Zimní královno

Slunce již nemá tu moc,
stromy již dávno plodily,
zeleň mráz přes noc zkosil
a taky hejl zahnízdil si nos.
Zimní víly krajem ožili,
a vítr ledový
má všechen prostor černý
je delší, delší, trápí

Jen nevím komu, proč,
vím jen koho, jak.
Má krásná nejsi tu, nejsi zde
Viděl jsem tě jedenkrát, viděl podruhé,
čekám tebe potřetí, trápím se počtvrté,
pro tvůj úsměv počkám patnáctkrát,
na ten pohled čekám vždy.
Bez tebe bol uvnitř sílí,
 je delší, delší, trápí.

Ten zázrak se k zemi snesl,
první, leč divný, neznámý,
až po čase jsem se seznámil,
nádherný, lehký, rád jsem pro něj klesl,
nechci aby mě znal, to moje hlava, to srdce mý.
Zanechal jsem stopy, chtěl otisk, nepozná že byl jsem tu.
Přehlušil mě hluk hravých dětí, ty lépe snesl,
jsem pro něj kmet, byl kdysi, vzpomínky krad,
hrad z pocitů chtěl, pokud směl, chtěl víc.
Pro sebe vůbec nic, jen ochutnat, jen ucítit.
Venku je nádhera, není však taková,
je delší, delší, trápí.

Nepoznal tě já, poznal jiný
netušil jsem tvoji přítomnost,
teď však vím o co jsem byl okraden.
Je plno vloček spadlých,
avšak na prst spadne nejhezčí a dost.
Bojíš se, že roztaje, nefoukneš, nedýcháš,
přijde vánek, odnese, nevrátí.
Teď však jedno vím a všem to mimem dím.

Ta vločka, to jsi ty.
promiň mi to srovnání,
znám tě jen na bílém pozadí,
moje písmo city zavání,
není to nic, jen strach se ke mě přiřadí.
Vždy, jen na tě vzpomenu,
nejsem to já ani on, přestávám žíti,
nechci s tebou, jen vedle býti.