Polsko - kapitola XIII.

 

XIII.

Noc

 

Venku už byla tma. Uprostřed haly stály srovnané soupravy. Světlo ze zářivek, pověšených vysoko u stropu, se odráželo na lesklém laku kabin a rozsvěcelo chromované rámy, klaksony a ráfky. Stěny byly lemovány stoly a policemi s nejrůznějším nářadím. V hale to vytvářelo přirozený, nikoliv nepříjemný, nepořádek. Obrovský prostor haly byl rozechvíván ozvěnou. Každý krok se zde násobil, každé bouchnutí dveří bylo slyšet několikrát. Byl jsem tu sám a spánek mi šlapal na paty. Po namáhavém dni jsem dělal pořádek v kamionu a připravoval se na další ráno. Jít spát klidně jako poslední, jen když je palivová nádrž plná a tahač čistý a v pořádku. Tím jsem se snažil řídit už několik měsíců. Okna byla čistá jako letní nebe, zpětná zrcátka se leskla jako hvězdy na noční obloze a světlomety zářily jako polední slunce. Stříbrný povrch kamionu byl jako zrcadlo a v odrazu chromových ráfků jsem se mohl klidně i oholit. Otvory po průstřelech ve stěnách návěsu jsme zaplnili těsnící pěnou a překryli provizorním stříbrným nátěrem. Ve chvíli, kdy bylo vše připraveno, jsem pro klidné snění ještě sundal hliníkový žebřík z držáku na návěsu a postavil ho opatrně ke kabině. S ručníkem v ruce jsem se vyšplhal na úroveň střechy kabiny a poctivě přeleštil nerezový rám se světlomety.

,,Dneska jsi mě zachránil.‘‘ zaznělo halou. ,,Ty a tví přátelé.‘‘ Stála ve stínu Daily route s trochu provinilým a dětsky vděčným výrazem na tváři.

,,Já a mí přátelé…my ptáci.‘‘ řekl jsem tiše.

,,Jo.‘‘ usmála se a došla až ke mně: ,,Vy ptáci. Nezdáte se, ale jste nebezpeční.‘‘

,,Jak pro koho.‘‘ sešplhal jsem na zem. ,,Jeden jestřáb mnoho vran rozhání.‘‘ citoval jsem a pro zpřesnění dodal: ,,Československá peruť 313, Britské Královské letectvo, bitva o Británii, druhá světová válka.‘‘

,,Zajímají tě války?‘‘

,,Obdivuju ty, kteří jsou ochotni do ní jít a zemřít. Za správnou věc. Za pravdu, za rodinu, za národ. Za všechny, kteří v sobě tuhle odvahu nechtěli nebo nedokázali najít.‘‘

,,Ty by jsi šel?‘‘

,,Do války?‘‘

,,Ano. Do války…‘‘

Zamyslel jsem se. ,,Já nevím… Přál bych si říct ,Ano.‘ a být si jistý, že najdu tu odvahu. Ale nevím to a vědět nebudu.‘‘

,,Pravda je pro tebe důležitá?‘‘

,,Vždycky byla.‘‘

,,Ať je jakákoliv?‘‘

,,Tak. Ať je jakákoliv.‘‘ kývnul jsem: ,,Vždycky jsem se snažil říct pravdu a to samý jsem čekal i od ostatních.‘‘ Odnesl jsem žebřík, otevřel dveře do kabiny, uchopil pravou rukou tmavě šedý kov madla, vyhoupnul se na sedačku s příjemně měkkým čalouněním a uklidil svůj ručník do přihrádky v kabině Queen of sand.

,,Všechno má svůj směr.‘‘ řekla náhle Klára bez jakékoliv vnější souvislosti s tím, o čem jsme se před chvílí bavili.

,,Co? Jakej směr?‘‘

,,Všechno má svůj směr.‘‘ opakovala. ,,Věci okolo nás míří jedním směrem. Směřují od věčné budoucnosti, mihnou se okolo tebe jako živá současnost, zanechají stopu v naší mysli a navždy zmizí v minulosti.‘‘ Její pohled se v tu chvíli spojil s mým a já cítil, jak proniká hluboko do mého nitra. Její oči se leskly a v jejich záři jako by se znovu odehrálo dnešní představení, výstřel po výstřelu.

 Celý večer, celou moji tichou chvíli tady v hale jsem se snažil představit si, jak všechno probíhalo. Ale nikdy jsem se nedokázal dobrat k závěru, o jehož správnosti jsem si byl jistý. Počítal jsem vteřiny, kulky, výstřely, ale stále mi chybělo několik střípků skládanky.

