Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Rovnátka

18. 04. 2004

897

Autor

Lescaut

jen tak...tak pro pobavení...:o)

Jako každý půl rok jsem musela absolvovat povinnou školní prohlídku zubního lékaře. Jako obvykle jsem nezklamala a neměla žádný kaz. Stalo se však něco horšího. Zubař mi s úsměvem do ruky vtiskl kartičku na které bylo napsáno : Rovnátka - 18.11., 9,15 h., a telefonní číslo. Zhrozila jsem se. Rovnátka? Vždyť přece už jedny mám! Dva roky mám od nich uslintaný polštář, a vždycky když se ráno probudím a to náhradní patro s drátem si sundám, vyloudím ze sebe pouze ehu, a pusu nedokážu zavřít dobré dvě hodiny. Jím až oběd, protože mě od těch příšerných rovnátek děsně bolí zuby. A teď....by se mi to všechno mělo dít, jenže 24 hodin denně? Ani náhodou. Ráno, 18. Listopadu jsem se jako každý den vzbudila na vlhkém polštáři a rozhodla se, že budu dělat jakoby nic. Jako by bylo prostě pondělí a já šla do školy, potom na flétnu, pak se chvíli učila a nakonec si nasadila má dobrá stará rovnátka a šla spát. Tak jsem se nasnídala aspoň jogurtu, vzala tašku na ramena a s Ahoj otevřela dveře, když v tom mi máma řekla: ,,Počkej na mě miláčku, přece tam nepůjdeš sama. Co kdyby tě to bolelo? Kdo tě bude držet za ruku?“ Rozmýšlela jsem se jestli uteču hned nebo až při cestě k zubnímu lékaři. Jenže jsem nestihla říct ani Proč? A máma už seděla v autě a startovala motor. S maximálně otráveným obličejem jsem se vyplazila z auta směrem k ortodoncii. Matka mě utěšovala, že fixační rovnátka nosí polovina teenagerů, jenže já si představovala ty zkřivené školní obličeje bavící se na můj účet.
Za dvě hodiny jsem z ordinace vyšla s pusou jako sysel, se zásobami na dvě zimy dopředu. Doma, když jsem si ještě omráčené zuby vyčistila, jsem na sebe hodinu zírala do zrcadla a pokoušela se vymyslet, jak mluvit, smát se a jíst aby si toho nikdo nevšimnul. Teď už mám snad vše, co může chybět šestnáctileté středoškolačce. Dioptrické brýle, fixační rovnátka, IQ 158, vlastní telefon a matku, které připadám stále jako dítě a proto s ní musím chodit k zubaři, doktorce, na nákupy oblečení a dokonce mě někdy doprovází i na veřejných toaletách až do kabinky, aby se ujistila, zda jsou zcela hygienické a nechybí toaletní papír, který pro všechny případy nosí v kabelce. Když si to shrneme.... opravdu si nemám na co stěžovat.
První rovnátkový den proběhl kupodivu hladce. No vlastně jsem se párkrát zaškobrtla, když jsem četla referát a pár školních blbečků si mě o přestávkách dobíralo větami typu: Nevíš v kolik otvírá železářství? Zajímavá architektura, nebo To lešení máš jako módní doplněk? Takovéhle hlášky jsem samozřejmě ignorovala a dál pokračovala v nekonečné frontě na oběd.
Když na mě konečně přišla řada, kuchařka udělala povýšený obličej, jako dělají ty holky z nejvyššího ročníku, když se po školních pozemcích producírují v oblečení roztleskávaček, a s úsměvem odkrývajícím její pokřivené zuby se značným povrchem zubního plaku a barvou připomínající.....fuj! To je nechutné....Barvou připomínající močůvku, mi na talíř s kousky zaschlého včerejšího oběda, hodila ¨zelenou břečku, vzdáleně připomínající asi špenát a tři okoralé knedlíky. Usedla jsem ke stolu, který měl jednu nohou kratší, a oddávala se houpavému zkoumání složení dnešního oběda. S těžkým žaludkem jsem pak jen tak tak dorazila do třídy biologie, kde na mě už celá třída s otrávenými obličeji čekala, jelikož se už určitě nemohli dočkat mého referátu na téma ,,Zeleň kolem nás“. Ani jsem si nestačila odložit tašku k mé druhé lavici naproti katedry, když mě pan učitel Larbi vyzval k přednesení referátu . S úsměvem jsem mu kývla a předstoupila před třídu, kde si Sandy a Josephin lakovaly nehty, Claire si zasněně pobrukovala její oblíbenou písničku, Milo se zabýval sčítáním peněz na nový snowboard a např. Annie začala dokonce telefonovat svému novému bulharskému miláčkovi Kyrilovi. Snad jediný, kdo mě poslouchal, kromě pana učitele Larbiho byla trojka, obývající poslední dvě lavice John, George a Morley. Šprti číslo dvě, tři, a čtyři. Po chvíli jsem si všimla, že se na mě většina spolužáků, začala velice zvláštně dívat. Někteří s tázavými, pobaveným nebo odvracejícím se pohledem. Ti co mi nevěnovali pozornost, šeptem dostávali záhadné informace šířící se po třídě, díky nimž se zvedl neskutečný, hlasitý a uširvoucí výbuch smíchu. Milo se neudržel a zhroutil se ze židle. Pořád jsem nechápala.....
Claire, která se s přemáháním přestala hihňat, si ukázala na zuby: ,,Ma háš me-mezi rovnahátkama špenááááát.“ A dál pokračovala ve svíjení se na židli. Aha. A Sakra!!!!!!! Zaklapla jsem pusu tak pevně, že jsem málem necítila rty. Musela jsem to do konce hodiny rozdýchávat a dolovat na záchodě. Nikdy, už nikdy nebudu jíst špenát a k tomu dalších asi sto padesát NEBEZPEČNÝCH zelených jídel.