Krvavé špičáky

Předehra... Vinný sklípek v Tatalii, Erathia (Následovníci Cesty světla arcimág Fingon, kněžka Světla Pied\'ra, kavalír Con a mistr Dardal vyšetřují podivné vraždy v Tatalii). Dveře zavrzaly. Con do štěrbiny mezi dveřmi vsunul čepel meče. Ostří vrhalo slabou, namodralou zář. Nemrtví, pomyslel si. V zápětí ho do nosu udeřil těžký puch. Takhle to přece smrdí v márnici a ne ve vinném sklípku. „Ustup trochu,“ sykl Fingon. V zápětí tmu rozčísl blesk a na schody padl netopýr. Obří. A mrtvý. „Momentíček,“ zašeptla Pied\'ra. Ozvalo se pár slov pronesených v neznámém jazyce a klerička seslala na celou družinu ochranné kouzlo - kdo to kdy viděl, dobývat nepřátelské ležení bez ochrany? Fingon nelenil a také předvedl svou ukázku magie. Čarodějovo oko (to abychom na tebe viděli, nemrtvá Karkulko) a Pochodeň. Začali sestupovat po kamenném schodišti. Díky světlu kouzelné pochodně na něm mohli vidět stopy od krve. Některé byly staré a zaschlé, jiné tu nebyly ani den. Sestoupili po schodišti a na konci zahnuli doprava. Místnost měla rozměry asi jako běžný vinný sklep - až na to, že místo sudů s červeným zde stály ve dvou řadách rakve. Ozvalo se zadunění (to asi slunce zapadlo za kopečky) a rakve se začaly jedna po druhé otevírat. Od družiny se ozvalo mumlání zaklínadel a do středu místnosti vletěla Ohnivá koule, následovaná kouzlem Zraň. Con zatočil mečem, Dardal pohladil hůl. Vampýři vylézali z rakví a cenili na družinu špičáky. Bitva začala.

Krvavé špičáky

    

     Dívka (nebo mladá žena, to nebylo přesně ve tmě k poznání) pomalu sestupovala po nájezdu dálnice. Kolem projelo auto a reflektory ozářily její blonďatou hřívu. Usmívala se. Takhle se už hezkých pár dní neměla. A teď to měla. Bylo jí dobře... ale kdyby jí bylo ještě lépe, vůbec by se nezlobila. Naproti jí kráčel vysoký muž. Světlo vycházejícího měsíce zalilo jeho tvář a v dálce se ozval štěkot psa, který vzápětí ztichl.

     Muži nebylo víc jak třicet, přesně, jak to měla Markéta (tak se jmenovala) ráda. Zkušený a mladý zároveň... Toho bych chtěla, pomyslela si. Ale není čas. Musím chytit vlak a za chvíli mi to jede... Muž jí snad četl myšlenky, protože se zeptal:

   „Slečno, to je odvaha, chodit takhle sama v noci... Nechcete někam hodit? Mám tady kousek auto. Popice mám na cestě - jste z Popic, že ano?“ Markéta přikývla.

   „Myslel jsem si to. Vypadáte jako rozená Popičačka. Ty mám rád, jsou to nejhezčí holky na jižní Moravě!“ (Tak to samozřejmě není pravda, Hustopečačky, Němčičačky,  Bosňačky, Křepičačky, Ivaňačky, z Brumovic... prostě odevšad kromě Popic jsou hezčí!  - pozn. autora)     

    „Díky. Vy se mi líbíte... líbíš taky!“, zakončila důvěrně.

    „Tak jdeme?“, zeptal se.

    „Jistě,“ odpověděla ona. Zavěsila se do něj a kráčeli k opodál stojícímu autu. Škodovka, ale zachovalá, ocenila kvalitu vozu. Hlavně, že to jezdí. Projelo další auto, jehož světlo odhalilo červenou barvu mladoboleslavského vozidla. Dívka si prohlédla auto, ale nevšimla si jedné důležité věci: nemělo kola. Byl to nepojízdný vrak, který tu kdosi odstavil... Netušila, že jí právě odtikávají poslední minuty smrtelného života. Muž jí pomohl do auta, nastoupil také, ale pak se k ní otočil a políbil ji. Nebránila se. Naopak, polibek opětovala.

     Po nějaké době ji zalil nádherný pocit, který již dnes několikrát prožila. A včera, předevčírem... dnes to ale stálo za to. Ani necítila, když jí do hrdla zatínal své dlouhé, ostré špičáky...                                                 

 

(-:-)

 

    O několik hodin později, ráno. Začíná další vyučovací den na gymnáziu v Hustopečích...

