Reklama

Tohleto bylo napsáno jako slohová práce do školy a tak jsem si řekl, že když už jsem to jednou stvořil, proč bych měl ve čtení upřednostňovat učitelku, tak jsem to hodil i na Písmáka.

„Dobrý den,“ ozvalo se v telefonu, „je to pan Petr Platil?“

„Ano to jsem já,“ odvětil jsem.

„Tady je Daniela z Czech Castingu, měli bychom pro vás reklamu, jeden nebo dva dny po šest seti korunách. Je to tento víkend, měl by jste zájem?“

„Ano, rozhodně.“

„Tak se stavte zítra mezi jednou a pátou pro podrobnější informace. Jo ještě, máte pořád dlouhé vlasy?“

„Už o něco delší.“

„Tak to je paráda, nashle.“

„Nashledanou,“ stihl jsem ještě říct a odložil telefon na stůl vedle počítače.

Konečně si vydělám nějaké peníze, šest set není moc, ale na ulici to nenajdu. Zvedl jsem se z křesla a šel to oznámit do kuchyně rodičům.

„Na víkend se mnou nepočítejte, jdu filmařit,“ řekl jsem hned ve dveřích, „právě mi volali z agentury, že mě nutně potřebují a že to beze mě nenatočí.“

„Vážně?“ řekla máma a otočila se od šití, „a co budeš točit?“

„Nějakou reklamu, zítra jsi jdu pro podrobnější informace.“

„Aha, a o víkendu, říkáš? To se mi líbí, alespoň to není během školy jako loni,“ řekla a zase se začala věnovat neforemné látce.

Vrátil jsem se zpátky do pokoje a podíval se na rozvrh. Zítra máme do půl třetí, ale poslední dvě hodiny jsou tělocvik a angličtina.

„Tak to to asi zatáhnu, cítím, že mi nebude dobře,“ řekl jsem si s lehkou ironií a šel si sednout zpátky k počítači.

 

***

 

„Hele, zůstáváte tu na tělák?“ zeptal jsem se spolužáků.

„Cože? To si děláš srandu?“ řekl jeden z nich a nechápavě na mě koukal.

„Co máme potom? Anglinu? Tak to se na to vyprdnu,“ odpověděl mi další.

„Paráda, bál jsem se, že vypadnu jedinej, jdu se totiž poptat po filmování, zase po mě toužej,“ řekl jsem jim s úsměvem na rtech.

„A co to bude tentokrát? Určitě zase nějakej dveřník.“

„Ne ne, je to nějaká reklama, ale co přesně, se dozvím až dneska,“ řekl jsem a začal si skládat věci do tašky, „tak já mizím.“

„Čau, my už taky za chvíli padáme.“

Vypadl jsem ze třídy, pozdravil třídního, který proti mě šel a pak prošel vchodovými dveřmi na ulici. Musel jsem se dostat na Národní třídu a tak jsem si to zamířil k metru. Vysočanská byla nejblíže a autobuse jel celkem brzo, takže mě cedule s nápisem Czech Casting – nezvonit, vítala už za půl hodiny.

Crrrr ...

„Potřebujete něco?“ zeptala se mě slečna, která první zareagovala na mé zvonění a otevřela dveře.

„Jsem se přišel zeptat na podrobnější informace k té reklamě, co budete o víkendu natáčet.“

„Jo tak to počkejte tady, za chvíli se vám budu věnovat,“ řekla a ustoupila stranou.

Vešel jsem do předsíně dva na čtyři metry, kde se tísnilo asi patnáct lidí a přešel na nejvíc volné místo nejblíže u kanceláře. Bylo mi divné, že mě tam ostatní nechají stoupnout, protože to bylo jasné předbíhání, ale když jsem se tam protlačil, pochopil jsem. Bylo tam topení a hřálo dost naplno a v mé péřové bundě mi za chvíli bylo pěkně horko.

Konečně jsem se mohl porozhlédnout kolem sebe. Za poslední půlrok, co jsem tu byl naposled se to moc nezměnilo, akorát na stěnách přibyly nové fotky z natáčení životopisného filmu pro BBC, Charlese II. Ačkoli jsem tam hrál skoro týden, na žádné z fotek jsem se nenašel, dveřník, voják nebo osobní sluha, jež jsem hrál, jim asi nepřišli jako příliš zajímavý materiál k focení.

