Polsko - kapitola X.

X.

Den čtvrtý

Rána na farmě byla den ode dne příjemnější. Tým se stával rodinou a jako každý den, i dnes bylo nebe čisté jako naleštěné kamiony, srovnané před obytnou budovou, připravené pro další den. Vždycky jsem měl rád ranní vstávání. Být na nohou dřív, než celé město, pozorovat vycházející slunce, probouzející se svět. Vidět, jak se rozplývají poslední mlhy a slyšet zpívat první ptáky. Ten den jsem ale o svůj oblíbený pohled přišel. Vyzvánějící mobil pod sedačkou v kabině Terezčina kamionu mě nechával klidným a já si po dlouhé době vychutnával spánek ve skutečné posteli v jednom z pokojů obytné budovy. Nikdo mě nerušil, nikdo mě nehledal.

Terezka vstala, jako každý den, v sedm hodin, posnídala svoje ovesné vločky, které vozí v kabině ať se jede Švédsko nebo Turecko, rutinně opláchla čelní sklo svého kamionu a vyměnila vodu ve vázičce s usychajícími kopretinami. Tom si, probouzející se ve svém kamionu, připravoval obvyklou ranní kávu, u sudu s vodou si umyl obličej a s ručníkem přes rameno zkontroloval množství nafty v palivové nádrži svého tahače. Richard četl po ránu už třetí den jedny a ty samé noviny nad plechovkou koly a s cigaretou v ruce. Johny, nezajímající se o dění okolo spal ve vedlejší místnosti, zatímco Ondra pečlivě leštil svoji Xenu a ujišťoval se, že je jeho vůz připravený na další pracovní den. Lenka s řidiči z SDP postávala trochu nejistě stranou už od prvního dne. Celý včerejší den jsem ji nepotkal. Kamil, Petr i Martin spolu s ostatními od kombajnů promazávali ložiska a kontrolovali soustavy řemenic na svých strojích a Igor, stojící nad kapotou svého džípu s mapou v ruce, připravoval se zbylými řidiči a jedním z Poláků dnešní plán.

Nikomu jsem to ráno nechyběl. Každý měl svůj ranní rituál, kterému se věnoval a každý se v tuto první a poslední klidnou chvilku celého dne staral jenom sám o sebe.

,,Honzí…vstávej.‘‘ snažila se mě milým hlasem probudit Terezka: ,,Mám ti od kluků vzkázat, že je pěkná. Ondra říkal, že není sice tak pěkná, jako jeho Xena, ale…‘‘

,,Kdo je pěknej…?‘‘ ptal jsem se stále se zavřenýma očima.

,,No…ona.‘‘

,,Ona? Queen of sand?‘‘ blesklo mi hlavou. Vyskočil jsem z postele, jednou rukou jsem si oblékal kalhoty, zatímco druhou jsem si začal čistit zuby.  Terezka stála s úsměvem ve dveřích a když jsem se rozběhnul po schodech dolů, šla klidně za mnou a jen tak nevýznamně prohodila: ,,Oni spíš mysleli tu holku, Honzí.‘‘

,,Holku?‘‘ zakopnul jsem o práh vchodových dveří a napolo vyběhnul, napolo vypadnul z budovy: ,,Jakou…holku?‘‘

,,Támhletu.‘‘ kývla hlavou směrem k postavě stojící vedle stříbrného kamionu.

V tu chvíli jsem ze sebe dokázal vypravit jenom huhlavé: ,,Ty vole…‘‘ Před branou stál můj nový stříbrný tahač s majestátním čumákem a vedle něj štíhlá postava mladé, atraktivní a přitom dětsky něžné blondýnky s krátkými vlasy, slunečními brýlemi v nich, účesem – neúčesem, riflových kalhotách obepínajících její krásné nohy, tričku, odhalujícím její svůdné bříško a teniskách. Odhadoval jsem jí na dvaadvacet a na řidiče kamionu rozhodně nevypadala.

,,Jsou pěkný obě dvě, viď.‘‘ poplácal mě po rameni, jen tak mezi řečí, Ondra: ,,Že jsi ten konkurz na novýho řidiče rozhodoval ty, co?‘‘ Tom za volantem jenom mlčky přikyvoval.

,,To jsou…‘‘

Ondra zmizel ve dveřích budovy a já se obrátil k Terezce: ,,Teď už je mi jasný, koho mysleli kluci tím ,je pěkná‘.‘‘

,,Neměl bys za ní třeba jít? Nebo se jí bojíš?‘‘

,,Jak tak na ní koukám, brzy se jí asi bát začnu.‘‘ Vybavil jsem si, kolik princezen, krásných jako ona, mi stačilo obrátit život naruby.

,,Můžu za ní zajít sama, ale buď si jistej, že druhá věta, kterou jí řeknu, bude, že nedtrans patří tobě…‘‘ řekla a moc dobře věděla proč. Přece se před ní nebudu schovávat. Je to můj řidič.