 

     Ve třídě mě přivítala Klimda (Míša Klimusová, Můra, Míšenka, Myšička - jak jen chcete). Jako obvykle toho asi moc v noci nenaspala. Nebyla ale na koncertě, ale s klukama z kurdějovské Zatáčky (Kurdějov - to je taková malá díra, kdysi byl součástí Hustých, ale odtrhl se. Zlí jazykové tvrdí, že Kurdějov je jen zastavěná zatáčka. Pokud byste hledali místo s nejvíce dopravními (ale i jinými) nehodami na Hustopečsku, je to právě zde). V mírně podnapilém stavu prý narazili na jimi znehodnocenou škodovku –

    „... to jsem ti říkala, jak jsme jí vodšroubovali kola, žejo?“ Přikývl jsem. „No a když jsme šli kolem, to neuhodneš, na koho jsme narazili? Na Markétku. Ležela tam nahá, auto vorosený, zvrácenej krk dozadu a celej vod krve. Prošli jsme kolem - co nám do ní bylo? Ale vona najednou vyskočila, rychlá jako blesk vylítla z auta a vrhla se po Mirkovi (jen tak pro zajímavost, rozešla se s ním chvíli po napsání této povídky... čím to asi bude? - pozn. autora).

     Zakousla se mu do krku a nechtěla pustit, mrcha. A když jsem se ji snažila odtrhnout, škrábla mě do ruky! Koukni!“ a ukázala poškrábanou ruku. Fíha, to bylo něco.

     „Pro jistotu jsem se vzdálila, co kdyby dostala chuť i na mě?A teď abych si hledala novýho borca!“

     „Dobře, že jsi utekla. Proti upírovi nemáš šanci - ledaže bych nevěděl nic. Co my  s tím uděláme? Mě by to celkem jedno, ale nezůstane jen při Mirkovi. A v Hustejch a okolí je dost lidí, na kterých mi záleží.“

 

     Sotva jsem to dořekl, vešla do třídy jedna, na které mi záleží nejvíc.

     „Ahoj Peťo, jak se máš“

     „Fajn.“, odpověděla mi. 

     „Klimi, mohla bys nám zopakovat to, cos mi teďka říkala?“, zeptal jsem se já. Klimda v krátkosti vše znovu vylíčila.

 

     „Fajn, co s tím? Mě by to bylo celkem jedno, ale co kdyby se chtěli vrhnout i na mně?“    

     „Tak to bych je s radostí rozsekal,“ odpověděl jsem já.

     „Takže to asi půjdeme po škole udělat, co vy na to?“

 

 Klimdě to nedalo.

     „Vždyť jsi před chvilkou říkal, že proti upírům nemám šanci. Ty máš?“ - ona umí být někdy velice kousavá, dneska měla ještě vzhledem ke všemu dobrý den.

     „Samozřejmě bych se musel připravit. Ale vraždění upírů není práce pro jednoho, to je týmovka. Aspoň dva to chce. Aspoň dva. A co se týče těch věcí, těžko říct. Prameny považují za účinné hodně věcí, ale nebyl bych si jimi tak jistý. Možná česnek, ale dál? Budeme to muset vyzkoušet. Radši vezmem všechno. Ale na svěcenou vodu se vykašlem. Upíři byli už v Babylóně a to ještě bylo do křesťanství hodně daleko.“

     Připlížil se k nám Kuba

 

      „Co řešíte, lidi?“, začal se svou klasickou větou.

     „Upíry“, odpověděli jsme sborově. Odpovědí nám bylo udivené:

     „Coooooooooo?“

     „Slyšels dobře. Upíry.“

     „Kecáte!“ „Nekecáme. Byli by nám úplně ukradení, ale je tu otázka našeho bezpečí a bezpečí těch, které máme rádi. A nejlepší obrana je prý útok. Přidáš se k nám?“

     „Možná. Ale asi jo.“

     „Fajn.“

 

Když na to tak zpětně vzpomínám, přijde mi, jak naivní jsme tehdy byli - i když někteří z nás jsou občas naivní dodnes - pozn. autora).