,,Víš…‘‘ začal jsem: ,,Stále nad tím přemýšlím, Kláro.‘‘

,,Nad čím…?‘‘ znejistěla, jako by ji moje slova z betonové podlahy přenesla na kluzký led.

,,Nad tím, co se odpoledne stalo.‘‘ Opřel jsem se  volant a zamyslel se. ,,Promiň, ale já…nemůžu si to pořád srovnat v hlavě.‘‘

Stála mlčky opřená o Daily route a dívala se na mě.

,,Našla jsi ho, jak se snaží dostat do kamionu?‘‘ pokračoval jsem: ,, On se rozběhnul pryč a přitom vytáhnul pistoli?‘‘

Kývla hlavou.

,,A ty? Vystřelila jsi osm nábojů, osm ran?‘‘

,,Ano. Čtyřikrát jsem vystřelila na něj, potom třikrát do lesa a potom…‘‘ zarazila se: ,,…toho posledního. U toho jsi byl…‘‘ řekla tiše a pomalu, jako by se styděla.

,,Ale já slyšel devět ran. Devět výstřelů. Ta první rána, to jsi byla taky ty?‘‘

Podívala se mi přímo do očí. V jejich odlesku se zrcadlila úzkost. Jako by říkaly: ,,Neptej se mě na to, prosím, nech to být…‘‘

Ale já si tehdy stál neúprosně na svém a chtěl vědět, jak vše doopravdy bylo.

,,Jo…ano. Máš pravdu.‘‘ začala se opravovat Klára. ,,Vystřelila jsem devětkrát. Střílela jsem hned. Sotva jsem ho uviděla a on se rozběhnul…‘‘

,,Nech toho, Kláro.‘‘ přerušil jsem jí.

,,Ale já střílela devětkrát, vím to…‘‘ bránila se prudce. Její hlas měl v sobě nádech beznaděje a její oči mne prosily o to víc.

V rukou se mi zaleskl matný kov. To odpoledne jsem měl její pistoli v ruce několikrát. Několikrát jsem počítal chybějící náboje. Chybělo jich…

,,Osm, Kláro. Chybí osm nábojů. Střílela jsi osmkrát.‘‘ řekl jsem.

V koutcích jejích očí se zaleskly slzy. ,,Prosím…ne.‘‘ plakala.

,,Co tajíš?‘‘ ptal jsem neústupným tónem. Možná až příliš tvrdým na křehkou bytost, kterou jsem měl nyní před sebou.

Její síla a klid zmizely. Celá se roztřásla. Po tvářích jí proudily slzy a její ústa tiše opakovala slova: ,,Neměl jsi se ptát. Neměl…neměl…‘‘

,,Kláro.‘‘ vykřiknul jsem, překvapen, až vylekán její reakcí, její náhlou slabostí. Seskočil jsem na zem, přistoupil k ní a pevně sevřel její ruce ve svých dlaních. V tu chvíli byly tak slabé, studené a bezmocné. ,,Kláro, co se děje? Co se stalo?‘‘

Když ucítila můj dotek, zaplavila svůj pohled na svět dalšími slzami. Uvolnila svoje prsty z mých dlaní a pevně se ke mně přitiskla. Hlavu mi položila na rameno a své ruce spojila za krkem. Přestala se třást a přestala topit svět v slzách. Po chvíli ke mně obrátila svoji tvář: ,,Pravdu?‘‘

Kývnul jsem: ,,Pravdu.‘‘

Chvíli přemýšlela a potom pomalu a rozhodně řekla: ,,Dobře. Pravdu…‘‘ Na moment se v její tváři usadil nepřítomný pohled. ,,A nemohla bych…nemohli bysme jít někam…pryč? Vezmi mě někam jinam…‘‘ pohlédla na kamiony: ,,Celý život jsi měl svoje létání. Bylo možná nejisté, ale byl to tvůj život. Nenech mě v tuhle chvíli stát na místě…‘‘

,,Nenechám.‘‘

V tu chvíli sem ucítil opět onen pronikavý pohled jejích očí. Jako největší ze zoufalců jsem v tu chvíli odpojoval návěs a zběsile trhal spojovací kabely ze zásuvek. Jako dva psanci jsme tu noc opouštěli farmu na vlastním koni. A jako ráno spojuje den a noc, spojovalo nás její tajemství.