Šátek, který sundávám z hlavy jenom na noc, jsem si uvázal na dva uzly, zhluboka se nadechnul a udělal první krok. Po několika metrech asfalt, po kterém jsem kráčel, vystřídal prach a štěrk. Šel jsem pomalu, téměř šoupal nohama po zemi, protože jsem se nikdy nenaučil zavazovat si boty. Ještě teď slyším, jak o sebe pod mýma nohama zvoní štěrkové kamínky.

,,Čau.‘‘ řekl jsem, protože ,ahoj‘ mi v tu chvíli přišlo příliš formální: ,,Vítej v rodině.‘‘

,,Zdravím.‘‘ řekla. ,,Hledám majitele nedtransu.‘‘

,,Tak už ho nehledej. To jsem já…‘‘

,,Ty?‘‘ divila se méně, než jsem čekal. ,,Čekala jsem někoho staršího.‘‘

,,Vždyť ty taky nevypadáš na řidiče kamionu.‘‘

,,A na co vypadám?‘‘

Nevím, co bych na to odpověděl, ale v tu chvíli padlo Igorovo rozhodné: ,,Jedem.‘‘, kluci začali startovat kamiony a já se vyhnul odpovědi. ,,Jednou ti to řeknu. Ale teď se trochu projedem…‘‘ Igorův džíp s oranžovým majáčkem na střeše se protáhnul okolo nás, za ním desítka kombajnů a kamiony, jeden po druhém.

,,Stůj.‘‘ zastavil jsem zvednutou paží Terezku.

,,Copak, Honzí?‘‘

,,Opouštím tvůj malý modrý dům.‘‘ řekl jsem s úsměvem na tváři a dodal: ,,Nemáš můj mobil…?‘‘

,,To nevím.‘‘ zakroutila hlavou. ,,Leda že by byl…‘‘ ztratila se kdesi v kabině: ,,…pod sedačkou!‘‘ ozvalo se z otevřeného okna. ,,Tady máš svoje zmeškaný hovory. Já mizím, nebo mi kluci ujedou…‘‘ podala mi telefon, na hlavní silnici odbočila vlevo a během chvíle její souprava zmizela za vysokou zdí.

Zůstali jsme tu sami. Queen of sand, já a …

,,Jak se vlastně jmenuješ?‘‘

,,Klára.‘‘ odpověděla.

Jemným dotekem jsem přejel hladký lak kabiny, letmo se dotknul kliky, poté ji stisknul pevněji a ucítil pod prsty horký matný plast. Svíraje ho v ruce, přitáhnul jsem k sobě tělo kliky a s dutým cvaknutím otevřel dveře. Moje ruce objaly madla a já po třech schůdcích vystoupal do vytouženého království. Tělu příjemné kožené sedačky, hlava řadící páky z leštěného hliníku i černou kůží obšitý volant s velkým znakem Scania, to vše říkalo ,Vítej na palubě.‘. Zároveň jsem ucítil i směs vůně čerstvě zpracované kůže a jemný parfém, bezpochyby Klářin. Celý kamion jako by křičel ,Miluj se se mnou‘ a já, jen pomalu se probíraje z extáze a okouzlení tím, o čem jsme snil od svých dětských let, si uvědomil Klářinu existenci, podíval se na ni a klidně řekl: ,,Měli bysme jet. Jsme tu přece kvůli práci.‘‘

,,Ty jsi tu šéf.‘‘ řekla a podívala se na mě.

Znám se moc dobře. Neposlouchat, nedívat se, nepřemýšlet, nelíbat a nemilovat. A opakovat pořád dokola. Nesmyslná obrana v nesmyslné válce. Když se ti někdo zalíbí, neubráníš se tomu. Zalíbila se mi. Neubránil jsem se.

Otočil jsem soupravu na dvoře před obytnou budovou a po několika minutách už jsem dýchal na záda koloně kombajnů. Ochutnával jsem svěží ranní vzduch vnikající do kabiny pootevřeným oknem, očima hltal nejrůznější detaily jasného dne a moje ruce se jemně dotýkaly volantu a řadící páky a zacházely s nimi jako s nejlepší milenkou. Přitom Klára seděla tiše vedle mě. Občas, když jsem se ohlížel do pravého zpětného zrcátka, se mi podařilo zachytit koutky očí její pohled spočívající na mě. Nový kamion však zaměstnával moje smysly natolik, že jsem si jí téměř nevšímal.

Projížděli jsme neznámou krajinou jako každé ráno a slepě následovali Igorův džíp, protože on jediný věděl, který lán to bude dnes. Minuli jsme několik polí, na kterých už ten den kombajny pracovaly, a brzy se přiblížili i k tomu našemu. K poli přiléhal z jedné strany borovicový les, z druhé strany lán kukuřice. Podél silnice byl lemován strmě se svažující strání, klesající na úroveň pole několik metrů pod rovinu silnice. Kolona zpomalila, zastavila, ale místo toho, aby první vozy kolony začaly sjíždět ze silnice, stáli jsme několik minut na místě, blokujíce silnici.

