Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZa dobrodružstvím 1
Autor
Fingon
Za dobrodružstvím 1 je první částí elfích příběhů z Mečového pobřeží, ze světa Forgotten Realms. Jako obvykle není nouze o brutalitu a krev, kdosi ji dokonce přiřadil k sadu-masu. Ale je to jen příběh - příběh, jehož další část už tak brutální není, zato je dvakrát tak delší.
Elfka třímala v pravé ruce palcát, který si sama (ve jménu své bohyně) posvětila, a upřeně pozorovala oblohu. Bylo teplo, od moře vál svěží vánek a na obloze se vznášela tmavá tečka. Pied'ra jemně stiskla ruku svého druha ve zbrani i v posteli a řekla: „Fingone, podívej!“ Fingon sledoval dráhu jejího pohledu a zastavil se zrakem na oné skvrnce.
„Je to to, co si myslím?“ zeptala se elfka s očima upřenýma na letící bod.
„Avariel,“ odpověděl jí Fingon s úctou ve hlase. „Je to zázrak, vidět ještě dnes jednoho z nich. Draci je téměř vyhubili.“ Pustil ruku své společnice a zamával. A jen oni dva viděli svými elfími zraky odpověď okřídleného elfa ve výšinách.
Ze zasnění je vytrhly skřetí skřeky. Útočila na ně skupinka páchnoucích otravů. Pied'ra pevně stiskla palcát a čekala, než k ní doběhne první zmetek. Fingon memoroval „Magickou střelu“ a v zápětí se sedm projektilů ocitlo ve vnitřnostech jednoho z všiváků. Padl na místě mrtev.
Ke kleričce mezitím doběhl další skřet, řval nechutné nadávky a oháněl se zubatým tesákem. Využila jeho odkrytí a rozpoltila mu svou zbraní hlavu. Mozek jí vyšplíchl do obličeje a jeho vlastník se sesul k zemi. Rozhlédla se kolem: zbývali ještě tři.
Fingon se ze svého úspěchu neradoval dlouho. Vzápětí mu kdosi sebral hůl, kterou měl zabodlou do země - jeho jedinou zbraň na blízko. Dýku mu vyfoukl jakýsi šikovný lapka v poslední hospodě, a prak mu byl v této chvíli platný asi jako drowovi Bible - maximálně na podpal. Otočil se a pokusil se získat zpět svou hůl, ale marně.Skřet ji právě odhazoval v dál...
Fingon se hbitě sehnul a s pohledem neustále sledujícím nepřítele zapátral kolem sebe, zda by nenašel něco... něco... Prsty nahmataly kus dřeva. Zvedl jej a zjistil, že je to dlouhá, silná (a hlavně nerovná) větev. Potěžkal si ji a přitom zamumlal: „Bít, či nebít?,“ rozpřáhl se a udeřil skřeta vší silou do hlavy. Měl sice více síly než veš, ale přestože udeřil vší silou, dosáhl pouze toho, že se skřetovi protočily panenky, otřásl se a zaklel. Nápor ale nevydržela větev, která se se zapraštěním rozlomila vejpůl. Mág se nerozmýšlel a načutnul skřeta do rozkroku. Kopanec splnil veškerá očekávání - skřet se odporoučel k zemi a začal se v bolestech svíjet. Mág se rozhodl učinit jeho trápení konec a šlápl mu za krk. Ozvalo se křupnutí a Fingon se otřásl - na ten odporný zvuk si asi nikdy nezvykne. Teprve teď si všiml, že stále svírá onu zlomenou větev. Se slovy „čím jsem bil, tím jsem bil rád“ ji odhodil do křoví. Pak se ohlédl po Pied'ře.
Měla problémy. Skřet její rány vykrýval bucklerem a dokonce se mu podařilo ji škrábnout na paži. Skřetí čepele bývají otrávené...
Fingon nelenil. Z opasku vytáhl prak a z kapsy střelu. Byla to koule o průměru dvou palců... přibližně. Prak byl tvořen z jediného pásku kůže, uprostřed rozšířeného a vybouleného. Do této vybouleniny vložil střelu a zatočil prakem nad hlavou. Střílet z praku, to je velké umění. Vyžaduje soustředěnost a koordinaci pohybů.
Pak kámen prudce vymrštil a ten dopadl na cíl - prorazil skřetovi spánek. Skřet upustil zbraň i štítek, toho využila Pied'ra a mocnou ranou palcátu mu urazila hlavu. Tedy - zlomila mu krční obratle, ale hlava zůstala na svém místě. Skřet zachroptěl a exitoval.
Elfka pustila zbraň a ztěžka oddychovala. Fingon k ni doběhl.
„Jsi v pořádku?“
„Jo, v pohodě. Hodím na to léčivý kouzlo a bude to fajn. Tobě není nic?“ Fingon zavrtěl hlavou. „No, aspoň, že tak. Ale bodla by koupel.“ Fingon se usmál.
„Tak si pojďme zaplavat. Moře je kousek.“ A rozběhli se ruku v ruce k oceánu. Na útesu našli cestičku, která se mírně svažovala až k vodě. Byla tam i malá pláž. Písek příjemně hřál do nohou, ze kterých si právě vyzuli boty. Shodili batohy, šaty i zbraně (Fingon si po boji sebral svou hůl). Nazí se vydali skotačit do vln. Fingon nejprve omyl své lásce obličej od skřetí krve a mozku a pak ji políbil. Po chvíli od sebe odtrhli rty a Fingon zažertoval:
„Tak a jsi zase čistá. Už nevypadáš jako skřet!“ Vzápětí uhýbal před její rukou.
„Ty...!“ Pak si ho přitáhla k sobě a znovu se políbili.
