Legenda o Erichovi a Velké opici

OMLOUVAM SE ZA GRAMATIKU. SNAZIL SEM SE. Oheň tiše praskal, jak do jeho horkých plamenů líně odkapával tuk z připravované pečeně. Kouř nesoucí zářivé jiskřičky popele stoupal do korun sněhem obtěžkaných smrků a vůně z opékaného kančího masa se nesla daleko do spícího lesa. Mezi zespoda ozářenými větvemi tu a tam probleskl kousek hvězdami poseté noční oblohy a ploužící se mračna občas nechala spočinout pohled na ohromném srpku na zemi padajícího měsíce. Tři postavy zabalené až po uši v kožešinách tiše pozorovali připravující se hostinu předávajíc si hliněnou nádobu se Žvejkanicí. Alkohol, který pro ně připravily ženy jejich kmene, pomalu začínal přebírat vládu nad jejich vědomími, zatlačujíc střízlivost kamsi do zapomenutého sklepení podvědomí. Hluboká noc plná tajemných zvuků se rozprostírala všude kolem, jako připomínka nadvlády nočních tvorů, kteří dávno opustili svá doupata hledajíc opuštěné oběti. Tu a tam se z propastných hlubin rozsáhlého hvozdu ozval jejich hladový řev, při kterém slabším povahám běhal mráz po zádech. To se ale rozhodně nedalo říci o třech seveřanech, kteří se rozhodli připravit si pozdní večeři daleko od bezpečí dřevěnou palisádou obehnaného tábora. Ba co víc. Pozdní hodina, jako byla tato, přímo vyzívala k vyprávění hrdinských příběhů. Čekalo se jenom na to, čí jazyk pití rozváže nejdříve a ten se pustí do řeči. Byl to Fortsyn, syn Gudrada, kdo promluvil jako první a jeho dva druhové nadšeně naslouchali. „Byl jsem tam tenkrát s ním, když porazil mytickou bestii. Byl jsem tam a viděl, jak se napil její krve. Tenkrát Ericha s Helgedadskou sekyrou pohltil led a právě tenkrát se Njörlův syn stal legendou, největším z ledových barbarů.“ Tak uvedl stopař svůj tajemný příběh a napil se silného nápoje. Když přežvýkal co mu zbylo mezi zuby a plivnul zpět do mísy, podal ji dál a začal vyprávět.

Legenda o Erichovi a Velké opici

Neustávající ledový vítr se opíral do snášejících se sněhových vloček. Kvůli nepřízni počasí bylo skoro nemožné rozeznat horizont na konci bíle zářící pláně. Úmorná vánice trvala bez přestání už skoro čtrnáct dní dávaje smrtelníkům znát sílu hněvu bohyně Sqprag.
To Erich byl příčinou mrazivého nečasu. On a jeho spolubojovníci porušily po generace tradované božské zákazy a vstoupili na Sqpragiinu posvátnou půdu. Doufali, že Lars bude potěšen jejich odvahou a poskytne jim ochranu před nevraživou bohyní ledu. Bůh osudu Kernels navíc Erichovi ve snu přislíbil, že ze souboje vyjde živ. Na druhou stranu, ani slovem se nezmínil o vítězství.
Oblíbenec bohů se krčil za sněžnou závějí a čekal na moment, kdy rozšklebené čelisti Opičí jeskyně nechají jeho oči popatřit na Ledovou bestii. Jeho věrný druh Ichvar se tiše modlil o podporu v nadcházejícím boji. Mužovi namodralé třesoucí se rty se vlnily v rytmu neznámých zaříkání a kleteb. Čas od času upřel svůj napjatý zrak na Ericha a jeho oči jako by se ptali, zda mají oba bojovníci šanci odejít odtud živi, s trofejí nebo bez ní.
V Erichových žilách vřela krev a mladistvá nerozvážnost. Ač vše probíhalo tak, jak se domluvili, měl bojovník sto chuti na nic nečekat a dojít si pro Opici sám.
Trvalo týden, než se jeho družině podařilo vypátrat doupě bestie. Nakonec až dávno zapomenutý Klan opičích lidí válečníky nasměroval na správné místo, k úpatí kolmo k nebi se zdvihajícího hřebene hor.
