Někde jsem tě viděl

byl takovej den jako dneska...

Nepřestávalo pršet. Vyšel jsem z baru a vítr se mi dostal pod košili jako studenej jazyk velkýho psa. Zkurvená zima, jektaly moje zuby v rytmu chůze. Zkurvená zima. Přitáhl jsem si košili k tělu a vykročil s hlavou upřenou do chodníku, kapky bičovaly můj holej zátylek a stejkaly po zádech do nohavic. Vyhledával jsem zdi domovních bloků a snažil se zachránit suchý místa na svým oblečení. Pneumatiky projíždějících aut rozstřikovaly kaluže a ten zvuk mi náladu nedodával. Kolik tak mohlo bejt? Nevím jak dlouho jsem v tom baru seděl, ale muselo běžet k půlnoci, nebo možná ještě víc. Sáhnul jsem si do zadní kapsy džínů a nahmatal promočenou stovku. Na taxika to nebylo. Alespoň ne tam kam jsem chtěl jet. Smířil jsem se s tím, že půjdu dost dlouho. Sveřepě soustředěnej jsem neslyšel brždění auta který zpomalovaně plulo mokrou ulicí. Předjelo mě a zastavilo u chodníku. Elektrické okénko se stáhlo dolů a z něj se vysunula štíhlá ženská ruka s cigaretou která po dopadech několika kapek zasyčela a zhasla. Prsty cigaretu upustily na chodník a pohyb ohnutého ukazováčku mě zval dovnitř. S cvakajícími zuby jsem si přestal přidržovat košili u těla a otevřel dveře. Mokře jsem dosednul na zadní sedadlo, okénko se samo vytáhlo nahoru a limuzína se rozjela. Ve tmě těch tmavejch skel jsem se pomalu rozkoukával. Ženská ruka patřila k tělu který bylo zabořený u druhých dveří. Sáhla před sebe a podala si cigaretu, zapálila si jí a pak mi jí podala. Natáhnul jsem svý zkřehlý prsty a vzal si ji. Na dotek teplý kůže jsem neměl sílu se soustředit. Projela mnou vlna horka a lačně jsem vdechnul kouř.
Nesnažil jsem se ticho přerušovat. V autě musely bejt nějaký větráky protože kouř se mi od rtů ztrácel jako bych na nich měl hubici vysavače. Když jsem dokouřil, elektrický okýnko se samo stáhlo a já vyhodil vajgla na ulici. Okénko neslyšně vyjelo stejně jako před chvilí a já usnul. Zdál se mi podivnej sen, do kterýho se mi na sítnici očí promítaly různý světla zvenku. Stál jsem na kameni uprostřed bažiny a v ní si hrály děti. Byly zablácený takže jsem neviděl jejich obličeje. Kvákaly jako žáby a zvuk jejich bosých nohou mlaskavě tlumilo bahno. Jedno z nich po mě začalo házet takže jsem za chvíli byl stejně jako oni pokrytý vrstvou mazlavýho hnědýho sajrajtu. Nemohl jsem to vystát. Počkal jsem si když jedno z nich bylo nejblíž a skočil po něm. Chytil jsem ho kolem pasu a stahoval ho k sobě do močálu. Ale jeho útlý tělíčko nešlo obejmout, nebyl jsem schopen spojit svý ruce a pevně ho chytit. Oči jsem měl pokrytý blátem, nic jsem neviděl, jen jsem vdechoval omamnou vůni tlejícíh rostlin a propadal se hlouběji. Náhle se před mejma očima objevila ruka a něžně mě pohladila po tváři. Vykřiknul jsem zděšením a probudil se, oči doširoka otevřený. Hleděl jsem do očí který se zeleně leskly a byly hlubší než tma. Ale tvář jsem vnímat nedokázal.
