velký objev

Po notné chvíli klepání a zvonění konečně otevřel dveře, pozval mě dál a usadil v obývacím pokoji, neuklizené pracovny, ložnice a kuchyně naráz. Přes okna byly přehozeny různě barevná prostěradla, na nízkém stolku mezi špinavými talíři, psacím strojem, kupami papíru a polámaných tužek ležela mísa s různými neidentifikovatelnými sušenkami a vedle ní stála poloprázdná láhev s bledě načervenalou tekutinou. Jelikož jsem byl znalý bontonu svého kamaráda, bez okolků jsem láhev otevřel a dobrou polovinu obsahu jsem vypil s vědomím, že to budu jistě potřebovat.

"No", začal velmi opatrně, "bylo mi vždy divné, že lidé se vzájemně posuzují podle vzhledu, myslel jsem dříve, že je to pouhý výraz povrchnosti, ale když jsem se nad tím zamyslel a dále myšlenku rozvíjel, dospěl jsem k názoru, že jak z hlediska upravenosti zevnějšku tak i z hlediska architektury fyziologického vzhledu člověka od narození, jako je třeba tvar obličeje, určuje povahu a schopnosti daného jedince."-dokončil svůj úvod do problému s vítězoslavným obličejem.

"Hmm, hmm" huhňá a kýve hlavou a začne šátrat v kapse svých kalhot, po chvíli usilovného hledání s pomocí groteskně soustředěných mimických výrazů , nachází umaštěný chuchvalec papíru jenž začne opatrně rozkládat, občas se ozve trhaný zvuk a jeho obličej se zkrabatí v bolestný, procítěný škleb. Rozložení trvalo několik minut a z malého kousku se rozvinul papír celkem normálních velikostí, jenž se černal poznámkami zapsanými neuvěřitelně drobným písmem.

"To jsou mé zápisky, které jsem si zaznamenával v době pozorování lidských zevnějšků a potom jejich chováni. Některé úkazy zpravidla na obličeji se u lidí stejných povah nebo vlastností prostě shodují. Ty jsem pak následně vypsal. Neuvěřitelné je to, že nejjednodušší a nejzřejmější pozorování bylo na lidech u kterých se následně projevila nízká úroveň inteligence a vzdělanosti. Tak třeba Nízké čelo- je jasným znakem malé mozkovny a tím i malého mozku, velké nadočnicové oblouky- jsou přežitek s doby dávno minulé."

To už ale byl úder na hlavičku, již jsem to nevydržel a vybuchl smíchy , mezi nádechy jsem se snažil omluvit , ale přesto na mě přítel nechápavě hleděl a ptal co se děje. Po tom co jsem se dokázal uklidnit, rozhlédl jsem se po pokoji,

Kamarád nechápavě sedl na židli a zadívá se do zrcátka, mžourá do něj a proto svižně vstávám a sundávám jedno z barevných prostěradel z okna a tak místnost prostoupilo pozdní světlo, teda alespoň ta část světla, které všudy přítomný hustě poletující prach dovolil projít. Přítel vzal do druhé ruky své poznámky a střídavě vrhal neuvěřitelné pohledy mezi zrcátkem a přibližným místem poznámek ohledně rozpoznání jedinců s nižší inteligencí. Je to chvíle ticha, naprosto vážná a pomalá, nic se nehýbe jen myšlenky se snaží projít tou správnou cestou a nezanechat drastické poškození za svým ohonem.

V zápětí s křečovitým výrazem energicky roztrhal papír s poznámkami, na malinké kousíčky a vyhodil je nad hlavu. "Byla to špatná myšlenka, nebo chyba v pozorování" smutně a odevzdaně pronesl, když ve večerním světle kolem jeho hlavy klouzaly vzduchem malé útržky velkého objevu.