Další týden pak strávili přípravami. Kdyby se měli postavit démonovi sami jen se zbraní v ruce, byla by jejich prohra výsledkem několika vteřin. V nadcházejícím souboji jim musel někdo nebo něco pomoci. Navíc bylo třeba vylákat jej na otevřené prostranství, odkud by mohli zaútočit hned z několika stran.
V tu chvíli se z hlubin lesa naproti ústí doupěte ozval výhružný řev starého skalního medvěda. Zvuk se jak hromobití přenesl nad pláni a vrátil se od stěn jeskyně několikanásobnou ozvěnou.
Erich byl překvapen, že Fortsyn nakonec dokázal to, co přislíbil. Mladý stopař Njörlova kmene si předsevzal, že požádá mocná lesní zvířata o pomoc. O co těžší musel být jeho úkol, když měl medvěda přesvědčit, aby v celém plánu figuroval jako návnada. Jedině to totiž mohlo Velkou opici přinutit, aby se rozhodla ulovit si kořist sama a opustila pro to svoje útočiště. Cokoliv menšího by pro ní zabili a odtáhli její opičí služebníci.
Netrvalo dlouho a majestátní zvíře si zpoza kmenů stromů našlo cestu na přilehlou pláň. Ač řetězy bez ustání padajícího sněhu omezovali viditelnost jen na pár desítek stop, Erichův zrak mohl s obdivem spočinout na ohromné siluetě vynořivší se z lesa. Ve větru vlající šedivá kožešina napomáhala zdání, že pod ní pohybující se svaly jsou vytesány z kamene. Nohy medvěda silné jak dva stěžně drakaru se bořily do měkké sněhové pokrývky a jeho krví podlité oči byly zaměřeny na jediný bod v hloubi temné jeskyně. Myšlenky uvnitř medvědovi ocelové lebky se pohybovali rychlostí ledových ker. Pokaždé, když jedná z nich vyvolala z nekonečné propasti paměti některou ze ztracených vzpomínek, povzbudila zvířetem lomcující zuřivost až se nakonec jeho pohled zalil rudou barvou docela. Zvíře ovládlo bojové vytržení takové síly, že jedinou cestou z něj mohla být smrt. Na tom, na čí straně si vybere svou daň, záleželo jen pramálo.
Když Erich spatřil odhodlání skalního zabijáka, sevřel prsty na ocelovém toporu Helgedadského dvojbřitu až kůže na jeho ostny pobytých rukavicích tiše zaúpěla. Zdálo se, že znovunabytá jistota velitele povzbudila i Ichvarovu bojechtivost. Ten přetrhnul modlitbu v půli, připevnil kulatý štít na předloktí a od pasu odepjal hrozivě vyhlížející válečnou sekyru. Oba bojovníci byli připraveni v momentě přeskočit závěj a vrhnout se bezhlavě do bitvy.
Medvěd se zastavil uprostřed planiny a znovu hladově zařval. Z jeho chování nebylo těžké vysledovat, že má nejspíš s obyvateli jeskyně nevyřízené účty. Zdálo se, že i Sqprag chtěla mít na scénu dobrý výhled, proto v kruhu mýtiny vánice jako na povel ustála. Na linii obzoru však stále spájel zemi s nebesy padající sníh.
Nad bojištěm se rozhostilo ticho a čekání zdálo se nekonečné. Tlukot srdce v hrudích válečníků cloumal jejich údy přikazujíc vrhnout se ven bez dalšího meškání.
Pak se v příšeří u ústí jeskyně cosi pohnulo a zanedlouho vystoupilo před jak tesáky čnějící věže krápníků několik bílých opic. Souboj byť s jedinou z nich, byl by pro oba bojovníky téměř vyrovnaný. Během cesty sem už měli mnoho příležitostí se o tom přesvědčit.
Když několik vteřin napjetí mezi oběma pozorujícími se stranami odeznělo, zalomcoval jeskyní démonický ryk, jež měl sílu spustit lavinu z nečinně přihlížejících hor. Nepopsatelný jek málem připravil oba seveřany o vědomi. Když jeho první vlna prolétla kolem nich, Erich i Ichvar upustili své zbraně a ty zapadly do sněhu pod jejich nohama. Ruce obou válečníků vyletěli k hlavám potýkaje se s marnou snahou utěsnit všechny mezery mezi ušima a železnou helmicí. V porovnání s nekončícím hromobitím dopadajícím na odvahu mužů, jevil se řev medvěda, jako nikým nepovšimnutý pšouk po vydatné hostině.