(-:-)
Nastala temná, bezměsíčná noc. Ani hvězdy nezářily. Fingona cosi probudilo. Otevřel oči a rozhlédl se: nad elfkou se plížil skřet, čenichal a přitom si pro sebe mumlal něco ve smyslu „kam by té smradlavé elfce píchl svůj rezavý tesák.“ Postupoval od nohou, stále výš a výš... Fingon se vymrštil, odhodil skřeta stranou a nenávistně šeptal:
„Měl sis hrát na svém písečku a ne strkat svůj svinský rypák do mé zahrádky!“ Pak po něm skočil, popadl ze země kámen a rozbil jím skřetovi hlavu. Zachroptěl a odebral se do Devíti pekel. Mág si utřel ruce o trávu a otočil se zpět k Pied'ře. Byla vzhůru a pozorovala jej. Pak promluvila:
„Ty bys mohl.“
„Co bych mohl?“ zeptal se Fingon, ale již tušil její odpověď.
„No, to, za co jsi zabil toho skřeta.“ a odkryla svůj lehce ochmýřený klín.
(-:-)
Probudil se za úsvitu slunce, příjemně unaven. Zamrkal do slunce a zpozorněl: skláněla se nad ním sličná elfí tvář. Elfka. A nejen to, byla to Katrina, kamarádka z dětství. Prohlížela si jejich nahá těla a prohodila:
„No, to jste si pěkně užívali. Ale to je teď vedlejší - hledám vás už pěkných pár dní. Nechtěli byste mě doprovodit do Baldurovy brány? Potřebuji si tam něco zařídit, no a vy prý hledáte dobrodružství. Ale jak vás tak pozoruju, vy se zrovna nenudíte.“
Pied'ra se zeptala: „Do Brány míříme, ale nespěcháme. Původně jsme měli v plánu dorazit tam až za dva týdny, ale Pobřeží nám neuteče. Miláčku, půjdeme s Katrinou do Brány hned?“
„Proč ne, lásko má? Máme spoustu času. Katrino, co potřebuješ v Bráně?“
Válečnice byla potěšena jejich ochotou, a tak jim sdělila důvod své cesty.
„Jdu navštívit starého přítele mé matky, mága Ulyxe. Když byl mladší, procestoval velkou část Říší. Tak jsem si chtěla s ním promluvit. Za pět minut vyrazíme. Ale nejdřív byste se měli oblíct.“
(-:-)
Vyrazili ostrým tempem k největšímu městu v téhle oblasti. Fingon s Pied'rou byli zvědaví na novinky z domova.Katrina se znechucením poznamenala, že doma se jako obvykle nic neděje.
„Tak mě napadlo…“ odmlčela se a zalovila v opasku. Po chvíli z něj vytáhla nádhernou zdobenou dýku.
„Tohle je, myslím, tvoje. Sakra, už jsem zapomněla, jak se ten zloděj jmenoval, nějak na D... jako nějaký démon... no, to je jedno. V pokoji se zašil s jednou hobitkou a já zneužila příležitosti... che che.“ Fingon jí vděčně poděkoval - byl to Pied'řin dar ke třicátému výročí jejich seznámení.
„Kdybych vás dvě neměl.“ Po několika dnech (a nocích, kdy se Katrina vytrácela na dlouhé, diskrétní procházky) dorazili před brány Baldurovy Brány.
Stmívalo se.
(-:-)
Ubytovali se ve velikém hostinci Elfí píseň (Elminster jeden čas tvrdil, že je to největší hostinec v Bráně, ale kdo ví?). Jméno dostal podle elfího ducha něžného pohlaví, který se občas objevuje na chodbách a zpívá smutnou píseň. Každopádně je to tradiční ubytovna pro elfy mířící do Města.
Rozhodli se, že návštěvu Ulyxe nechají na ráno. Objednali si dva pokoje, jeden pro Pied'ru a Fingona a druhý pro Katrinu. Povečeřeli a šli spát.
Spali neobyčejně tvrdě - něco muselo být v jídle. Po půlnoci, kdy už celý hotel spal (a po městě se skryti stínem a tmou promenovali členové cechu zlodějů) se od jeho zdi odlepila shrbená postava. Vyčíhala si jedno okno v prvním patře a začala šplhat. Po chvíli se přehoupla přes parapet onoho okna a světlo měsíce ozářilo jeho tvář - byl to půlork. Potichu seskočil do pokoje, z kapsy kabátu vylovil jakýsi cár a přešel potichu k posteli, ve které ležela spící elfka. Obouručák měla opřený o noční stolek tak, aby na něj v případě potřeby snadno dosáhla. Rychle přiložil cár k jejímu obličeji. Chvíli počkal a pak si ji jako pírko přehodil přes rameno. Obtížen tímto nákladem zamířil k oknu, drcnul ale do zbraně a ta s třeskem spadla na zem.
Půlork se polekal a rychle se protáhl oknem. Na nic nečekal a skočil. Dopadl do malé kupky sena, elfku stále na zádech. Neprobudila se, jen sebou zavrtěla. Půlork vyhrabal z hromady provaz a své dřímající oběti svázal ruce i nohy. Pak se, skryt stíny a tmou, vydal k jedné z bran. U východní brány zabočil doprava a šel ještě asi sto kroků. Skrz zeď zde vedla malá branka, známá jako katovská fortna. Tudy chodil kat, bydlící v katovně za městem. Byla vždy otevřená dokořán, protože lidé se jí vyhýbali jako upír svěcené vodě. Prošel, opatrně přešel most, skrývaje se přitom Ohnivým pěstím a za mostem se ztratil ve tmě.
(-:-)
Ráno Pied'ra zamířila do pokoje Katriny, ale nemohla se jí dovolat. Klepala, bouchala, ale Katrina neodpovídala. Přišel Fingon a odemknul dveře kouzlem. Jaké bylo jejich překvapení, když zjistili, že jejich kamarádka v pokoji není. Na židli leželo její brnění a u postele se válel meč. „Únos!“ zašeptala Pied'ra. „Jo, a oknem“ podotkl Fingon a ukázal na odřený parapet. Jako by se tam prodíralo něco velkého...
