Cela z letu celá

Píšu báseň na dva řádky. Skládám krátký rým. Už v polovině otrávena tužka tématem. Slovo stíhá stín. Prázdné slova stíhá stín. Život je jedno velké téma. Z kostek poskládané. Z Rubikových kostek. Cožpak slovo se nechá vyslovit samotné? Zkus jen na světlo se podívat. Copak stín nevidíš?
Chtěl si někdy všechno říct? Do písmene povědět? Než zmizí první, druhé slovo vyslovit? Tak rychle jak slunce září povídat? Zkusil kdos a nestíhal. Něco vždy i tebe přeci nutí brzdit.
Jít stále pryč. Cíl mít a jít nikam? Nesmysl to není. To víme nejlíp sami. Musíš dojít svého cíle dnes. Dnes se stihnout půlka nedá. zítřek krátký moc. Však my budem tam dřív jak cíl. My silní a odolní. My budem. My vydržíme myšleního svého. Nás odradíš jenom sám.
Jak není možné zradit jeho, ji. Není možné zradit sebe. Sám o sobě přesvědčen jen bezduchý. Tělo, čin. To stále sou dva. Dva se nejlíp dělí, nejhůř násobí.

Nechápeš o čem snažím psát? Já též nikoli. Však deně vnímám kolem. Věř mi! A nejsem sám. I když za rebélii předem odsouzen. Cala je plna odsouzených čar.