NETYPICKY V BALÓNU

Venku bylo hezky, a tak jsem si vyšel na procházku. Nedaleko sídliště mou pozornost na obloze upoutal podivně vyhlížející i manévrující balón. Byl jsem jím zcela zaujat, přičemž mi nedošlo, že padá přímo na mne.
  Úder do hlavy to byl velký. Poté následovala ztráta vědomí, které jsem nabil až po delší době. Pak se mě zmocnil pocit, že se pohybuji v čemsi tmavém, co je i pružné. O něco později má hlava do něčeho narazila. Poté mne na okamžik oslepil paprsek baterky. K mému překvapení jsem spatřil pana Pokustóna, místního vynálezce všeho možného i nemožného, jak se drží za čelo.
„Dobrý den. Co tady děláte?“ zněla má otázka.
„Já zrovna zkouším svůj horkovzdušný balón, ale nějak se mi vyfoukl,“ odpověděl mi.
„Máte tu tmu jako v pytli.“
„Balón jsem zhotovil ze speciální látky, která nepropouští světlo. Jak jste se sem dostal?“ zeptal se.
„No, já ani nevím.“
„Doufám, že jste mi neudělal v obalu díru!“ vyhrkl.
„To nevím, ale jsem připraven na vše!“ zvolal jsem a v ruce se mi objevil speciální nůž, kterému se vysunuje dlouhá čepel. A ona se opravdu vysunula, přičemž k nám proniklo sluneční světlo a pan Pokustón dlouze zaúpěl. Pak dírou prolezl a za výkřiku, že má speciální lepidlo, co vše slepí, běžel pryč. 
  Zanedlouho se vrátil a vskutku díru zalepil, i když jsme vzápětí zjistili, že se stále nacházíme v nitru vyfouklého balónu. Nějak se nám nepodařilo nalézt otvor pro vylezení, tudíž opět můj nůž se hodil a pan Pokustón zase lepil.
„Zvu vás na vzduchoplavecký výlet!“ zvolal pan Pokustón.
„Jen aby se neprotáhnul na čtyři neděle v balóně jako v té knížce, co jsem nedávno četl,“ vyslovil jsem svojí obavu.
„Co není může být. Zapínám hořák, který rychle nafoukne balón.“
Když hořák zapnul, tak jsem pocítil velký nárůst tepla na své zadnici. Za táhlého křiku mi nezbylo nic jiného, než se expresně přemístit do blízkého rybníka. Po zchlazení jsem se vrátil poněkud ožehnutý zpátky. Balón byl už nafouknutý a pan Pokustón se v jeho koši majestátně tvářil.
„Nastupte si prosím. Odlétáme, příští místo přistání zatím neznámé!“ sdělil mi a koš mezitím stoupal do výše. Já jsem se pohotově zachytil lana od kotvy, která byla zaražena v zemi.
„Proč pořád visíte na tom laně? To není moc pohodlné!“ křičel na mne, zatímco já s hrůzou sledoval, jak se zem vzdaluje. Stále ukotvený balón přestal stoupat a mně se podařilo došplhat do koše. S pocitem, že mám závratě jsem se křečovitě držel lan.
„Přeřízněte to kotevní lano. Začíná vát příznivý vítr!“ řekl pan Pokustón, který neustále měl na očích dalekohled.
„Tady je povícero lan,“ sdělil jsem mu.
„Přeřízněte to pravé!“ odbyl mě a stále hleděl přes dalekohled všemi směry.
A tak jsme se dal do řezání prvního lana. Pro čepel nože to nebyl problém, ale mně se stále nepodařilo přeříznout kotevní lano. Jak jsem přeřezával jedno lano za druhým, tak koš přestával být stabilní. Toho si všiml i pan Pokustón.
„Co se to děje?!“ vyhrkl vyděšeně vzápětí.
„Nic se neděje. Jen přeřezávám poslední lana,“ sdělil jsem mu.
„Néééé..!“ vykřikl pan Pokustón a za okamžik jsme vykřikli oba najednou. Koš totiž s námi začal padat k zemi, zatímco nafouklý balón prudce stoupal do výše.
  Dopad do místní pekárny doprovázelo zvířený mouky, což vůbec nepotěšilo pekaře. Pak propukl chaos, do něhož se hlasitě ozval naštvaný pan Pokustón.
„Zničil jste mi celoměsíční dílo!“
„Když ne celoživotní, tak to ještě jde, ne,“ řekl jsem.
Pan Pokustón však takového názoru nebyl a já jsem se byl nucen utíkat před ním i pekaři. Za chvíli se náhodným kolemjdoucím naskytl pohled na prchající bílou postavu, kterou honily stejně barevné postavy.