,,Hej chlapi, co to tam v předu děláte?‘‘ ptal jsem se, protože jsem neviděl přes Terezčin kamion dopředu.

,,Pojď se podívat sám.‘‘ ozvalo se z vysílačky.

S výrazem údivu jsem se podíval na Kláru. ,,Tak já jdu, no…‘‘ řekl jsem a vyskočil z kabiny. Prošel jsem podél celé kolony a zastavil se až u Igorova džípu.

,,Co je za problém?‘‘ vstoupil jsem do diskuse.

,,Tohle s kamionem nesjedeš, co?‘‘ ukazoval Igor na úvoz mezi stromy, který vedl na pole. Cesta byla v těch místech rozmáčená a po celé její šířce se táhla strouha, jíž protékal nicotný potůček. Pro kombajny byl úvoz sjízdný, ale pro naše kamiony nepřekonatelný.

,,Ne, to fakt, ne…‘‘ zakroutil jsem hlavu: ,,Ani se samotným kozlem…natož s dvaceti tunama v návěsu.‘‘

,,Tak to budem muset udělat jinak.‘‘ zaznělo z Igorových úst: ,,Chlapi, sjeďte dolů s kombajnama a začněte sekat. Aspoň dokud nebudete mít plný bunkry…ať tady nestojíme na cestě.‘‘ rozhodnul. ,,A vy…?‘‘ zamyslel se Igor.

,,No co, my. Nebudem tady na sebe koukat. Jedu najít jinou cestu.‘‘ nepřemýšlel jsem dlouho: ,,Co jinýho taky? Chlapi maj za chvíli plný bunkry a co budou dělat potom?‘‘ volal jsem za sebou. To už jsem mířil zpátky do své kožené sedačky.

,,Copak se děje?‘‘ ptala se Klára, když jsem se šplhal do kabiny.

,,Co se tam v předu stalo…?‘‘ znělo z vysílačky. Byla to Terezka.

,,Nic, jen sjezd na pole…pro kombajny je to celkem dobrý, ale my se tam s kamionama nedostanem.‘‘ odpovídal jsem Terezce do mikrofonu vysílačky, ale i Kláře, sedící vedle mě.

,,Přece se tam nějak musíme dostat.‘‘ říkal jsem si pro sebe, když jsem předjížděl kolonu stojících kamionů. Když jsem míjel Igora a ostatní, přidržel jsem ocelové lanko vedoucí od pochromovaných klaksonů a zavolal na ně otevřeným oknem: ,,Nebudu tu sedět na zadku. Někde v lese se otočím, sjedu na první odbočce doleva a najdu jinou cestu.‘‘

Klára mě celou dobu pozorovala. ,,Ty si o sobě asi hodně myslíš, co?‘‘

,,Proč?‘‘ překvapila mě její otázka.

 ,,Rád řídíš a kontroluješ věci a lidi okolo sebe, viď? Ať všichni pěkně poslouchají…‘‘

,,To jsem celej já. Já vím.‘‘

,,Rád diktuješ?‘‘

,,Ne, to ne. Já jen…když něco dělám, chci to dělat podle sebe a nenechám si do toho vykládat, když nemám zájem. A co dělám, za tím si stojím.‘‘ To už jsme vjížděli do lesa. Na místě, kde se otáčejí vozy, svážející dřevo jsem otočil soupravu do protisměru a po několika stech metrech jsem opět míjel naše kamiony. První odbočka vlevo byla dlouhá, přímá polní cesta s obilným lánem a  mezí na levé straně a vysokou kukuřicí napravo. Směrem k obzoru se mez, oddělující naše pole a cestu snižovala a mizela, až se po několika stech metrů ztratila úplně.

,,Igore, tady Queen of  Sand, slyšíš mě?‘‘

,,Slyším. Mluv…‘‘

,,Otočte se v lese a sjeďte první odbočkou doleva na polní cestu. Dojeďte až ke mně a máte po starostech.‘‘

,,Díky. Hned tam všechny kamiony pošlu.‘‘

,,Tady Queen of sand kombajnům, stojím na pravý straně pole, asi kilometr od silnice. Snažte se prosekat všichni sem, protože my se k vám blíž nedostanem.‘‘ pustil jsem mikrofon, zatáhnul ruční brzdu a zhasnul motor.

Najednou se Klára rozpovídala. Mluvila o tom, co ráda dělá, jakou poslouchá hudbu, jaké má ráda kamiony i o tom, co si myslí o lidech okolo. Jen o své minulosti nemluvila, skoro jako by žádnou neměla. Mluvila o sobě celé dopoledne. Chvíli jsme stáli na polní cestě a čekali na náklad, chvíli byli na cestě mezi kombajny a silem, povídala mi o sobě když jsem řídil, když jsem seděl na sedačce spolujezdce a sledoval, jak klidně a sebejistě vypadá za volantem kamionu, když jsem šplhal na návěs a přikrýval náklad plachtou i když jsme ve stínu kamionu seděli v trávě a dojídali oběd. Nezáleželo na tom kde jsme byli a co jsme dělali. Bylo nám dobře.