blazen3

Zase kouřila. Dívala se smutně před sebe a přemýšlela nad tím, jestli jí tentokrát pomůže, když si pořeže ruce.

Ve svých myšlenkách se ale postupně dostávala k tomu, jestli si má řezat jen do dlaní.

Nebylo by daleko lepší, když bych si prořízla žíly?

Než bych stihla říznout do druhé ruky, tak bych snad byla z poloviny mrtvá.

Ale je správné si umřít?

Je pravda že už nemám pro koho žít.

Mám ale pro co žít? Ne, myslím že ne. Nic mě nenapadá.

Tak proč mám sakra dál žít?

Abych neustále musela snášet to jak si na mě vylívá zlost? Jak jí dělá dobře, že může někoho ponižovat? Jak jí dělá dobře, když se může pást na cizí bolesti?

Jasně. Já nemám pro co žít…

Ale co když se něco přece jen najde.

Třeba ne teď, ale později.

Možná se někdo najde. Snad nová kamarádka? Ale všichni co se se mnou kdy bavili, tak těm se něco přihodilo. Nebo se stalo něco, že už se s nimi nevídá.

Jako bych byla prokletá.

Jedna kamarádka je v Rakousku se svou rodinou. Další měla smrtelnou autonehodu a ta třetí se předávkovala.

No jo, a co zkusit drogy? Ne, na drogy nemám. Nepíchla bych si nic ani omylem.

A hulit? To taky ne. Mozek proti NÍ potřebovat budu víc než jindy. Pak bych si ani neuvědomovala, na čí straně je pravda a to nesmím dopustit.

Jestli má snad někdy pravdu ona, byla by velká chyba, abych se dopustila křivdy na NÍ, tak jako to dělá ONA na mě.

Já nikdy nebudu jako ONA. To se nestane. To se nesmí stát.

Ale mám žít jen proto, abych se dočkala toho, jak udělám chybu tak jako ONA?

Ne, to se radši zabiju hned.

Už drží nůž v ruce, že se s ním zase pořeže, ale pak se zase zamyslí.

Ale co když se opravdu něco stane? Zázrak? Nebo snad něco jiného? Kolik ještě vlastně dokážu unést? Unesu ještě vůbec něco? A co všechno mě vůbec ještě čeká?

Zase potkám někoho kdo mi umře? Nebo se Bude stupňovat JEJÍ násilí? Co mám dělat? Co je správné?

Mám vůbec právo to ukončit? Nebo si smrt vybere svou daň jinak?

Omilostní mě?

Nebo skončím ve svěrací kazajce mezi čtyřmi hnusně bílými zdmi? Já, která se bojím uzavřených prostorů?

Ale za to taky může ONA. Tak co mám dělat?

„Švíca! Poď domů. Za chvíli bude tma. Tak ať se ti zase něco nestane jako posledně.“ Zaslechne bratrův hlas.

Smutně si povzdechne, ale neví, co jiného by měla dělat než se vrátit do své „klece“ kterou tolik nenávidí.

Po cestě si dokouří cigaretu.

Když se octne ve svém pokoji, sedne si pomalu na postel, vezme k sobě svého medvídka a povzdechne si: „Zlatíčko, kolik nás toho ještě čeká?“