(-:-)
Několik kilometrů od Brány se nachází malá vesnička jménem Csejta (což o to, těch vesniček je tam víc, ale tahle je pro náš příběh velice důležitá). Je tak malá, že se ani nevyskytuje na mapách (tedy na těch pro obyčejný lid, vévoda Eltan má tak podrobné mapy, na kterých se najde každý seník a stodola... nejspíše pro vlastní potřebu). Na kopci nad vesnicí se tyčí temná a ponurá tvrz. Csejtu si vybrala za své sídlo bohatá paní hraběnka. Pan hrabě již před několika lety natáhl bačkory a hraběnka (důrazně zakázala svému okolí, aby jí říkali jménem) se znovu nevdala.
Hraběnka měla jediného věrného služebníka - ošklivého půlorka, který se jmenoval Filcko a jeho hlavním znakem byla jeho ošklivost (no, čemu se divíte u půlorka. Hraběnka měla samozřejmě ještě další služky, ale Filcko tvořil celý její tým - ten zbytek, to bylo jen maso. Doslova.
Obyvatelé Csejty se tvrze (potažmo hraběnky) velice báli a často hrozili jejím směrem pěstí. A ani zanic by je nikdo nedonutil jít za tmy tam nahoru. Jejich fóbie (nikoli neopodstatněná) šla dokonce tak daleko, že na noc zamykali všechny dveře a přibouchávali okenice. Dveře byly zvečera potírány česnekem - trochu zbytečná ochrana proti upírům (duchem chudí vesničané totiž věřili, že je to před krvesajnými monstry ochrání - ti, které vampýři poctili svou nevítanou návštěvou, už o nefunkčnosti referovat nemohli). Zcela oprávněně se obávali, že si nějaký vrykolak vybral za své sídlo právě onu tvrz...
... proto si žádný z vesničanů nevšiml shrbené postavy, nesoucí štíhlé, bezvládné tělo. Půlork vystoupal nijak zvlášť prudký kopec a ocitl se před branou. Dnes jej Paní obzvláště pochválí - přinesl totiž mladou, voňavou elfí samičku...
(-:-)
Katrina otevřela své šedomodré oči. Nezamrkala, jak by to udělal každý člověk na jejím místě. Dokonce se ani prudce nevztyčila, jak by to udělal bojovník: vůbec nepohnula hlavou. Zato její oči rejdily do všech stran. Zjistila, že je v jakési kobce, do které dopadalo několik slunečních paprsků miniaturním okénkem úplně nahoře. Paprsky osvětlovaly její svázané ruce. Kam až mohla dohlédnout, byla její malá kobka vystavěna z šedivých kamenů. Kupodivu ji ale chladná zem nestudila do jejích překrásně vyklenutých zad: jednak na sobě měla tenkou látkovou košilku, jejíž barva se blížila bílé, kterou nosila pod brněním a v které také normálně spala. Druhak ležela na vrstvě slámy, jak zjistila pohmatem i pohledem, když trochu pootočila hlavu.
Po své levé ruce měla mříž: dveře do kobky. Jak zjistila rychlým pohledem, pruty byly z jednopalcové oceli. Takže naděje na únik prakticky žádná. Ještě to může zkusit vlásenkou… jenže má spoutané ruce. A dokonce nemám ani tu vlásenku, jak zjistila, když pohodila svou nádherně tvarovanou hlavou a obličej jí zahalily černé a až na ňadra dlouhé nespoutané vlasy. Pohnula svými dlouhými, jako smrt dlouhými nohami – ne, na nohou svázaná nebyla. Vlastně na sobě neměla nic kromě košilky a provazu, který jí poutal zápěstí.
To by snad neměl být problém rozvázat zuby… I když, kdo ví, co se s tím provazem dělalo… No, radši o tom holka nepřemýšlej. Pozorně se rozhlédla kolem sebe a rozhodla se přesunout k pravé stěně naproti dveřím. Tam si sedla do rohu, opřela se zády o kamennou zeď (nahrnula si tam trochu slámy) a pozvedla své horní končetiny k obličeji.
Chmchmchmchm, to by snad neměl být problém. Počkej holka, z toho se dostaneš. Takže: nejdřív zkousni tenhle volnej konec, tady zatáhni, zatáhni za tenhleten, za tento… jo, to pude. Za pět minut nebylo co řešit. Provaz jí visel volně přes ruce.
Najednou se ozval výkřik, z kterého tuhla krev v žilách i naší relativně otrlé elfce. Křik se vracel stále znovu ozvěnou, odrážen od zdí žaláře. Nebylo poznat, zda výkřik patřil muži, ženě či něčemu úplně jinému (mohl to být úplně klidně efrít polévaný vodou či rakshasa.
Křik utichl, utichla i ozvěna. V nastalém tichu znělo pomalé odkapávání vody. Kap……………kap……………kap. Dále bylo slyšet jakýsi kovový šramot, pak třesk zavíraných mříží a opět šramot. Někdo zamyká…pomyslela si Katrina. Ozvaly se kroky… lehké kroky, jakoby někdo chodil v trepkách (nejnovější vynález doby, z měkké kůže jelena, podrážka z medvědí kůže, to vše sešité a zklížené, mnohem pohodlnější než dřeváky a na domácí nošení lepší než těžké boty). Pleskání se přiblížilo… Katrina si rychle namotala provaz na ruce a potichu se přesunula k mříži, zeď stále blízko za sebou.
Najednou se pleskání zastavilo a mříží zahlédla jakousi spoře oděnou ženu (Tak mě napadá, že místní hradní pán se vyžívá v nedostatečném odění svých služebnic i obětí, napadlo elfku). Neznámá, lehce povadlá osoba nahlédla mřížemi do kobky. Sporé sluneční světlo dopadalo pouze na uválenou slámu. Žena se roztřásla a ve svazku klíčů hledala ten správný. (Tak nevím, jestli se víc bojí temných duchů, které viní za moje zmizení, nebo trestu svého pána).