Když jsem se podíval i po lidech, shledal jsem, že někoho z nich od vidění znám. Bylo tu dost kluků s dlouhými vlasy, a tak jsem usoudil, že i oni se jdou informovat.

„Kdo je tu kvůli natáčení?“ ozvala se ta milá slečna, která mi šla před tím otevřít.

Pár lidí se podívalo směrem k ní, ale nikdo nic neřekl.

„No tak, kdo jde v sobotu a neděli natáčet, pojďte za mnou,“ řekla ještě jednou a zanořila se zpět do kanceláře.

Jelikož jsem viděl, že se někdo konečně odhodlal a šel za ní, vešel jsem tedy taky a stoupl si k jednomu ze stolů, u něhož seděla.

„Takže natáčíme reklamu Gladiátoři pro sazku, sraz je v 5:45 na Kačerově, odkud pojedeme do Komořan. Vemte si s sebou nějaké sportovní oblečení, kšiltovku, šálu a tak a bílé spodní prádlo a boty. Teď mi prosím řekněte svoje jména, já si tu poznamenám, že jdete.“

Lidi se trousili a ona si zaznamenávala něco do počítače, až přišla řada na mě.

„Petr Platil,“ řekl jsem.

„Jo jo, kdy jste naposled u nás natáčel?“

„Tak to bude už nějakej čas, poslední byl Charles,“ odpověděl jsem.

„Takže to asi nejste v nové databázi, že ne?“

„Myslím, že ne, o tom bych něco věděl.“

„Tak to si vás přefotíme, pojďte se mnou,“ řekla a odvedla mě zpět do předsíně.

„Tady to vyplňte a pak počkejte až si vás zavolají z těhletěch dveří.“ Položila přede mě dva papíry a tužku a odešla někam pryč.

Tohle to jsem přeci už vyplňoval, pomyslel jsem si. To si jako myslí, že se za půl roku něco změnilo? Vzal jsem tužku a začal vyplňovat kolonky, jako jméno, velikost, národnost, koníčky a dovednosti, jazyky, ukončené vzdělání a barvu očí a vlasů. Naštěstí jsem už věděl co a jak, takže to bylo celkem rychlé.

„Další dva,“ ozvalo se ze dveří, kam jsem se měl hlásit.

Přede mnou stála jen jedna slečna a tak jsem i s ní vešel dovnitř. Celá jedna stěna byla pokryta blue screenem, a nasvícená několika reflektory. Hned vedle nás seděl na sedačce nějaký chlápek a kontroloval vyplněné papíry.

Daniela, to je ta co mi volala, stála s foťákem opodál a už si k sobě zvala tu slečnu, která vešla přede mnou.

Postavila si jí na značku v modré části místnosti a udělala asi deset fotek. Ale u každé měla nějaký speciální požadavek: tvařte se smutně, vesele, naštvaně a tak dál. Celkem mě to překvapilo, protože, když jsem se fotil naposled, nic z toho jsem dělat nemusel, ale i přes to jsem si zkoušel různé grimasy na nečisto, mezitím co mi byla kontrolována karta.

„Teď vy,“ řekla Daniela a nasměrovala mě na značku. Vyfotil jsem se jako trestanec s pořadovým číslem a pak už přišla ta série ksichtění. Když jsem si to zkoušel před tím, celkem to ušlo, ale jakmile si přede mě stoupla Daniela s foťákem, nedostal jsem ze sebe nic jiného než smích. Jí to ale nevadilo a pořád cvakala.

„Díky, a v sobotu se snažte nezaspat,“ rozloučila se se mnou a já odešel ku domovu.

 

***

 

V sobotu ráno jsem vstal, nasnídal se a odjel metrem na Kačerov. Dorazil jsem tak akorát a za pár minut už odjížděl městským autobusem společně s ostatními na místo natáčení. V Komořanech jsme vystoupili, každý z nás si vyzvedl komparzní lístek a pak nás odvedli do jednoho z hangárů, kde byly nachystány stoly a židle. Usadil jsem se vedle dalších dvou „mániček“, došel si pro kafe a dal se s nimi do řeči.