 

,,Stůj…‘‘ zašeptala: ,,Zastav…‘‘

Jemně jsem nechal vůz na několika desítkách metrů zpomalit. Utišil jsem motor, zhasnul světla. Byla tichá letní noc. Měsíc na nebi visel nad námi obepnutý pásem z mraků. Stáli jsme uprostřed lánu kukuřice, jejíž listy odrážely měsíční světlo, které pronikalo přes jeho šedivý vějíř.

,,Ty ani netušíš…‘‘ řekla po chvíli.

Mlčel jsem.

,,Ty ani netušíš, před čím stojíš. Nezdá se ti o tom, co máš teď před sebou.‘‘

A já stále mlčel, zhluboka dýchal a tvářil se statečně.

,,Ale já vím, že tobě to můžu říct. Věřím, že tobě můžu říct všechno.‘‘

Tělo mi rozechvívala jediná otázka: ,,Říct mi co?‘‘ V tu chvíli jsem ji však nedokázal vyslovit.

,,Celý tvůj život jsi žil s tím, že když hodíš kámen do vody, potopí se. Že slzy budou vždy slané, ať znamenají radost nebo smutek a že slunce najdeš každé ráno na východní obloze.‘‘ podívala se na mě a snažila se mi být tak blízko, jak jen dokázala: ,,Ale to, že slunce vychází na východě ještě nemusí znamenat, že ho tím směrem musíš vždy hledat.‘‘

Její slova zněla neúprosně a vyvolávala v mém nitru nepříjemný pocit nejistoty.

,,A stejně tak já…‘‘ přerušila větu a já k ní obrátil svůj pohled. ,,A stejně tak já nemusím být tím, kým se zdám být.‘‘

,,A kým jsi?‘‘ zeptal jsem se, protože jsem v tu chvíli věděl, že se zeptat musím.

Dlouho mlčela než odpověděla. ,,Byla jsem tvůj Anděl…‘‘

,,Anděl…?‘‘

,,Tvůj Anděl. A ty jsi byl mým člověkem. Chránila jsem tě. Po celý život jsem byla s tebou aniž by jsi cokoliv tušil…‘‘

,,Vedla jsi mě životem?‘‘

,,Ne. Ty jsi dělal svá rozhodnutí, ty sám jsi si stavěl svůj život. A já stála nad tebou. Každou vteřinu…‘‘

,,Byla jsi…?‘‘ položil jsem důraz na slovo ‚byla‘. ,,Přestala jsi jím být…?‘‘

,,Ano. Přestala.‘‘

,,Proč?‘‘

,,Pro tvůj jediný dotek…‘‘

,,Můj dotek?‘‘

,,Anděl se nesmí dotknout svého člověka. Nesmí se mu ani ukázat.‘‘ zašeptala.

Moji mysl, vědomí i podvědomí zaplavilo v jednu chvíli tolik myšlenek. Nemohl jsem a neuměl v tu chvíli nic říct.

,,A já se ztratím s prvním deštěm.‘‘ řekla pomalu.

,,Co…?‘‘

,,Za to, co jsem udělala…‘‘

,,Ale…jak se můžeš ztratit? Proč?‘‘

,,I Anděl může zemřít, ztratit se, odejít… Nejsem nevinná. Porušila jsem pravidla…‘‘

O to víc, co mi řekla, o to méně jsem měl v tu chvíli sil mluvit a přemýšlet. Na nic z toho, co mi řekla jsem nebyl a nemohl být připravený. A v tu chvíli jsem nemohl mít ani tušení o tom, jak se s tím vypořádat. Jak vše pochopit a přijmout.

,,Proč zrovna déšť? Mám ho tolik rád…‘‘ bylo to jediné, co mi v tu chvíli vyšlo z úst.

,,Protože déšť smývá ze země ty, kteří se provinili. Pokaždé, když prší, mizí ze světa andělé. Někdy prší víc, někdy méně…‘‘

,,Ale…‘‘ chtěl jsem namítnout.

,,Prosím, nepřemýšlej nad tím. A teď o tom nemluv. Nemůžeš to změnit a ani já ne. Bylo to moje rozhodnutí. Já to tak chtěla. Být s tebou aspoň chvíli.‘‘ Její hlas se třásl.