Sklaní zvíře neohroženě setrvávalo ve stejné pozici s pohledem zuřivě upřeným přímo do zdroje dechberoucího křiku.
Když poslední nárazy ozvěny odezněly, byly bílé opice ty tam. Z rozšklebené díry doupěte rozlezla se mrazivá mlha, a pak se v její neprostupné cloně zjevila silueta bestie.
V tu chvíli medvěd vyskočil z místa uprostřed planiny a rozeběhl se. Zdálo se, že mohutná vrstva sněhu nezpůsobuje jeho rychleji a rychleji kmitajícím tlapám žádný odpor. Než se zvíře stačilo přiblížit k jeskyni, zpoza stínu jejího ústí vyrazil mu vstříc ohromní kolos Velké opice.
Tenkrát Erichův zrak poprvé spočinul na ledovém monstru, o kterém zatím slyšel jen vyprávět v legendách a jeho odvaha byla zcela ztracena. Šupinová zbroj zdála se najednou příliš těžká a on by nejraději vše upustil a dal se na útěk. Nohy oděné do kožených kalhot rázem zdřevěněly a válečníkovo tělo zmrzlo neschopno pohybu. Dokud k jeho téměř hluchým uším nedolehl lomoz doprovázející srážku obou prastarých bytostí, byl výraz v jeho tváři svázán nevěřícím překvapením a strachem. Oba bojovníci leželi za sněhovou závějí neschopni jakéhokoli činu.
Magický tvor byl vysoký jako Erich s Ichvarem dohromady. Dokonce i kdyby se medvěd postavil na zadní, dosahovala by jeho morda úrovně klenby démonových prsou. Tvor byl pokryt černou srstí, která se ježila na všechny strany jako kostěné jehly. Paže opice odpovídali šíři Erichova hrudníku a její nohy daly by se nejlépe přirovnat ke dvěma kmenům staletých smrků. Bytost okolo sebe máchala tlapami, z nichž, coby zbroušené čepele mečů, čněly vidlice ocelových drápů.
Největší pozornost věnoval však Erich jejím očím. Pohled vylévající se ze dvou temně rudých mandlí v sobě nesl nádech nesmrtelné božskosti. O tom, že se právě postavili stvoření, které země nosí mnohem déle, než kam sahá paměť vzrostlých stromů a možná i sloupů hor, nemohlo být sporu. I kdyby se jim zázrakem podařilo netvora porazit, mohli počítat se mstou jeho povolávače. Vzhledem k okolnostem nemohlo být pochyb, že jím byla sama Sqprag.
Válečníkova rozhodnutí však nepřipouštějí žádné pochyby. Jakmile je železo jednou odhaleno na světle bitevní vřavy, neexistuje pro něj cesta zpět. Svá rozhodnutí nemohl v tuto chvíli zapřít ani Erich. Ba co víc. Když shledal, že prastará zbraň, o jejíž minulosti nevěděl zhola nic, se v jeho rukách modře rozžala a vibrujíc dožadovala se krve, vyskočil zpoza sněžného valu. S křikem na rtech a myslí zastřenou amokem rozběhl se po pláni do posledního střetu. Ještě než ostří jeho sekery poprvé dopadlo do těla ledové bestie, smířil se bojovník se smrtí.
Medvěd se stavěl na zadní a uhýbal před rychlými údery ostrých pařátů. Z jeho vlnící se houně na mnoha místech crčela krev. Jen občas se tvorovi podařilo zasáhnout tělo opice, ta se ale pod jeho ranami ani nezachvěla. Zpod hbitě tančících nohou bojujících tvorů odlétávaly spršky sněhu. Zpočátku se zdálo, že by snad medvěd mohl bestii chvíli čelit, ta jej však nakonec srazila jedinou mocnou ranou a zvíře se svalilo do bělostné pláně. Když se bytost napřáhla ke smrtícímu úderů vynořil se z lesa letící šíp a proklál jí krk.
Obří postava se napřímila v celé své výši vyhlížejíc, odkud vyšla nečekaná střela. Z dosud bezvýrazných očí bestie začaly vycházet dva prameny namodralého mrazu, z hrozivé rány na krknu však neprýštila žádná krev. Když zaměřila Frotsyna spěšně zakládajícího požehnaný šíp k další ráně, vrhla se jeho směrem nechávajíc medvěda ležet.
