Přemítání ve vlaku

...Bylo opravdu chladný a studený leto. Jak by řekl Holzmann:"Zima, bylo sychravo."Počasí by se spíš hodilo na začátek dubna nebo na konec září. Ale teď v červenci?

Ocelové nitky náš vlak vyvedli z Votic, které se jen mihli za oknem.Je večer, tak jen projíždíme. Venku bylo už znát, že den pomalu ztrácí na své síle a pozvolna ubíhá do zapomnění. Ne tak rychle jako krajina za oknem, ale nějak přece. Ačkoliv, pro většinu lidí zmizí ještě rychleji.

Vždyť i Ty, kolikrát si člověče vzpomeneš, co jsi kdy a kde dělal v konkrétní den...

Jo, vážení.Proto píšu, proto úmyslně zabírám obrovskej prostor ve svý hlavě-ve svý paměti. Právě pro ty vzpomínky.

Teď však zase plánuju do budoucna. Jsme kus za Olbramovicema a já se dívám na hradbu kopců český Sibiře. A stejně tak jako na nespočetně místech si říkám i teď: : "Sem někdy vyrazím.Pročundruju tyhlety zelený hřbety kopců..." Jenže při vyslovení slova někdy si vždy přijdu strašně bláhový. Ale proč?Vždyť spoustu přání jsem si splnil, snad vyjde i tohle!

Najednou se má mysl uklidnila, zmizeli kopce, Olbramovice i černé vrány, které požírali znaveného poutníka-trempa v poli. Byla to fikce hodná zfetlýho poety a ne mne-víceméně racionálně smýšlejícího člověka.Jenže lidi nechtěj stále číst jen rozumovost. Lidi chtěj ty nejnemožnějsí výplody zničenejch palic. Ne vážení byl jsem naprosto bez podpůrných prostředků.Jen sem poslal mysl na špacír. A tak se toulala dál...

Strašně mi učarovaly vlaky.Ten pocit, když za oknem ubíhá krajina a přímo k tobě mluví:"Poutníče, vykroč vstříc lesům, cestám, kopcům, lukám.Vykroč do měst, k lidem, sakra..."

Nojo vlastně i k holkám.To já právě jel. Jel sem k tý svý múze co mně políbila na čelo a pak všude.

Za oknem se na zelenou krajinu pozvolna snášel šedomodrý soumrak a poslední opozdilce vyháněl tam kam patří. Do lesů, do domů, do postelí, do hospod, do biografů, do disc, rokáčů, všech možných i nemožných paříren i na sítě internetu.

Chtěl bych být žárovkou na nádraží v Čerčanech. Jen ona smí nerušeně zírat na všechny lidi. Jak pobíhají, jak mluví, jak nadávají. To ona vidí všechny vlaky co jezdí sem a tam.

Duší vyskakuju z vlaku a na křídlech havrana letím do říše netopýrů. Kde je? No tam, tam , tam....ano támhle v tom keři u trati. Ano, už jsem jinde.Procházím prastaré kláštery v Tibetu.Jsou v pustinách, všude jen plno ticha, vůní a temna z vyhaslých svící.

Když se vracím zpět do svého těla vidím jen žlotooranžová světla pouličních lamp a temné, černé světlo stromů.

Nedá mi to, a  zase utíkám.Utíkám do života trempa a šlapu s kamardády tichou lesní pěšinou. Jsme unaveni a oči horečně hledají malý kout, kde půjde na noc spočinout. Uši ted pracují s velkou dávkou fantazie- ano, ano, tam bude cíl našich kroků.

....

Stojím u otevřeného okna jendoucího rychlíku. Přede mnou se rozprostírá úchvatná hradba ztemnělého času. Jen kousek na obzoru hoří rudě západ. My se za ním ženeme naprosto šílenou rychlostí z níž bolí hava a chytá se závrať.Ale není zbytí:strojvůdce je na mašině jako kovboj na koni. Stejně jako on žene svého oře do maštale, tak i my se blížíme k nádraží. Bude 22,00 D.C. Praha je tu.