Zítřek po zítří

Co když zítřek nepřijde? Už teď se cítím tak slabá, že nevím, jestli to že mluvím je pouhým snem či realita ukrytá v temnotě, v skrytu mojí duše.

Někdy prostě cítím se, jako když mě zabíjí něco velkého zevnitř. Na zádech tíží mě obrovský kříž zodpovědnosti, který nahání mi strach, jež mám místo stínu.

Nahání mě všude jako velký lovecký pes, co své oběti se nevzdá. 

A já snažím se skrýt, schovat před pocity, minulostí a zodpovědností, ale s léty, přicházím na to, že tohle nejde.

Nemůžu utéct, ani se skrýt, musím se zkrátka postavit a smířit se i s tím, že ... kdo ví, třeba zítřek přijde pozítří.