Polsko - kapitola XVII.

XVII.

Sedmý den: den poslední

Sedmá noc v Polsku byla nocí nejdelší. Před sebou jsem měl stále okamžik, kdy zavírám a znovu otvírám oči a dívám se na prázdnou polní cestu. Stokrát jsem k sobě v noci tisknul víčka ve snaze usnout, ale stokrát jsem je opět otevíral v beznadějném boji o klidný spánek. Usnul jsem až když se do kabiny přes modré závěsy probojovávaly sluneční paprsky.

Ráno jsem se nesmál, nejedl a nepil. Mlčky jsem připravil kamiony na cestu, Queen of sand i Windy City, a přitom dýchal vůni Kláry, která po ní zůstala v jejím kamionu. O půl osmé jsme všichni srovnali své stroje před halou a vyslechli Igorova slova.

,,Pánové...‘‘ začal vážně a rychle dodal: ,,…a dámy.‘‘ podíval se významně na Terezku a Lenku: ,,Naše práce tady v Polsku končí. Máme před sebou dlouhou cestu domů. Ale než se rozprchnete, chtěl jsem vám všem poděkovat za to, jak jste zvládli svoji práci. A taky za to, co jste tady udělali jeden pro druhýho. Ukázali jste mi, že i v dnešním světě existuje skupina lidí, za který stojí se prát. Doma na vás čekají vaše balíčky bankovek, ale já doufám, že si odsud odvezete víc, než jen peníze.‘‘

Sotva domluvil, udělali jsme si závěrečnou společnou fotku a dohodli se na převozu kombajnů. Potom jsem se rozloučil a vydal se na cestu. Ještě když jsem se domlouval s místními, že se zítra nebo nejpozději pozítří vrátím pro svůj druhý kamion, zastihnul mě Igor. ,,Hej, Honzo!‘‘ zavolal na mě z dálky a došel až ke mně. ,,Díky za všechno.‘‘ řekl a pevně mi sevřel ruku: ,,Za to, co jsi tady udělal. Za to, jak jsi pomohl Lence i za to, co jsi udělal, když šlo vážně do tuhýho.‘‘

,,Za to se neděkuje.‘‘

,,Tak já ti za to děkuju. A byl bych rád, kdybych mohl zase zavolat, až se bude něco dít. S lidma, který ty máš kolem sebe, bych šel třeba do pekla.‘‘

,,Zavolej.‘‘ kývnul jsem hlavou: ,,Budu rád.‘‘ Vyhoupnul jsem se za volant a zabouchnul za sebou dveře. Poslední zatroubení a poslední pozdrav rukou napřaženou z okna patřil všem, kteří se mnou byli poslední týden. Terezce, Tomovi, Johnymu, Ondrovi, Richardovi, Kamilovi, Martinovi, Petrovi, Igorovi, ale i Lence a dalším bezejmenným řidičům kombajnů i kamionů.

,,Zavolám.‘‘ křiknul za mnou Igor a já se vydal na cestu domů. Sám, uzavřený do sebe. Jel jsem, na nic nemyslel a neohlížel se zpátky. A stejně šedé, jako moje myšlenky, bylo i nebe, které jsem měl na hlavou. Jel jsem dál a rychle, jak jen jsem mohl. Ale sotva jsem překročil hranice naší země a nebe se rozjasnilo, dostal jsem se až na dno palivové nádrže a musel jsem zastavit.