Láska

Byl chladný listopadový večer a vítr rozfoukával hloučky nahnědlých listů napadaných pod šumějícím stromem.Jejich harmonii přerušil až hnědý vůz,který příkře zastavil na okraji chodníku.Seděl jsem tehdy na svém křesle před domem a užíval si klid okamžiku při pohledu na odkrytou hvězdnou oblohu.Ze stojícího vozu se ozývaly lidské hlasy.Jeden byl mužský a svou mužnost zesiloval výkřiky.Druhý byl ženský a byla z něj cítit jemnost i když čas od času sklouzl spíše k hysterickému ječení.Najednou se dveře spolujezdce prudce otevřely a mužský hlas,dříve tlumený karosou vozu rozlehl se po celé ulici.Nepamatuji si přesně co tehdy říkal,jen vím,že se z auta vypotácelo ženské tělo.

I když byla tma,dokážu si i dnes vybavit ty obrysy tak,jak vypadaly ještě před tím,než je zastínila zář ze světlometů.“A třeba si tu shnij“ dozníval mužský hlas z odjíždějícího auta.

Dívka ještě chvíli křičela,ale zdálo se mi,jakoby se nenávist měnila v zoufalost a křik na pláč.Pak to přestalo,dívka chvíli stála uprostřed tmavé ulice a koukala se smutně kolem sebe.Pak si mě všimla.Pomalu se vydala mým směrem a paprsky pouliční lampy konečně odkryly její tvář.Vypadala vyděšeně a bezbranně,ale byla přitom tak krásná.Oči,vlhké po pláči zdály se mi jako hluboká tůň a vlasy vlnící se ve větru,připomínaly závoj z čistého hedvábí.

Když přišla ke mně,pousmála se.Byl jsem ohromen,cítil jsem z ní bolest,ale přitom se nezdálo,že její úsměv byl vynucený..na to byl moc opravdový.

Jemným unaveným hlasem se mě zeptala,jestli si nemůže zatelefonovat.Byl jsem jí ohromen natolik,že mi nějakou dobu trvalo odpovědět.Jen jsem pomalu přikývnul a nechal ji projít dlouhou chodbou k telefonu.Chvíli si s někým povídala a potom přišla za mnou před dům.Stoupla si vedle mě a řekla klidným hlasem:“Tak si pro mě za chvíli přijede tatínek“ a v té upřímné větě,jako by se skrývala pobídka k rozhovoru.Nechtěl jsem se jí vyptávat,ale ani ji urazit tím,že bych se s ní nebavil.Nakonec jsem se zeptal,jestli tu už předtím byla.Kývla hlavou a pousmála se na mě J „divné že jsme se tu spolu ještě neviděli“ řekla.Nakonec jsem se alespoň trochu uklidnil a bavil se s ní.Čas utíkal tak rychle,že mi půl hodiny připadly jako pár minut.Už v té chvíli jsem cítil,že ji miluji,ale nevěděl jsem,co jí mám říct.Nakonec odjela a nechala za sebou jen mé věčné vzpomínky.Kolik snů se mi o ní zdálo.Snů ve kterých mě hladila a objímala.Leč každý sen následovalo probuzení.Kolik času jsem na ni myslel,byla můj anděl lásky.V dalších dnech jsem stál dlouhé hodiny před domem a čekal,až ji konečně uvidím.

Skoro jsem ji neznal,ale časem jsem z ní ve svých myšlenkách udělal dokonalého člověka.Bohužel jsem ji už nikdy neviděl.Nebo možná bohudík,kdybych ji třeba poznal blíž,přestal bych ji milovat.I když dnes mám svou ženu,svou rodinu,nikdy na ten chladný listopadový večer nezapomenu…