Ve stejný moment vyběhl z lesa Erich mávaje nad hlavou Helgedadskou ocelí připravenou k jediné ráně. Překvapená opice zpomalila, jako by nevěděla, který směrem se vydat dříve. Po chvíli váhání se otočila k Erichovi, připravena odrazit blížící se ostří.
Oba údery dopadly současně. Druhý Fortsynův šíp sice sklouznul po bestiině škráni, jeho náraz však stačil na to, aby bránící se opici vytrhl s koncentrace. Ta se ohnala stopařovým směrem odhalujíc tak hruď pro blížícího se Ericha. Válečník vyskočil a během posledních pár metrů letu vložil do rány celou svoji váhu. Zářící ostří dopadlo doprostřed vystouplé klenby, prorazilo kůži i žebra a zabořilo do vnitřností tvora do půle své délky.
Opice nepříčetně zařičela a zaklonila hlavu. Zuřivý výkřik se donesl až ke svahům hor, odrazil se a vrátil zpět. Tolik času měl bojovník na to, aby vytrhl svoji zbraň z útrob zběsilého tvora. Ta byla ale do jeho masa zaklesnuta jedním břitem až po toporo. Modrává záře začala navíc pustošit jeho tělo více než samotná rána sekem. Cáry masa okolo sáh dlouhé rány se jejím působením přiškvařily k helgedadskými znaky rozrytému ostří a vnitřek hrudníku začal okolo zavřené jizvy modře pulzovat.
Snad jen díky tomu, že Erichovy uši byly již úplně hluché, nezabila bestie válečníka jenom svým řevem. K zemi jej srazilo až další máchnutí ohromnou pěstí. Seveřan odlétl daleko od tvora. Naráz do zad mu vyrazil dech a zbavil jej vědomí.
Opice se po chvíli vzpamatovala, sevřela toporo Njörlovi sekery oběma rukama a s bolestným zavytím ji vyrvala ven. Ze zejícího otvoru v jejím těle se vyřinula hustá černá tekutina, která zbortila bestiinu srst i zem pod jejíma nohama. Snažíc se dostat co nejdál od zbraně, která ji způsobila takovou bolest, sevřela pevně toporo, vší silou se rozmáchla a mrštila Erichovou rodovou sekerou proti hladké skále rámující vstup do jeskyně. To dopadla na její povrch a sražena k zemi ve spršce praskajících jisker, zabořila se na sáh do sněhové návěje.
Od toho momentu se v očích monstra zračilo jen čisté šílenství. Malátně přešlapujíc v kaluži vlastní démonické krve, snažilo se zaměřit další vetřelce. Jejich stíny se hbitě pohybovaly za závojem bolesti jež bestii kalil zrak.
Poslední, kdo opici stál nyní v cestě byl Ichvar. Bohužel si pro svůj hrdinský vstup do boje vybral ten nejnevhodnější okamžik. Zpoza závěje vyběhl hned za Erichem a do teď čekal, než mu válečník umožní zasadit bestii ránu. Jak se posléze ukázalo, vyčkával Erichův druh moc dlouho. Když viděl, jak rychle se tvor dokázal zbavit náčelníka kmene, roztřásla se pod ním kolena a poklesla mu brada. Od černé opičí srsti se zatím odrážely Fortsynovi šípy, jako od železného štítu.
Zatímco ledová bestie mžourala Ichvarovým směrem, vyděšený bojovník ztrácel poslední zbytky rozumu. Nikdo z přihlížejících druhů by se nedovolával jeho cti, kdyby teď vzal nohy na ramena a utekl co možná nejdál. Ichvar ale věděl, že pokud se opici nepokusí dorazit, ta rozsápá ležícího Ericha na kousky. Ač před blížícím se démonem zpočátku opatrně ustupoval klopýtaje v hlubokém sněhu, vyšel náhle bestii opatrně vstříc.
Když byla na tři délky kopí od něj, přikrčil se do bojové pozice, zakryl horní polovinu těla orezlým štítem a napřáhl sekeru ve druhé ruce daleko za hlavu. Všechny svaly pravé poloviny jeho těla se připravily dát sílu do oblouku seku. Za cíl si bojovník vybral rozšklebený šrám, jež otevřel Erichův dvojbřit s cílem nechat opici prostě vykrvácet.