Žena konečně vylovila správný klíč a pokusila se odemknout. Prsty se jí ale nervozitou tak třásly, že klíč upustila na zem. Ozvalo se silné zacinknutí (Kdybych jí nabídla pomoc, tak se mi tady chuděra složí). Žena se ohnula pro svazek a zase hledala ten správný klíč. Podařilo se jí ovládnout prsty natolik, aby jej dokázala zasunout do dírky a odemknout. Opatrně nakoukla dovnitř…
„Elfice, seš tady? Nebo t-tě vodnesli duši?“, ptala se poděšeně žena. Elfka se k ní natáhla, přitiskla jí ruce na ústa, strhla ji k zemi a kopem zavřela dveře. Klíč se povážlivě kymácel v zámku a ostatní na kruhu dělaly strašlivý randál.
„Ano, jsem tady, člověčice!“ odfrkla pohrdavě Katrina. „Žádní duchové si mě neodnesli. A teď mi odpovíš na všechno, na co se tě budu ptát. Nebo se rozluč s tím tvým vrásčitým krkem!“ pohrozila elfka, přičemž jí obratně vytáhla od pasu dýku. Ta Obecná je tak nemožný jazyk…
„C-co ch-chceš věďat? Paní mi sténě natluče.“
„Paní, říkáš? No tak ta musí být nějaká trhlá.“
„Prosím, nevyjadřujou se hnusně vo Paní. Vona to nemá ráda. Blůma – to byla jedna ze služek – jednou vo Paní řekla, že je to nestvůra z Devíti pekel a toste měla vidjet ten šrumec! Strčila ju do klece s čepelama, sama si stópla pod tu klec a jenom se kópala v její krvi. Nó a když ju potom sundali zase dólů, byla celá pořezaná a nebyl v ní už vůůůůůůůůbec život. Tak ju zakopali někde venku, ale vyhrabali ju psi. No a vona si nechala zavolat pacholka, kerej to její neživý tělo zakrtkovával, a přikázala, aby si ho… ale to vás asi nezajímá“
Katrina poslouchala a chvílemi nevěděla, jestli se má smát, nebo bát o svůj život. Zajímalo ji, proč ji dala ta tajemná Paní Hraběnka unést…
„Nále už by mě mohla pusčat, co vona na no? Mě zrovna nebáví ležat tadydle na štrohu…“
„To si ještě rozmyslím, jestli tě pustím. Teď mi řekni, proč mě sem ta tvá Paní unesla. Mě hrozně baví být zamčená ve vězení a držet v šachu ošklivé lidské služky jejich vlastním nožem. No tak? Dozvím se to konečně?“
„Když von ji sem dotáh Filcko. To je Panin nejvěrnější služebník. Von dycky čeká u hostinskejch v Bráně na hlášky vo ňákejch kráskách a občas ňákou dotáhne. Paní je totiž vysazená na krásný holky. No a vona JE krásná. Tak krásnou holku ještě Paní neměla. A elficu už vůbec ne. Za to bude F. pochválenej a vodměněnej návščevou u nějaké Paniny komorné.“
Katrina rychle přemýšlela. Tak mě dala unést nějaká zvrhlá lidská úchylačka s modrou krví. No fuj! Ale ať si nechá zajít chuť. To se ještě uvidí, kdo odsud odejde jako vítěz! Ani v nejmenším nepochybovala, že to bude ona sama. Dveře jsou odemčeny, zbraň v ruce má (pevněji stiskla služčinu zabavenou dýku), nějak se odsud dostane. Sice bitkovat ve spodničce pod brnění je sice o kejhák, ale nějak to snad zvládne. Jak to ale vypadá, Paní nemá moc v lásce chlapy, takže by jich tu moc být nemuselo. No a s ženami si už nějak poradí…
„Poslední věc, ženo! Kde se teď nacházíme?!“ Bylo jí celkem jasné, že nemůže být moc daleko od Brány, ale co kdyby… Ztratila úplně přehled o čase.
„Todle je Čajtskej hrad! Můj fotr říká, že leží pět hodin pochodu od Brány Baldurana, ale nikdá sem tam nebyla.“
„Takže já tě teďka tady zamknu, abys neudělala nějakou levárnu. Ty budeš hodná a nebudeš křičet. Však on tě tady někdo brzy najde. Já vám dám takhle zacházet s elfkou!“
A netuše žádnou zradu se Katrina vztyčila a zamířila k východu z kobky. Její vytříbené smysly zaslechly rychlé šustění slámy a tak se rychle otočila, v pravé ruce dýku připravenou k bodnutí, levou k obraně. To bylo její jediné štěstí, protože prudce vstávající služka měla v ruce druhou, kratší dýku, kterou mířila naší elfce na záda. Elfí kráska jednala okamžitě: otáčela se na pravé noze, levou vykopla na ruku s dýkou a aniž čekala na služčin bolestivý a překvapený křik, dýkou v pravé ruce jí podřízla hrdlo. Pak jen bleskově vyměnila nohy (tj. stála na levé a pravou vykopávala) a pravou nohou jí udeřila do hrudi. Zkropila ji sprška krve, kterou si Katrina znechuceně otřela z tváře a pak do slámy na podlaze. Tělo dopadlo s tupým žuchnutím na kamennou zem. To samé provedla i s dýkou (o druhou obrala mrtvolu také). A s vědomím, že teď už má záda krytá, se vydala ze dveří.
