Nejnenáviděnější

Vybaven jsem byl před životem túrou
tebou, ty ohyzdná, smradlavá stvůro.
Na cestu přez tvý štětiny jen tak tak vidím,
a nech už mý ucho,
jenž trýzní tvůj chechot,
zvedá se žaludek i duchům temnot.
Přestaň! Nesnáším když tvůj jazyk mi po boltci slídí!
A mám na patře sucho.
Tos musela veškerou vodu vychlastat?
A jak mám jít dál?
Jak mám na nohách jen stát?
Svým puchem otravuješ každý můj nádech
a ještě tě mám tahat na svých zkroucených, bolavých zádech,
když křídla tvá kryjou mi Slunce jak zatuchlé stany?
Na zádech co ničí soli plné hnisavé rány,
jak se zatínáš všemi deseti drápy?
Ke všemu vzteklými slinami zátylek mi skrápíš...
Sakra a proč mě svým slizkým hadím ocasem
svazuješ nohy
a škrtíš mě pod pasem?

Jo. Společenská jsi až moc.
Nechceš mi dát pokoj aspoň na noc?!
Užírat mi budeš z života radost?
Teď toho začínám mít akorát tak dost!
Víš co ty můj nejčernější stíne?
Víš co, ty kurvo, ty svině?

Když nebudu já, nebudeš ani ty.

---