Tvor se dobelhal k čekajícímu Ichvarovi a jal se sekat pařáty proti jeho štítu. Při každé ráně byl bojovník odmrštěn o par kroků na stranu, jeho nohy však doposud neztratily balanc. Až když rána, tvrdá jak úder bitevní palicí, potřetí dopadla do železného plátu, ten se rozletěl a na Ichvarově ruce z něj zbyla jen rozpadlá troska. Bojovník nečekal a rozmáchl se sekyrou ve snaze vykrýt další bestiinu ránu. Avšak úder nejenže blížící se čepele nezastavil, ani nezpomalil, ale na kůži opice, tam kde dopadl, nerozevřela se ani malá jizva.
Pařáty dopadly na jeho rameno a srazily jej do sněhu pod bestiinýma nohama. Za Ichvarovýma očima se roztančily mžitky. Skrze jejich měnící se obrazce bojovník zaznamenal, že sluneční paprsky začíná zakrývat masivní chodidlo připravující se jej rozdupnout.
Bojovník zavřel očí a upřel svou poslední myšlenku na Larse. Krátká modlitba však v jeho vědomí odezněla a Ichvar shledal, že stále na tvářích cítí mrazivý sníh, a že palčivá bolest v rameni se stačila přihlásila o slovo. Rozhodl se oči opět otevřít, aby zjistil, že slunce stále bezhlesně zabodává své paprsky do jeho omámené tváře.
To medvěd, který se vzpamatoval z otřesu a vrátil se neohroženě do boje, využil chvíle, kdy opice stála na jedné noze a vyskočiv z rozběhu srazil ji do černajícího se sněhu. Pak stanul nad tělem své oběti a jal se trhat její maso mocnými údery míhajících se drápů.
Ichvar vstal a z posledních sil se rozeběhl k Erichovi. Volnou rukou se snažil sevřít cáry roztrhaného ramene, aby zpomalil krvácení. Volně vlající pruhy jeho rozedrané kazajky byly obarveny proudící krví.
Náčelník kmene zrovna nabýval vědomí, když se nad ním sklonil jeho druh. Avšak hrozivá rána, zející v jeho boku mezi zohýbanými šupinami železné zbroje, mu znemožňovala vstát. Ichvar shledav, že jeho spolubojovník je nadobro vyřazen z boje, rozběhl se ke skalní stěně, přímo k místu, kam dopadla Erichova prastará zbraň. Po cestě rozvazoval řemeny přidržující zlámanou kostru štítu k bezvládné paži, dokud se nesvezla na zem. Ač sužován neustále se připomínající bolestí, uvědomil si mladý seveřan, že jedině Helgedadský dvojbřit byl s to způsobil bestii nějaké zranění.
Když doběhl ke vstupu jeskyně, kde se ve sněhu rýsovaly obrysy hluboko zabořené sekery, stačil si všimnout, že ve skrytu doupěte krčí se několik vystrašeních bílých opic sledujících průběh nerovného souboje.
Ichvar nemeškal a vylovil toporo Njörlovi ocele, popadl zbraň do zdravé ruky a otočil se vstříc dalšímu střetu. To co se stalo pak, vehnalo bojovníkovi do tváře poslední vrásky beznaděje.
Oči Sqpragiina stvoření zahořely jako žhavé železo v kovářské výhni a pod krupobitím medvědových ran vylétla z nich ohromná ledová střela. Exploze odmrštila skalního tvora skoro až k lesu a vyrvala z jeho starého těla poslední zbytky života. Jeho bezvládná ruina se zhroutila s mocným zaduněním.
Ichvar ani na chvíli nepochyboval, že sama bohyně právě přišla svému služebníkovi na pomoc. Seveřan však spoléhal na svoji víru. Byl si jist, že Lars z hory Carymir, právě sleduje jeho neohrožené činy. To mu dodalo odvahy, aby v sobě i přes ochromující bolest upevnil přesvědčení, že dokáže s božskou pomocí bestii zabít.
Opice se pomalu vyškrábala na nohy. Zdálo se, že i jí vyvolané kouzlo znatelně oslabilo. Zmateně se rozhlížela na všechny strany odrážejíc bezděky Fortsynovi šípy máváním paže, jako by to byl jen dotěrný hmyz.
