Snová romance

Ležím na zemi, spát teď chce se mi. Koukám se jen do mraků, krajiny okovaných draků. Vidím mezi nimi tebe, tebe a modravé nebe, nebe a obláčky, růžové koláčky. Mrzutí ptáci proletí jak v minulém století, jak ve starém filmu sesednou se k jilmu. Tam budou chvíli sedět a do očí mi hledět. Pojednou křídlem otočí, vítr jim vlasy roztočí a odletí výš a odletí dál. Pak přišel ke mně stín a v nebi držel klín. Chtěl to světlo pohltit a temnou moc nasytit a řekl „Sníš.“, a hltal dál. Ze zlaté brány přiletěli vrány, vrány černé jak tvé vlasy, mluvily lidskými hlasy. Rozklovaly tupý klín a pak zhltly tmavý stín. Trochu jsem se bál, když studený vítr vál. Když mrazilo mě od nohou pod studenou oblohou, kde letěly vrány vrátit staré rány. Když mne vítr opustil, pak déšť se rozpustil, rozpustil se na mou hlavu uvězněnou v klidném davu. V klidném davu přírody, kde neznají nehody, kde peníze nemají a zloby se nenají. Potom divný bzukot prolétl mi u ucha. To budíku tlukot vrátil mne zas do světa. Do světa šedivého a na podzim sychravého. Ze sna přátele mi klidí do světa věcí, zvířat a lidí.

---