 

     Dávno zazvonilo, ale my si toho ani nevšimli. Do třídy  si to přifuněl Pepa s rolí v ruce (jen zkušenost naznačovala, že ta role byla kdysi mapou) a s chutí zkoušet. S Kubou jsme se přesunuli ke svým lavicím. Pozdravil jsem holky kolem sebe (krátké Ahoj po ránu s krásnými kamarádkami vydá někdy za tisíc slov) a posadil se vedle Magdičky. Ani jsem se nestačil posadit a byl jsem tasen. A Petra hned po mně.

 

(-:-)

 

                                                          

     O pět hodin později skončilo vyučování, ale ještě byl na pořadu dne tělocvik. Do krytého bazénu moc nechodíme, ale dnes se kdosi rozhodl porušit tento zvyk. Já a Petra jsme šli pozdě- debatovali jsme nad tím, co si vezmeme na boj s upíry. Petra, jindy ke mě tak netečná až chladná se najednou rozhovořila - šlo o její život, tak co? Šli  jsme pozdě - kdybysme se opozdili ještě trochu, nemuseli jsme už chodit vůbec. Ale omluvenky se shánějí dost těžko... Osmnácté narozeniny jsou  ještě trochu daleko...

    Ve vestibulu bazénu nás přivítalo ticho. Vstupní dveře byly polepeny nějakou tmavou fólií, aby dovnitř nedopadalo světlo. Stropní průhledy byly rovněž zatemněné. Kiosek paní Tesařové zel prázdnotou, automat na kolu svítil, všude bylo mrtvo... tedy kromě Sporťáka, který stál na druhém konci vestibulu.

 

     „Jdete pozdě.“

     „My víme“. Rozhodli jsme se jej obejít, ale zablokoval nám cestu.

     „Kdepak, tam ne. Támhle.“ a ukázal doprava.

     „Tam je přece dětskej bazének, tam je vody po kolena.“ špitla Petra.

     „Neodmlouvat a mazat.“ Co jsme měli dělat? Tak jsme se otočili o 90 stupňů a vešli do chodby, Sporťák za námi (ne, to není ten Sporťák alias Carda Retarda, to je jiný Sporťák - pozn. autora). Nějaký pach rozjitřil mé citlivé čichové buňky. Co to sakra.. může být? Chlór to nebyl. Pak jsem na to přišel.

 

     Pošeptal jsem Petře:

     „Tady něco nehraje. Vznáší se tu pach krve.“

     „Všimla jsem si. Ale nemusíš pořád mluvit jako knihomol. Tím si mě nezískáš.“ Tak teď uhodila na citlivou strunu. Než jsem jí stačil odpovědět, vložil se mezi nás Sporťák:

     „Co si to tam vy dva šeptáte? Copak nevíte, že co je šeptem, to je sexem?“ A sotva to dopověděl, vrhl se mé milované po krku. Tohle jsem nečekal, ale vzpamatoval jsem se rychle - když jde o život, jednám rychlostí blesku (ve fyzice ale o život nejde, takže... ). Vymrštil jsem se a snažil se ho z Petry setřást dříve, než se zakousne. Petra se také snažila jej setřást, ale přestože byla její síla značná, nepodařilo se jí to. Já jej pak chytil za vlasy a snažil se mu zvrátit hlavu dozadu, ale jeho zuby se milimetr po milimetru přibližovaly k Petřině krční tepně. Nevěděl jsem, co dál. Mozek mi pracoval na plné obrátky. Pak jsem si vzpomněl: Mám přece v kapse balíček česnekových čipsů!

     Levou rukou jsem po něm zašátral a vnořil do něj svou rozevřenou dlaň.  Nabral jsem a vytáhl několik lupínků bramborové pochoutky a zamířil jsem rukou k upírovu nosu. Jakmile ucítil puch nenáviděného česneku, pustil Petru a snažil se dostat se co nejdále od mé ruky. Přinutil jsem jej, aby si lehl na břicho a sedl jsem si na něj, čipsy neustále u jeho nosu. Pak jsem dostal žízeň. V batohu jsem měl kolu, ale nedosáhl jsem na něj - při boji jsem jej odhodil, aby nepřekážel. Poprosil jsem ztěžka oddechující Petru, aby mi vytáhla flašku z batohu.

      „Podal bych si ji sám, ale zvedl bych se a ten cirkus by začal nanovo. Budeš tak hodná?“ Naštěstí tak hodná byla a kolu mi podala. Tmavá tekutina mi připomněla upíří krev... Znechuceně jsem vyprskl nechutnou břečku, která, k jeho smůle, dopadla přímo na Sporťáka. Začal příšerně řvát, zacpávali jsme si uši (já mohl jen jedno) a on se pomalu rozpouštěl.