(-:-)
Za ošklivým půlorkem zapadly těžké dubové dveře zdobené bohatými rytinami. Na drahém koberci odkudsi z Calimshanu ležela mladá dívka v potrhaných, kdysi bílých krajkových šatech. Na krajce se srážela krev, stejně jako na zlomeném jezdeckém bičíku opodál. Dívka se nehýbala, měla zavřené oči. Ve vysokých chlupech se ztrácel vyražený zub.
Dívka otevřela pravé oko. Levé jí začínalo modrat, jak dostala od Filcka ránu pěstí za neposlušnost a neochotu spolupracovat. Nakonec otevřela i to druhé oko. V jejích černých očích se zrcadlilo šílenství...
Ztěžka se postavila, své dlouhé, štíhlé nohy držela od sebe. Jediným pohybem ze sebe strhla násilníkem rozervané šaty a začala si prozpěvovat chraplavým, ztrhaným hlasem:
„Dávno jsem přišla o věnec, o věnec,
připravil mě o něj pitomec, pitomec,
o věnec zelený,
teď tu vše pozřou plameny!“
Na ta slova se strašlivě zachechtala. Dopadajíc na levou nohu zamířila k sekretáři. Z něj vytáhla několik dlouhých, dva palce silných svíček a křesadlo. Zapálila první svíčku, od ní zapálila i zbylé čtyři. Čtyři umístila do rohů místnosti, pátou vsunula mezi nohy a lehla si do postele s nebesy, stojící uprostřed luxusně zařízené místnosti.
„Skrz utrpení přijde vykoupení!“ – to byla poslední slova, která pronesla. Pak se začala šíleně smát. Žena, co mě porodila, mě zneužívala už od porodu. Když se mě nabažila, dala mě v plen těm nejsprostším vojákům a štolbům, a mezi nimi tomu odpornému půlorkovi. Teď jim za to poděkuji! Všichni chcípnou!“ Zavřela oči, uzavřela svou mysl. Plameny olizovaly koberce, tapisérie, zdobený nábytek i lůžkoviny. Vzduchem se začal šířit puch spáleného masa…
(-:-)
Katrina se pustila chodbou vlevo (vpravo byla vidět zeď). Koridor lemovaly další vězeňské kobky, nyní prázdné. O temné minulosti tvrze však svědčily krvavé fleky po zdech kobek, střídané s výkaly psanými nápisy v Obecné, typu „Zabyjte tu skurvenou fenu“, které spatřila díky zapálené louči, kterou prozřetelně vyprostila z držáku vlevo své cely.
Když elfka dokráčela tichou, plíživou chůzí ke konci chodby, naskytl se jí pohled na skvěle vybavenou mučírnu. Po stěnách visely kleště různých velikostí, palečnice, v koutech postávala železná panna, skřipec… Vprostřed místnosti visel ze stropu za ruce přivázaný nahý muž. Z celého těla mu kapala krev, kůži na zádech a na vnitřní straně stehen měl rozšlehanou na cáry. Bičovala jej starší žena, do pasu nahá, devítiocasou kočkou. Vzduchem svištěly kožené řemínky, upravené tenkými proužky stříbra. Muž umíral, žena naopak křičela rozkoší. Na povadlé prsy jí dopadaly kapky rudé krve.
„Tak tady je ta příšera!“ ozvala se hlasitě Katrina.
Žena přestala se šleháním a pomalu, důstojně se otočila po hlase rušitelky.
„Á, tady je naše krásné, mladé elfí masíčko! To jsem ráda, že jsi přišla. Hned se ti budu věnovat!“ Otočila se zpět k ubožákovi, vytáhla z pochvy kinžál a jediným tahem mu podřízla hrdlo. To jí ještě nebylo málo, a tak přitiskla nůž muži na hruď a rozřízla jej až k podbřišku. Na podlahu mučírny se vylily jeho vnitřnosti. Nůž olízla a zastrčila jej zpět do pochvy. Pak se otočila na výhružně se tvářící elfku.
„Tak to se Filckovi opravdu povedlo, to musím uznat. Už dlouho jsem nepotkala tak krásnou dívku. Vlastně – co se divím: tvé uši hovoří jasně!“ Řekla a zahleděla se na Katrinina roztomilá zašpičatělá ouška.
„Přiznám se ti, nemám mnoho zkušeností s vaší rasou. Vlastně –ve druhém vězeňském traktu je jedna má oběť – černá huba, vyznavač té odporné Lloth. Ale je nějaký divný – často jsem mu do klece strkala pavouky a pozorovala, co s nimi bude provádět. Ale on je vždycky zašlápl a nastavil mi holý zadek – nevím, jestli sis všimla, ale u mých vězňů jsou šaty zbytečný přežitek – pokud jsou sami, tak je nepotřebují a pokud jsou se mnou, tak... už vůbec ne. No ale na tebe jsem se ještě neměla čas podívat, tak na sobě ještě něco máš. Ani nevíš, jak moc se těším na tvé mladé, pevné tělíčko…“
Katrina toho měla právě dost. Tohle si přece nenechá líbit!
„Jakým právem si dovolujete mě takhle urážet a věznit?! Kdo vám dal právo věznit zde živé bytosti pro ukojení svých zvrhlých choutek?! Teď okamžitě propustíte všechny, které zde držíte! A buďte ráda, že vám vůbec dovoluji nechat si tu vaši ruinu!“
Žena se zachechtala. Pomalu si v rukou mnula své důtky a pozorovala navztekanou elfí ženu.
„Kdo mi dal to právo, ptáš se? Nuže, já ti odpovím, kdo mi dal to právo, ty jedna drzá divoško! Bohové mi dali to právo! Má modrá krev starého šlechtického rodu mi k tomu dává právo! Já sama jsem si k tomu dala právo, slyšíš? Já sama! Toto je moje tvrz a moje území! Tady jsem jediným vládcem já sama! Já sama! Já si zde mohu dělat co chci a můžu bít a mučit své poddané jak se mi zlíbí! Propustit všechny své otroky? Nikdy! To by tak hrálo, být sem přivlečena, stát tu přede mnou v jakési špinavé elfácké noční košili a diktovat mi podmínky! To si nedovolil ani vévoda Eltan! Ani Sarevok, sakra! Ani můj mrtvý manžel si tohle nikdy nedovolil! Ale počkej! Já ti dám, ty jedna elfí couro!“ A vší silou po Katrině šlehla.
