Hrobník

Byla tma a mlha všude, nevěděl, kde je, nevěděl, co bude. Všude kolem se prostřela černá noc a on tušil, že nastává čas, kdy nebude mít žádnou moc. Když mlha opadla, najednou on zřel, že kolem kol jsou kříže, hroby, věděl, že v ďáblův rajón se zahleděl. Když odbylo se hodin pár, nevěděl, co dít se bude a odevzdaně tam stál dál. Po půlnoci zle však bylo, ďábel lezl z márnice, a když chlapec od potu měl tělo, ranila ho mrtvice. Nevěděl chlapec, co se dálo, nedozví se, spí navěky, nebyl to ďábel, byl to hrobník, jenž zabalil ho do deky. Sedl si k chlapci potichounku a plakati započal, a jak by zpíval baladu, vyprávěti se on jal. Vyprávěl, co stalo se tu před léty, jak on, co by malý chlapec, hrával si tady s koťaty. Když vyrostl a dospět chtěl, musel si vybrat povolání, jenž celý život dělat měl. Vybral si tedy květináře, a nebo raděj šprýmaře. Chtěl rozesmívat lidí tváře, dát úsměv v zimě, na jaře. Když o radu žádal ženu svou, ona za blázna ho pojala, že jeho duši tesknivou, leda hrobaři by prodala. Vždyť neřekne šprým jediný a usmál by se člověk pouze chorý, a že prý má chudák vidiny, ale on již ví, jak si zvolí. Když šprýmařem mladým on se stal, cestoval po celičké zemi, nikde však s úspěchem se nesetkal a žena ho nechala s dětmi třemi. I věděl, že pravdu mívala a hrob ten jí vykopal, její duše si zpívala, když nářadím do země ťal. Nedokončil hrobník píseň svou, vtom obrátil se na chlapce, ten pusinku měl zmodralou a u nohou nápis "Spi sladce".

---