Asi po dvou hodinách si pan režisér vzpomněl, že tu má nějaké lidi a tak nás zavolal na plac. Vešli jsme do hangáru naproti a obešli staveniště ze dřeva, které se rozprostíralo přes celou stěnu. Z druhé strany to ovšem staveniště nebylo, byli to kulisy. Ta kterou jsme obcházeli, představovala tribunu a byla obehnaná zeleným plátnem. Naproti stála část zdi s klenutým vchodem a pochodněmi, a před ní byl nasypán písek.

Nás zahnali na tribuny a my se na ně vydali a posedali si. V tomto hangáru bylo, narozdíl od toho našeho, příjemně vytopeno a tak jsem si i trochu porozepli bundy.

„Ty, ty, ty taky a ještě ty,“ říkal jeden chlápek a ukazoval do davu, „pojďte se mnou.“

Zvedl jsem se, protože mě také vydral a šel do místností, která hrdě nesla název maskérna. V onom kamrlíku nás usadili do židlí a počali maskovat. Jelikož jsme točili, jak jsem se dozvěděl chvíli před tím, reklamu na mistrovství světa v ledním hokeji, pokreslili nás českými vlajkami. Já vyfasoval jednu velkou přes celý obličej, teda potom, co se paní maskérky dohodly na tom, kde že je ta modrá.

Když jsem se vracel na tribunu, dost lidí se mě ptalo kdo mi to udělal a všichni vypadli tak nějak pobaveně. Pak jsme začali natáčet. Bylo to samé:

„Musíte hrozit, faulovali vám oblíbeného hráče, teď tleskejte, a teď udělejte vlnu.“

Mezi tím, co jsme tohle asi padesátkrát provedli, si nás vyvolené pokreslené zavolali zpátky do maskérny k přelíčení, protože naše fanouškovské malování bylo prý hanobení státního symbolu. Zase nás usadili a začali překreslovat. Mě z velké vlajky udělali jakýsi divný flekatý obrazec a ostatním s snažili udělat trikoloru. Nakonec to dopadlo tak, že někdo měl na tváři ruskou vlajku, někdo francouzskou, ale to zřejmě nevadilo.

Stihli jsme i dostat nějaké dresy, kterým ale musely být zakryti čeští lvi, a pak i vlajky se kterými se mávalo. Na jednu stranu nám zakrývali lvy a mazali vlajky na obličeji a na druhou jsme se stejnými, ale mnohem většími vlajkami museli mávat. Holt filmaři neví co chtějí.

Když se přiblížilo poledne, bylo už na place horko k nevydržení. Naštěstí nás brzo poslali na oběd a my se začali sázet, co dostaneme. Nejvíce hlasů měla pytlíková bramborová kaše a sekaná, ale catering nás mile překvapil. Dostali jsme výborný guláš s knedlíkem.

Po polední siestě, která se protáhla na dvě hodiny, jsme šli převléknout kostýmy. Já si z obličeje smyl „vlajku“ a vydal se ke kostymérně.

Podle obecně známého pravidla na natáčení jsem se nikam nehrnul a zůstal ve frontě jako jeden z posledních, a když na mě konečně přišla řada, navlékli mě do jakéhosi pytle a na hlavu mi uvázali divný hrubý hadr.

„Asi chudina,“ poznamenal jeden kolega, který byl oděn obdobně a s nelibostí si prohlížel materiál kostýmu.

Vrátili jsme se tedy zpět na plac a natáčeli to samé co dopoledne. Jásali, mávali, hrozili a navíc ještě házeli okvětní lístky z umělých růží. Kolem osmé hodiny už bylo vše natočeno a my se převlékli do civilu a vydali zpět domů.

 

***

 

„Mami, mami, to je moje reklama,“ zavolal jsem rychle, když jsem před zprávami uviděl gladiátory zápasící v Sazka aréně.

„A kde jsi jako ty?“ zeptala se máma po půl minutovém reklamním spotu.

„No, byl jsem jedna taková šmouha, při přejezdu přes diváky,“ odpověděl jsem s úsměvem, „alespoň za to dostanu šest stovek.“

Nakonec těch stovek bylo pět, protože mi jednu strhli za přefocení a zařazení do nové databáze. Ale co, alespoň jsem slavný.

---