Skřítkova tragédie

Polem se rozlehlo žďuchnutí, jako když skočí slon z balkónu; ohromný létající talíř vyplivl na Zem zeleného skřítka s očima velkýma jak přezrálé olivy.

            Byl to skřítek malý jako morče na dvou neohrabaných, velkých nohách. „Zem,“ zapištěl sám pro sebe ječivým hláskem. Poté se sklesle ohlédl směrem k létajícímu talíři, který se šnečím tempem vznesl o několik metrů výš a následně s rychlostí světla zmizel.

            Co jen skřítkovi zbývalo, než sebrat všechnu odvahu a krok za krokem se plížit světem.

            První den to jakž takž šlo, druhý to bylo horší a za týden už zelenáč neodolal a rozhodl se prozkoumat úhledně vypadající zapadákov, který se hemžil lidmi všech možných zjevů.

            Skřítek statečně kráčel po ulici, bradu furiantsky zdviženou, a pobrukoval si mimozemskou melodii nejkvalitnějšího techna.

            Jenže jak už to tak bývá, když jste malý plesnivý skřítek, lidé na vás civí, div jim bulvy nevylezou z důlků, a mimo to se vám také na sto kilometrů vyhýbají. „Sakra, sakra!“ Klel zmateně skřítek, když se v jeho blízkosti malá holčička rozeřvala hlasitěji než fachčící repráky. A to už se do toho ozývala i policejní houkačka. Že to tedy nebylo pěkné, přivolat na to roztomilé stvoření fízly.

            Skřítek ty strážce zákony znal, a tak vzal raději nohy na ramena a upaloval, kam ho nohy nesly. Velkou rychlost tedy zrovna nevyvinul, jenže s takovýma hnátama to nebylo tak lehké.

            Ve čtvrti plné odpadků, feťáků a bezdomovců byl skřítek bohužel lapen. A nebylo to žádným policajtem, nýbrž prachobyčejným homelessákem. A tento starý muž neudělal nic jiného, než že zmateného skřítka popadl, zlomil mu vaz a hladově se mu zakousnul do hrdla.

            ‚Vůl jeden,‘ pomyslil si o bezdomovci přihlížející chlapec, ‚kdyby to stvoření poslal radši do Hollywoodu, vydělal by na tom líp…‘