     O dvě minuty později nám v uších dozníval jeho řev a my jsme mohli pohlédnout na to, co zbylo z mutovaného tělocvikáře. Nic moc, jen loužička tmavé tekutiny.

 

      „Co mu to nejelo? Kofein nebo nějaká kyselina?“

      „Můžeš třikrát hádat,“řekla Petra, „ale máme zase společnost. Podívej!“, řekla a ukázala před sebe na druhý konec chodby.

    

      Otevřely se tam dveře a z nich vybíhal s výkřiky „Krev, krev, kréééééééééééééév!“ zástup upírů. Byli bledí a rychlí. Popadl jsem baťoh a zařval „Zdrhééééééééééééj!“ a utíkali jsme zpět do vestibulu.  Moje mysl horečnatě pracovala. Co teď! Co teď!?

     Vyletěli jsme z chodby jako rakety a smýkli sebou mezi kiosek a automat na kolu. Petra si připomněla Sporťákovu reakci na můj kdysi oblíbený nápoj a stylovým kopem á la Matrix vyrazila z automatu několik flašek koly. Vytáhl jsem z batohu kudlu (vystřelovací, mého kámoše, co dělá bodyguarda, kde se tam kruci vzala?) a podal ji Petře. Ona odkudsi vytáhla sprej a dala mi jej na oplátku za nůž. Další věcí, kterou jsem vytáhl z batohu (kromě veskrze zbytečných učebnic a sešitů) byl zapalovač (tak ten mi tam asi zapadl od mého spolužáka, s kterým mám skříňku) a batoh odhodil. Petra si otevřela čerstvou kolu, lokla si, podala mi ji a já si lokl také - inu, když musíš, tak musíš. Vrátil jsem jí láhev zpět a ona vychrstla její obsah na první kreaturu, která se objevila v dosahu. Já škrtl zapalovačem, začal šplíchat sprejem a vyšel z toho slušný plamenomet.    

 

(-:-)

 

     Dvě řady již padly a nastupovala třetí. Místností se nesl řev upírů, ať už vztekle kvůli bránící se potravě, nebo bolestí z ohně a koly. Petra se tento virvál snažila překřičet, ale i když stála vedle mně, téměř jsem ji neslyšel. Vyrozuměl jsem ale, že kola již dochází. Sprej také jevil známky prázdnoty. Vztekle jsem odhodil prázdný obal a vrhl se na upíry ručně. Petra vystřelila nůž. A začalo to správné maso.

     Přede mnou se objevil nějaký upír. Jeho smůla, že narazil na mě. Dal jsem mu ránu do vzrušením rozšířených nozder, až mi zabrněla ruka. Pak jsem jej chytil za hlavu a prudce trhl. Ozvalo se prasknutí a já jej pustil. Bez hlesu se zřítil k zemi, přímo do kaluže koly. Dovolil jsem si ten luxus a podíval se, jak se vede Petře. Ta se změnila v anděla pomsty. Chytila nemrtvého za vlasy, trhla, čímž se odhalil jeho krk a rozřízla mu krk od ucha k uchu. Pak jen znovu trhla, čímž mu zlomila vaz a pak jen pustila bezvládné tělo k zemi.

 

     S radostí, že jí to tak pěkně jde, jsem se zase otočil dopředu. A právě včas! Další odporňák si  chtěl smlsnout na mé drahocenné tělní tekutině. Opakoval jsem svou úspěšně odzkoušenou metodu a další bezvládné tělo se svezlo k zemi. Pak se ozval Petřin výkřik. Jeden se nějak dostal za Petřinu obranu a odzbrojil ji. Snažila se jej setřást a přitom křičela, ať ji pustí. Jeho sevření ale bylo neúprosné. Když byla její obrana prolomena, vrhli se na ni i další. Snažil jsem se jí pomoci, ale měl jsem dost starostí sám se sebou. Dotírali na mně neúprosně.

     Pak jí jeden upír zvrátil hlavu a zakousl se do její nádherné šíje. Její křik se změnil v bublání a poté utichl docela. Sesula se k zemi a už se nepohnula. Přestal jsem bojovat a nevěřícně jsem hleděl na její tělo. Pak jsem začal vidět rudě.