Řemínky protrhly elfčinu košilku a zanechaly na jejím krásně tvarovaném boku dlouhou, ošklivou podlitinu. Katrina vyjekla, žena se napřahovala k další ráně.
„Já, Ersebéth Berthoryová, vládkyně na Csajtě, potomek bohů, si budu dělat, co se mi zlíbí! A nějaké sotva opeřené elfí kuře…“
Elfka na další ránu nečekala. Vrhla se k zemi, aby se vyhnula další ráně, v podřepu skočila těsně k úchylné šlechtičně, v ruce již připravený nůž. Neměla čas zamířit, tak jí nůž bodla tam, kam se zrovna dalo. Tedy do břicha. Ersebéth nedopověděla, vyjekla, přesto rychlostí blesku vystřelila jedním kolenem a udeřila Katrinu do hlavy. Kráska pustila nůž v ženině bachoru a padala nazad. Šlechtična odstoupila o krok a dívala se zároveň na otřesenou elfku i na nůž ve svém těle. Byla dostatečně vzdělaná na to, aby se nepokoušela nůž z břicha vytáhnout. Bylo jí ale jasné, že nijak dlouho s tím otálet také nemůže. Musí zavolat ranhojiče… Ale nejdřív zpacifikuje tohle stvoření, sváže je a strčí zpět do cely.
Katrině se zatmívalo před očima. Ta potvora mě nakopla jako nějaký kůň! Temnotu před očima vystřídaly rotující hvězdičky… Poté si uvědomila několik věcí: Ta ženská se ke mně znovu přibližuje! a také to, že v levé ruce svírá ještě jednu dýku. Hraběnka se k ní blížila s dlouhým provazem, který sebrala na zemi. Elfka se přinutila ležet klidně: Pokud nepropásnu příležitost, podaří se mi ji zneškodnit dřív, než stačí udělat nějakou kravinu…
Ersebéth se mezitím přiblížila až k ní. Opatrně se k ní sklonila s provazem… (teď vypadá nějak neškodně…), na to čekala Katrina. Rychleji než šíp vymrštila levou ruku a zamířila na hraběnčino hrdlo. A zasáhla! Jak ale byla ještě trochu omráčená, místo do krku bodla svou sokyni do hrudi. Narazila na hrudní koš, čepel ale sklouzla do mezery mezi žebry, pronikla levou plící a zastavila se až v srdci. Zbytkem sil ještě v úzkém prostoru zakroutila. Ersebéth vydala nelidský řev a Katrinin obličej a hruď zastříkal proud teplé, rudé tekutiny. Šlechtična se chytila za vyčnívající kus nože a sesunula se stranou. Elfka úlevou vydechla. Pak ji znovu zahalil plášť nevědomí…
(-:-)
Po nějaké době znovu otevřela oči a zarazila se: doléhalo k ní zvláštní, tlumené praskání. A teplo… pokud se pamatovala, před tím tu byl větší chlad. To mohlo znamenat jen jediné – Hoří. Teď záleželo na tom, kde požár propuknul. Pokud se uvolnila některá z loučí ve sklepení a dopadla na slámu, měla by mít šanci. Rozhodně větší, než kdyby se rozhořel někde v přízemí či prvním patře. Protože v bezvědomí byla určitě delší dobu a k ohřátí kobek by nějaký ten plamínek nepostačil… zkrátka, musí rychle odtud.
Vyběhla z mučírny druhým východem, zanechávajíc tělo své věznitelky napospas osudu a běžela pryč. Po několika sázích narazila na točité schody směřující vzhůru. Cesta dál vedla k dalšímu bloku cel a kobek. Skočila na schody a po dvou vybíhala do vyššího patra. Nahoře jí však zahradila cestu stěna ohně. Pokoj byl celý v plamenech, okna zavřená okenicemi, panty stavené. Stejně tomu bylo i se dveřmi. Ano, mohla by se pokusit okno či dveře vyrazit, určitě by se však popálila a zcela jistě zadusila. Dusivý kouř ji nutil ke kašli. Rozhodla se zkusit štěstí dole. Pokud odstraní veškerou slámu a postaví se co nejdál od ohně, mohla by to přežít. Kašlajíc opět seběhla schodiště dolů do sklepení. Ze schodů odstranila veškerou slámu a pokračovala klusem k traktu, ve kterém ještě nebyla. Asi v polovině chodby na ni kdosi zavolal. Otočila se po hlase, nůž připravený k útoku i k obraně (neudělala takovou začátečnickou chybu, aby si z poraženého nepřítele nevyprostila své zbraně). Hlas vycházel z jedné kobky…
Obyvatelem až na slámu a misku vody prázdné cely byl nahý elfí muž. Přesněji řečeno – byl to zástupce zvláštní odnože elfů, takzvaný temný elf neboli drow.
„Zdravím tě, darthiir, Světlá sestro. Jak se zdá, tak to tu za chvíli pěkně chytne, co? Ale nepředbíhejme, nepředbíhejme, máme ještě chvíli času, tak bychom se mohli představit a ty bys mě mohla vysvobodit z téhle proklaté cely. Jmenuji se Balthus a pocházím z… - nač to skrývat, ty to jistě tušíš – z Podtemna. Já sice chápu, že naše rasy se vzájemně nesnáší, ale… mohla bys jednou udělat něco pro zavrženíhodného Temného a otevřela zámek mé klece? Prosím!“
„Po pravdě, ještě jsem neviděla drowa, který by o něco prosil. Vlastně jsem nepotkala ještě žádného a byla jsem tomu celkem ráda. No ale když tak hezky prosíš… Opovaž se však provádět prudší pohyby. Nevím, kde jsou klíče, ale pokusím se odemknout zámek dýkou… nemělo by to být obtížné, je to jen obyčejný lidský zámek… ale ustup úplně dozadu do kobky! To, že drow prosí, ještě neznamená, že není nebezpečný. Tak šup, šup!“
Určitě dělám pěknou hloupost, kdybych ho tady nechala uhořet, nic by se nestalo, zbavila bych svět jednoho temného elfa… No co, kdo chce kam, pomozme mu tam!
