

od škvařící se duše.

Nemůžeš nic tušit,

předstírám radost

z Tvého

nově nabytého štěstí

a Ty mi to snad věříš.

 

Daroval jsi mi maličkost,

která nebyla

lacině zabalená pozlátkovým papírem.

Udělala mi radost,

protože nikdo předtím

mi jako Ty

do krve nenasypal

kousek sebe.

 

Dal jsi mi všechno

a já chtěla víc.

Nemohla jsem být s Tebou,

stejně jako teď 

už nemůžu být bez tebe.

Nemám nic…

 

Je mi divně prázdno

a hořkost v ústech

mi nedovoluje dýchat:

 

Stála jsem tam

uprostřed kolébajících se párů

a pozorovala Tebe,

jak tancuješ na mou

nejoblíbenější písničku.

S ní.

Ta písnička byla naše

A Ty ji teď

během ní

líbáš.

Úplně stejně

jak jsi líbával mě.

 

Ten svírající pocit bezmoci

je horší,

než uvnitř tiše řvát

a navenek být

tou veselou.

 

Mým největším přáním

bylo Tě ztratit.

Však dvakrát se mi nemůžeš vrátit.

Já Tě znám

(nezapomeň, že nejde jen tak se v mých žilách rozpustit)

a vím, že nepřijdeš

už ani jednou...

 

A i potom se budu smát.

 

 

---