„Kam vlastně jedeme?“ zeptal jsem se poté co jsem se zase oblíknul do mokrých kalhot a košile?
„Rovnou do pekla“ hlas měla něžnej, ale lehce chraptěla
„Peklo je kde?“
„Dívej se před sebe“, nenamáhala se s oblékáním, seděla nahá a zapalovala si další cigaretu
Před sebou jsem měl skleněnou stěnu která nás oddělovala od řidiče. Nevím proč jsem čekal,že tam bude řidič. Zřejmě to nějak souviselo s tím co všechno už jsem viděl v bedně. Ale řidič tam nebyl.
„Fajn, je to plnej automat, zřejmě řízenej nějakým navigačním systémem“ vysvětlil jsem si nahlas trochu neočekávaný zjištění.
„Když myslíš“ potáhla z cigarety a vyfoukla slabý proužek kouře koutkem úst.
„Vysvětli mi co se děje“ zkusil jsem navázat na její poznámku
„To já nevím co se děje s Tebou, můžu mluvit jen o sobě“
Odvrátil jsem se do okénka a díval se ven. Nepanikařil jsem, ostatně i kdyby tohle mělo znamenat že jsem se octnul z bláta v louži alespoň tu nebylo mokro a zima. Seděla tu se mnou nezanedbatelně půvabná ženská a mezi námi proběhlo to co si zmoklej pobuda může přát snad jen ve snech. Ve snech. Co když se mi to zdá, napadlo mě. Začal jsem dávat dohromady poslední vjemy z baru ale pak jsem si uvědomil, že ve snu bych asi necítil zimu, mokro a chlad a potom teplo. Snad jen kdybych byl tak zfetovanej že mimo tělo se dělo něco co mě nedokázalo probudit. Navíc jsem bezpečně věděl kde jsme, ulice byly ty samý co jsem znal, snad jen úplně prázdný. Mokrý od deště.
„Umíráš“ řekla znenadání
„Umírám? Jo, to já vím, umírám pořád, od narození, nic novýho“
„Ne, myslím tím že umíráš teď, v tuhle chvíli“
„Umírám alespoň tady v tom autě, nebo umírám jinde a nejsem schopnej poznat kde?“ zeptal jsem se
„Umíráš, a jestli chceš vědět víc tak se neptej“
To bylo dost divný. I kdybych přistoupil na to že jsem v nějaký předsmrtný agónii, snad bych si alespoň pamatoval jak jsem se do ní dostal. Proč bych se neměl ptát, napadlo mě.
„Proč se nemám ptát?“ zeptal jsem se
„Protože moje odpověď tě nikam nepřivede“
Pravda, tenhle rozhovor byl dost divnej, ale co jsem mohl ještě tak ztratit nějakejma otázkama.
„Můžu snad něco ztratit když se budu vyptávat?“ pokračoval jsem.
„Tady nejde o ztráty a nálezy“
„O co teda jde?“
„Neznám odpověď“ řekla a dokouřila cigaretu. Okénko se zase stáhlo a dovnitř vlítnul studenej vzduch. Ani se nezachvěla. Cvrnkla cigaretu ven a nechala okénko spuštěné“
„Je mi zima“ zadrkotal jsem zuby a doufal, že pochopí že má zavřít.
„Bejvá přitom zima“ odtušila
„Máš určitě na mysli umírání“ ironicky jsem poznamenal
„Nemám, mám na mysli stav duše“
„Jsem unavenej, celej den jsem nejed, ty víš o co běží já ne, prostě mě někde vysaď a já už se s tím umíráním nějak vypořádám“
„Jak myslíš“ řekla a auto pomalu zastavilo u chodníku.
„Loučit se nebudu“
„to opravdu nemusíš“
Otevřel jsem dveře. Opravdu opatrně jsem položil nohy na chodník. Stál jsem před naším domem a díval se do temných oken. Přestalo pršet a vzduch byl najednou docela horký. Vykročil jsem. Přinejmenším jsem věděl co mě čeká.

---