Drow se poslušně přesunul do zadní části cely a Katrina se sklonila k zámku. Jak správně předpokládala, nebyl to nijak bezpečný model… Do klíčové dírky vložila špičku dýky a zakvedlala. Zámek cvaknul, elfka zatáhla mříž k sobě a pro drowa byla cesta na svobodu volná. Nicméně…
„Ještě mi neděkuj. Zdá se, že jsme tady uvězněni, protože oheň zachvátil horní patro a my se odtud nemůžeme dostat. Tak to abys mi snad pomohl odhrabat odtud všechnu slámu. Stoupneme si potom do nejvzdálenější kobky a budeme dýchat čerstvý vzduch z okna!“ Pak si ještě na něco vzpomněla a jen tak mimochodem prohodila:
„Jo a můžeš mi říkat Katrina.“
„Tak dobře… Katrino. Tys pomohla mně, já teď pomůžu nám oběma. Znám totiž cestu ven. Tady ta protější cela vypadá přesně stejně jako všechny ostatní. Byl jsem tady uvězněn dost dlouho na to, abych viděl, jak do všech těchto cel zavírá oběti svých zvrhlých vášní. Jen do té protější ne. Dlouho mi vrtalo hlavou, proč se té cele vyhýbá, pokud jde o vězně. Jedné noci jsem to však pochopil: do té cely ústí tajná chodba, kterou si občas vodila na hrad vysoce postavené milence, kteří nemohli přicházet hlavním vchodem a kterých si navíc vážila natolik, že s nimi nejednala jako s otroky. Tak mě napadá – taky bych ti mohl poděkovat za to, že jsi mě zbavila té odporné ženštiny. Už mě nebavilo rozšlapávat pořád orbb, pavouky.“
Katrinu rozradostnila zpráva o únikové chodbě, zarazilo jí ale, jak se drow dozvěděl, že je šlechtična po smrti.
„Jednoduše,“ odvětil Balthus, „slyšel jsem vás, jak na sebe ječíte. No a když byl potom dlouho klid a ty jsi pak přišla sešlehaná bičem, bylo mi jasné, že ona to nepřežila. Ty musíš být vůbec drsná holka. Servat se s největším bláznem v okolí a utrpět při tom jen ránu bičem a bouli na čele! Hmmm…“ zamyslel se, „hezky se s tebou povídá, neměli bychom ale zapomenout na to, že jsme v hořícím hradě.“
„Taky bychom neměli zapomenout na to, že jsi úplně nahý a navíc drow. Protože ti nemůžu věřit, tak půjdeš hezky přede mnou a o nic se nebudeš pokoušet, jasný?“
Balthus souhlasil a tak se přesunuli k protější cele. Rozvážně odstranil opracované kameny, za kterými se černala tajemná chodba.
„Nemám ale tušení, kam to vede.“ poznamenal drow.
„To budeme řešit, až na to bude čas. Teď se hlavně musíme dostat pryč z tohohle hořícího pekla!“ Drow zamručel a pokračoval v odklízení balvanů.
(-:-)
V téže době se nad točitým schodištěm utrhl kus hořícího dřeva, propadl mezi schody a zarazil se až na podlaze plné slámy. Suchým stonkům obilí nestačilo mnoho a rychle vzplály také. Oheň se rozšířil všemi směry…
(-:-)
Katrina ucítila za zády horko. Otočila se… Chodba za jejími zády byla celá v plamenech. Rychle za sebou zavřela mříž, nevšimla si ale, že se v ní zachytila její košilka.
„Pohni, chodba už hoří! Co nevidět plameny proniknou až sem!“
Balthus už ale naštěstí odsunul poslední balvan. Na pravé straně nové chodby nalezl nezapálenou pochodeň, podal ji elfce, ta ji prostrčila mezi mříže a zažehla. Oheň už se přenesl i na slámu v kobce…
… Katrina podala Balthusovi zapálenou pochodeň, ten ji pevně uchopil a vkročil do tmy. Katrina jej chtěla kvapně následovat, ale zachycená látka jí bránila v pohybu. Nebyl už čas otevírat znovu mříž, oheň jí už nebezpečně olizoval kotníky. Cítila horkost plamenných jazyků na své kůži a snažila se látku vyprostit. Nakonec to vyřešila jednoduše: prudce trhla a vletěla do teď již osvětleného otvoru. Kus látky zůstal zachycen v mříži a už začínal doutnat. Tam, kde je něčeho přebytek, musí být zákonitě někde jinde oné věci nedostatek: v případě Katriny se tento nedostatek projevil naprostým nedostatkem oděvu od týla níž. Vpředu tento úbytek tak patrný nebyl, přesto však…
Katrina si ničeho nevšímala, běžela, jen se upínala na zářící pochodeň kousek před sebou. A světlo louče osvětlovalo i leccos jiného.
Po chvíli začalo světla přibývat: blížili se ke konci tajné chodby. A už byli venku… Tam je však čekalo další překvapení…
(-:-)
Poté, co Filcko opustil komnaty hraběnčiny dcery, kterou tak děsivě zprznil (nikoli poprvé), zamířil ošklivý půlork ven z tvrze. Na pastvě by mohla bejt nějaká fešná dievočka, sumíroval si ve svém tupém mozku. Netrvalo dlouho a skutečně jednu osamělou našel: pásla na mezi kozu. Bílé rohaté a vousaté stvoření zrovna okusovalo listy akátu.
