Poslání do blázince

V ponurém parku piš do písku jméno moje jako při svíčce

a dožij se léta, abys vila věnec, který pak pustíš po říčce

a už kličkuje podél mlází a do písku píše mé jméno

jako by uschlou větví, co v ruce držíš, je vykrouženo

A tráva je zde vysoká a jak zrcadla na stropě pokojných, nerychlých nebes

jsou modrá jezera, která zdvojují odrazem les

a ospale vibrují cigaretová křídla vážek modravých

a ty jdeš podél potoka a ztrácíš květy a hledíš na duhová těla ryb.

Plné medu jsou květy a potok píše mé jméno

a vytváří krajiny: hned mělká zátoka, hned vír

Ano, poležíme zde, skrze mé tělo, slyš, roste tráva

jsem přišitý k zemi, vidím ospalé vážky a slyším jen tato slova:

Možná, že hájemství slepých jezer je poslání našeho života světu:

Bzikot vážek, letadlo, tichý šum a spletení květů

Po krajině duše, tvořené vrchy a jezery hle, koně běží

a končí se les a jdeš podél potoka po vlhkém písku a květy ztrácíš

za tebou znějí flétny, rej motýlů, život se za tebou pění

všichni tě provázejí, zvou, jdeš podél potoka a nikdo s tebou není

Mlád okolními jezery září jas stejný nade vším sám

jakoby kdesi v dáli z podzimního nebe byl vystavěn vysoký a světlý chrám

A jestliže tam není, tak řekni mi, pro pána krále

proč moje jméno jak ty, mlázím kličkujíc, píše spokojený, nerychlý a kalný potok stále

A čte ho letadlo, letící kolem jezer v parný letní den

Možná že potok není potok, že je mé jméno jen

A tak se dívej na trávu po ránu, když zvedá se mlžný par

vedle lucerny svítí, domy též a kolem tebe je tvůj bezlistý park

Ve kterém uschlou větví kreslíš náhodný, nerychlý a kalný potok

který odnáší vínky z květů plných medu a motýlci sedí na ramenou rákosů,

a je tam plno vážek modravých,

ty jdeš podél potoka a ztrácíš květy a hledíš na duhová těla ryb.

a spouští se z notového papíru mou rukou nasbíraný déšť

a ty kreslíš potok, podél kterého poté si jdeš a jdeš.