      Víte, co to je berserk? Berserk je stav, do kterého se dostane bojovník, když se stane pro něj něco strašného, například smrt přítele. Pak se přestane ovládat a změní se ve stroj na zabíjení. A to se se mnou také stalo.

 

     Zařval jsem a vrhl jsem se na ně holýma rukama. Mé svaly vyvinuly nadlidskou, přímo olbřímí sílu (neplést s OLE Nicka Twispa). Upíři, kteří se dostali do mé blízkosti, nevyvázli. Končili potrhaní, pokousaní a poškrábaní na zemi. Když jsem jich takto demobilizoval asi deset, poznali, že tady se setkali s rovnocenným protivníkem a dali se na ústup k malému bazénku. Díval jsem se za nimi. Rudá mlha před mýma očima zrůžověla a pak se mi opět vrátilo vědomí. Rozhlédl jsem se po té spoušti a opět jsem uviděl Petru, jak leží nehybná na podlaze. Poklekl jsem k ní. Z nádherných, pootevřených rtů se jí pomalu vysunovaly ostré špičáky. Dvě ranky na krku se zacelovaly. Pohladil jsem ji po vlasech a vzal ji za ruku. Nemám ponětí, jak dlouho jsem se nad ní skláněl, ale upíři se neobjevili. Pak  otevřela své nádherné oči. Pohlédla na mně a olízla si rty. Vytrhla svou ruku z mého sevření, pak se vztyčila tak rychle, že jsem to v první chvíli nezpozoroval, ale postavil jsem se také. Téměř neslyšitelně jsem jí řekl: „Dělej, co musíš. Víš dobře, že tobě se bránit nebudu.“ Přiblížila se ke mně ještě více a náhle jsem ucítil na krku její dech. Pak se rty dotkla mého hrdla. Zavřel jsem oči a čekal na smrt.

 

(-:-)

 

     Představte si Berta: Zhruba metr osmdesát, hnědé, kudrnaté vlasy, které jeho výšku ještě umocňují. Sedí v šatně na dlaždičkách a pokuřuje ze skleněné troubele. Travička zelená, to je jeho potěšení. Skleněná fajfka patří jeho nejlepšímu kámošovi Frantovi. Svět kolem moc nevnímá - nebo že by ho vnímal ještě více, než normálně?. Najednou se otevírají dveře. Bert to sleduje jako ve zpomaleném filmu. Dveře se otevírají a vchází prof. Muf...

     Muf začichal. Ve vzduchu byl nenáviděný canabinol. Rozhlédl se a uviděl Berta. Přešel až k němu a spustil:

     „Štěpáne, no jak si to představuješ, brát drogy na pozemku školy! Chlapče, to je na vyloučení! Okamžitě to uhas a pojď do ředitelny! Už jsem tě jednou varoval, a to's na sobě měl jen tričko s tím zeleným svinstvem!“ Bert si z něj nic nedělal normálně, natož teď. Proto mu  v dobré víře fajku podal řekl:

     „Dej si taky, Šebiku! Dej si prda! Bude ti supr!“ Muf ji drapl do tlapy a mrštil s ní o zem. Pro jistotu na ni ještě šlápl. Střepy zakřupaly. Bert na to nevěřícně koukal a pak na Mufa dýchl. Učitel se svezl k zemi.

 

     „Ty svině! Tohle byla fajka mýho kámoše!“ Pak se neohrabaně zvedl a do pedagoga několikrát kopl.

     „Tak tohle jsem chtěl udělat už dávno!“, řekl se směsí radosti a nenávisti.

     Opět se otevřely dveře a do šatny ladně vplula Klimda. Rychle se zorientovala

   („Ahoj Berte!“) a pak se pozorněji podívala na ležící tělo. Z ran od Bertových obrněných glád tekla černá krev.

    „A je to tady! Upír! Do háje!“ Pak se otočila na Berta.

    „Berte, máš ve skříňce nějaký zásoby?“ Bert přikývl.

    „Tak to dones!“ Bert přešel ke skříňce a vytáhl své zásoby. Houbičky, vodku, karton cigaret...

    „Tady.“

    „Dík. Zfetujeme ho.“ Pak začala mixovat. Sosla si trochu vodky, do úzkého otvoru v láhvi nasypala hrst houbiček, tabák z rozbalených špinek a mírně zuhelnatělou trávu i se střepy. Protřepat, nemíchat.

