Prášek, voda, železnice

Nevím co si mám představit pod

kapesníkem, kterým tak rozdíráš svůj nos,

pomůckou a nebezpečím

vědro vodu zachycující

tak nešikovně,

že si stále vrážíš dřevo zmoklé

ke rtům a kostem.

Chtěla bych,

bys měl něco jinačího,

víš aby sis pomáhal

tak nějak něžněji

hedvábně abys sjížděl

kolem ztrácející se přepážky,

takhle mě moc bolíš,

někdy mne biješ,

když to nevíš.

Zrovna když to nevíš,

tě poznávám jak jsi cizí

a co je v tobě boha

teprve nalézám,

však co je v tobě boha

nejprve odmítám

ti dát.

Někdy mi usínáš

chvějíc se rozbolavěný,

napříště zas

upadáš do upátí dusného

tak hutný a kulatý,

chtěla bych tě mít

víc.

A bojím se,

že by ses ztratil a zhloupl,

kdyby jsi mne neuhodil,

snad i v tom je cosi teplé,

jak ztrácejíce se nemáš mě rád,

snad je v tom trošku tebe,

proto ti říkám cizí,

když utíkáš vědru,

skrýt svůj proud.