,,Kláro.‘‘ zašeptal jsem: ,,Jsi úžasná. Víš to…?‘‘

,,Teď už ano.‘‘ usmála se. Svoji ruku mi položila do dlaně a lehce se rty dotkla mých úst. ,,Ale než tě tu nechám…chci pro tebe ještě něco udělat.‘‘

,,Pro mě?‘‘ pohlédnul jsem na ni s tázavým výrazem ve tváři.

,,Něco ti dlužím. Musela jsem to udělat, abych se k tobě dostala. A teď ti to vrátím zpět. Však uvidíš.‘‘ přimhouřila oči a jemně nadzdvihla levé obočí. Místo mě se usadila za volant a dovedla Queen of sand nočním Polskem ke spícím přátelům, jejich strojům i zničenému kamionu pod zelenou plachtou. Zastavila uprostřed dvora a začala tiše: ,,Musela jsem ji zničit. Byla to jediná možnost, jak se k tobě dostat.‘‘ přitom se dívala na Windy City ve stínu vysoké haly: ,,Vím, co pro tebe znamená. A teď ti ji vracím zpátky. Je jenom tvoje. A bude. Až do konce.‘‘

Její slova mě mátla a já neměl ponětí, proč mi vrací něco, co bylo vždy moje. Později jsem pochopil. Uvědomila si moje zmatení a dodala: ,,No tak běž. Stáhni z ní plachtu. Nech měsíc, ať ji pohladí…‘‘

,,Jo…‘‘ řekl jsem téměř neslyšně, mírně kývnul hlavou a seskočil na pevnou zem. Na těle jsem ucítil teplý noční vzduch a pomalými kroky směřoval ke kamionu, který jsem před několika dny nedaleko odsud zničil. Kabinu jsme ještě tu noc překryli plachtou, kdyby přišel déšť. Zbytečně by se dostal dovnitř vozu a poškodil jemnou elektroniku. Plachtu, která pod sebou poslední dny ukrývala poraněnou tvář vozu, jsem pevně uchopil do rukou a s několika kroky zpět ji nechal sklouznout před sebe na zem. V tu chvíli jsem, zmrazený ledovou skutečností, zůstal stát na místě bez jediného slova. Měsíční světlo nehladilo zjizvenou tvář kamionu. Paprsky namodralého světla se rozbíhaly po jemných liniích, které neslo moje Volvo před nehodou. Jako bych se vrátil v čase o několik dní zpět. Taková byla Windy City v tento okamžik – bez jediného náznaku nehody, byť by to byl jen malý škrábanec.

,,Jenom tvoje…‘‘ řekla tiše.

,,Tohle ale není možný…‘‘ opakoval jsem si tiše sám pro sebe. Přistoupil jsem blíž a položil dlaň na hladký povrch kabiny. Jako bych stále nemohl uvěřit tomu, co mám před sebou, přejížděl jsem rukou po lesklém laku sem a tam a snažil se najít jakoukoliv stopu po nehodě. Nic. Když jsem otevřel dveře, dřív, než jsem stačil dotknout se první stupačky, pohladila mě známá vůně. Směs vanilky a jakési neidentifikovatelné aroma, která byla pro můj kamion tolik typická. Znamenala pro mě domov. Kdykoliv jsem ji ucítil, naplnil mě vnitřní klid. Pocit, že když ji cítím, musí být všechno v pořádku. A když jsem stoupal do kabiny, vnímal jsem i sebemenší detaily, které mi unikaly i celé týdny. Jemné zhoupnutí kabiny, když jsem uchopil madla pevně do rukou, lehký odlesk měsíčního světla na přístrojovém panelu i matně hladký povrch úchytů, po kterých klouzaly moje dlaně. Usazen na svém místě, znovu jsem si nebyl jistý svým vědomím. Ale vůně vanilky byla příliš skutečná, příliš podmanivá, než aby to byl jenom sen.

,,Nemáš ani tušení, co pro mě tohle auto znamená…‘‘ řekl jsem tiše, když stála vedle kamionu a já k ní mluvil otevřenými dveřmi.

,,Ale vím. Vím to moc dobře. Být tu s vámi, s tebou…aspoň pár dní. To je moje ,Windy City‘. To je můj sen a znamená pro mě...strašně moc. Přesně tolik, kolik znamená tvůj sen pro tebe.‘‘

,,Pojď…‘‘ vzal jsem jí za ruku: ,,Uklidíme auta a půjdeme spát.‘‘

V jemném úsměvu na tváři se zrcadlil souhlas. Jeden vedle druhého jsme usínali až za bílého rána…

---