Seveřan vyrazil s válečným pokřikem na rtech k probírající se bestii, a ta se zaměřila jeho směrem. Její morda se rozevřela a výhružně zařičela. Statečný bojovník odrážel smrtící rány zářícím ostřím sekery, při každém z úderů byl však nucen ustoupit o pár kroků vzad. Tam, kde se Helgedadská ocel dotkla zježené srsti, rozevíraly se linie dlouhých jizev.
Ichvarův hrdinský boj ale neměl dlouhého trvání. Při jednom k krytů vyrazila opice muži zbraň z rukou. Hned na to stvoření prorazilo kůži válečníkovy zbroje a proklálo jeho hruď čepelemi čtvrt sáhu dlouhých pařátů. Pak si přitáhlo jeho umírající tělo blíž k obličeji a s vítězným šklebem pozorovalo, jak jej opouští život. Z hluboké rány vytékající krev zkrápěla bestii paži ia hruď .

Když se Ichvarův duch vznesl nad bojiště pozorujíc z výšky tragický výjev svého konce, shledal, že sám Lars sestoupil ze svého trůnu, aby z něj sňal veškerá pouta s lidským světem a závaží smrtelných starostí. Pak jej odvedl na Carymir, do Haly hrdinů, kde strávil Ichvar věčnost ve slávě, po boku svého boha.

Erich se pomalu probíral z mrákot tápaje v paměti nad proběhnuvšími událostmi. Poslední co si vybavoval, byla nad ním se sklánějící Ichvarova tvář.
Tělo válečníka nabylo jako zázrakem nových sil, a ač by kdokoli jiný na jeho místě už dávno vykrvácel, zdálo se, že rána na boku mu dokonce umožní vstát.
Rozhlédl se kolem sebe a shledal, že jeho bojující druh je již u konce sil. Ichvar se opodál jen chabě bránil opičiným útokům, až ta nakonec vyrazila Helgedadskou sekyru z jeho ochromené ruky a přichystala se k poslednímu úderu.
V tu chvíli musel vstoupil do hry Osud, protože odražená ocel se zabořila na pár stop od Ericha. Válečník ztěžka vstal a dopotácel se ke své zbrani. Prsty jeho rukou hrubě objaly toporo dvojbřitu a vyrvali jej ze spárů země. Zatímco bestie zdvihala do výše Ichvarovů umírající ruinu, připlížil se válečník za její záda a zarazil ji čepel po celé déli mezi obratle. Stvoření se zlomilo v pase a s posledním silným zařváním se zřítilo k zemi. Erich zapřel nohu o třesoucí se kolos a osvobodil sekyru se sevření. Zápach škvařícího se masa plnil jeho plíce, když obcházel ležící monstrum, i když se naposledy rozmáchl a oddělil mu hlavu od těla.

~ :: ~


Fortsyn se odmlčel a přejel pohledem po žasnoucích tvářích svých posluchačů. Oba muži byli již značně zmoženi pitím a jídlem, nyní však obdivně pokyvovali hlavami chválíc tak stopařův příběh. Ač jej slyšeli už v několika obměnách, tentokrát to bylo poprvé, kdy vypravěč prohlašoval, že byl událostem očitým svědkem. To od začátku poutalo jejich pozornost, až chvílemi zapomněli žvýkat a dusili se tuhými kousky pečeně.
„A co bylo potom? Jak se bohyně pomstila? A jak jste se z Modrých štítů dostali živi zpět? Doráželi horlivě oba nacpaní seveřané dožadujíc se pokračování příběhu. Měsíc však již vykonal více než půlku své cesty a plameny ohně skomírali pod skoro prázdným rožněm.
„To by vydalo na další noc.“ Odvětil Fortsyn a mávl odmítavě rukou. „Snad někdy jindy. Navíc mi ze všeho toho povídání pořádně vyhládlo. Dojezme to co zbylo a vraťme se do tábora.“
Dýka ve stopařově ruce se však zastavila kousek od opékajícího se masa a výraz v jeho tváři zvážněl. Do únavou sevřených očí se rázem vrátila pozornost a pohled zabloudil do míst, kam za ním jeho dva společníci nemohli.
Po chvíli ticha vyskočil Fortsyn na nohy a sebral země svůj v kůžích zabalený luk.
„Rychle! Vstávejte! Tábor hoří. Na hradbu útočí ze všech stran.“

---