    „Teď mu to ještě narvat do huby. Měl by se z toho složit.“ A jak řekli, tak udělali. Po chvíli Muf otevřel oči, nenávistně se na ně zahleděl, neměl ale síly na to, aby se zvedl. Začal blednout. V celém okolí se rozštěkali psi. Muf zmizel. Bert s Klimdou se po sobě podívali.

    „Tak to bysme měli.“

 

(-:-)

 

     Petra ustoupila. Otevřel jsem oči a pohlédl na ni. Rukama skryla svou tvář.

     „Promiň,“ řekla tak tiše jako já před chvílí.

     „Proč? Nemohla jsi za to. Tos nebyla ty.“

     „Co se vlastně se mnou stalo? Pamatuju si akorát, že mě kousli. Ale to tady bylo přece jen trochu víc živo. No a pak jsem se probrala u tebe...“

     „Někteří zdrhli po mé přeměně. To ti asi nevysvětlím, prostě se mi udělala před očima rudá mlha a když opadla, zdrhali. Ale na rukou jsem měl krev. A na puse taky... a kolem byla pěkná řádka roztrhanejch těl. Ale ty tu už nejsou.“ Otřel jsem si ústa - šlo to těžko, krev již zasychala.

 

     „Jak jsem se proměnila zpátky?“ Zamyslel jsem se.

     „Tak to ti nepovím. Asi někdo kuchnul prvního upíra.“ Pak jsem ještě dodal:

     „Jseš ještě schopná? Musíme ještě dodělat ten malej bazén.“ Petra nahlédla do pravé chodby.

     „Nemusíme. Vypadá to, že tady jsme skončili.“ Chodbou se valil zástup bývalých upírů. Byli samý šrám.

     „To ty?“ zeptala se.

     „Asi. Nepamatuji se.“ Pak se otočila k hlavním dveřím.

     „Jdu domů.“

     „Mám tě doprovodit? Kdyby náhodou nastala recidiva...“

     „Když chceš...“

     Vydali jsme se k jejímu domu. Většinou  jsme mlčeli, já jsem přemýšlel. O tom, kde se tu najednou vzali. Za rohem jsme narazili na Kubu, Berta a Klimdu. Někam šli. Bert nám pověděl o deratizaci, kterou provedl v šatně.

 

     „Z toho bych se složila taky!“ poznamenala Petra.

     „Mějte se, já jdu domů.“ Rozloučili jsme se a s Petrou jsem se přesunul před její dům.

Zeptal jsem se:

     „Který je tvoje okno?“

     „Proč to chceš vědět?“

     „No, kdybych náhodou dostal chuť si zahrát na trubadúra.“

     „Aha. V prvním patře.“ Ukázala mi ho.

     „Tak se měj!“

     „Ty taky!“ řekla mi. Pak se otočila a zmizela v domě. Díval jsem se za ní... Otočil jsem se a zamířil k nádraží, neboli nádru. Samé známé tváře - Magda s Honzou, Hanka s Kentem... O kousek dál stál trochu větší hlouček - Katka, Radka, Simča, Martina... 

      „Vypadáš unaveně.“

      „Strávil jsem odpoledne s Petrou...“

      „Ale? Změnila názor? No, bylo už načase.“

      „Ne, nezměnila. Holky, ani nevíte, jaké jste dneska měly  štěstí, že jste nešly do těláku. Nepřežily byste.“

      „Dali vám zabrat?“

      „Jo, ale trochu jinak, než myslíte.“

      „Počkej, vysvětli to.“

      „Neuvěříte.“

      „Třeba jo, zkus to.“ Stále jsem váhal, ale pak jsem jim to vyklopil.

      „Týjo! Tak to je teda něco. Ještě, že sme tam nešly, holky!“

     Nastal čas loučení.

      „Hele, mě už to jede. Tak čau a příjemný víkend.“

      „Tobě taky!“

To jsem ještě netušil, že se sem brzy vrátím. Hodně brzy... a ne kvůli škole.

 

(-:-)

 

     Dohra

 

     Fingon doříkal své poslední kouzlo. Více many již neměl. I Pied'ra na tom byla s manou

bledě. Dardal měl naštíplou hůl a ze všech crčela krev. Schylovalo se k poslední ráně. A tu

zasadil Con svým mocným obouručním mečem. Jedinou ranou oddělil hlavu Prastarého upíra od zbytku trupu. Bylo po něm. Přeživší na sebe unaveně, ale šťastně pohlédli: další bitva úspěšně dobojována. 

     „Vzhůru do Oblačného města!“, řval radostně Con

---