Filcko se k děvečce potichu přiblížil a…
… po několika hodinách šíleného řádění zanechal uškrcenou mrtvolu v keři a ukousl si z kozy kus masa. Pohled mu bloudil po krajině (slunce se už dávno přesunulo z nadhlavníku), když vtom zahlédl povědomý balvan: tadydle přece končí tajná kodba mý Paní. Eslipak se dobře baví s tím krásným elfáckým děvčátkem, nebo s tím odporným černotlamem?“.
Za balvanem zpozoroval pohyb. Nenápadně se přiblížil a co neviděl: Já vo vlkách a ty kurvy chlupatý zubatý v tajný kodbě! Ani jeho tupé mozkovně nebylo třeba říkat, co tato situace znamená. „Hrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrm!“
(-:-)
„Mělo mě to napadnout, že Filcko bude někde poblíž. No a pokud neasistoval při mučení Paní, tak se určitě vyžíval někde jinde! Olot dos, ogglin!“ cedil skrz zuby Balthus a bránil se útočícímu humanoidovi. Katrina mu hodila jednu z dýk a s druhou se vrhla na nepřítele. Půlork však nebyl žádná máčka, zabíjení bylo jeho přirozeností (to by se sice dalo o drowech říci také, ale pokud nebojují ve svých speciálních zbrojích a s kouzelnými zbraněmi…) a tak jeho anihilace probíhala mnohem obtížněji než v případě služky či hraběnky. Oba elfové útočili, seč mohli, ale stejně se jim nepodařilo Filcka zasáhnout. Jelikož však byli dostatečně mrštní, nedařilo se to ani půlorkovi. Pokud by se štěstí nepřiklonilo na stranu Dlouhověkých, nejspíše by je ale Filcko udolal…
… to by se ale na obzoru nesměl objevit náš zamilovaný páreček mág&klerička, celý den hledající ztracenou kamarádku.
„Katrina bojuje s půlorkem a drowem! To přece nemůže přežít!“ hlesl Fingon.
„Určitě ne bez následků. Ale…“ zarazila se Pied’ra – „ono to vypadá, že bojuje jen s tím půlorkem a ten drow jí pomáhá!“
„Pomůžeme jí. Nejdříve zpracujeme toho půlorka a na drowa se vrhneme potom.“
A začala přehlídka magie. Pied’ra seslala „Posílení svatou mocí“ a „Požehnání“, Fingon zakouzlil v rychlém sledu dvě „Magické střely“ a „Melfův kyselinový šíp“. To půlork nepřežil. Nemohl současně vzdorovat kouzlům a očarovaným bojovníkům, a když se do hry zapojily i prak s kameny, nepřítel padl.
Fingon s Pied’rou se okamžitě rozběhli ke kamarádce. Stále si ale pozorně měřili drowa.
„Katrino, co se ti stalo? Kdo tě unesl? A kdo je tady tenhle… tenhle…“ volali jeden přes druhého.
„Co se stalo? Prakticky nic.“ odvětila Katrina, utírajíc si zpocené čelo. Košilka se jí nepříjemně lepila na tělo. Potřebovala bych horkou koupel, pomyslela si. A nové šaty!
„Nestalo se prakticky nic, jen tady tahle mrtvola mě chtěla předhodit své duševně nemocné paní. Probrala jsem se ve vězení, zpacifikovala drzou služebnou, zabila šlechtičnu a zachránila jednoho drowa. Normální den.“ Snažila se udržet vážný obličej, nakonec ale vyprskla smíchy a dodala: „Ne, bylo to hrozné. Ersebéth si libovala v bičování a potom jsem málem uhořela. Za svou záchranu vděčím drowovi. Co dodat:“
„No, ještě bys mohla dodat, že ten drow se jmenuje Balthus a není tak zlý, jak vypadá.“ Dodal naoko vážně temný elf.
„Potěšení není na mé straně!“ procedil mág.
„Fingon má pravdu. Znám jen jediného „hodného“ drowa – a to je Drizzt Do’Urden. Neříkej mi, že tobě se také zprotivilo zbytečné zabíjení a orgie pro slávu té vaší arachnidy!“
„Ano, znechutilo se mi to. Proč si myslíte, že mezi drowy se nemohou najít i ti dobří? V podstatě jde o to, že u většiny se jejich přesvědčení projeví velice brzy a jsou proto umučeni k smrti. Já vím pouze o dvou Ilythiiri, kteří mají jakž takž dobré přesvědčení: Drizzt a já. A i kdybych chtěl, nemohu nyní Katrinu opustit, protože jí něco dlužím. Ona mi otevřela celu, ve které jsem byl držen pro potěchu té elg’caress.“ Drow se odmlčel.
Katrina se zarazila: sice už k temnému elfovi neměla tak negativní vztah (jistá opatrnost zůstala), přesto jí byla myšlenka na drowa jako společníka proti mysli.
„Vždyť ty jsi mi ten dluh splatil tím, že jsi mi ukázal cestu ven. Bez tebe bych tam asi uhořela. Takže jsi volný a můžeš jít!“
„Omyl. Nemohu. Já jsem zároveň pomohl také sobě a to nemůže být počítáno jako splacení mého závazku vůči tobě. Je mi líto.“
Ani Fingonovi s Pied’rou to moc nevonělo: chtěli putovat s Katrinou a ne si ještě dávat pozor na drowa. Katrina se ale rozhodla, že to zkusí.
„Ostatně – žijeme přece jenom jednou, tak si ten život musíme pěkně užít. Tak dobře, můžeš jít se mnou, Balthusi.“ Pak se obrátila k přátelům: „A co vy, půjdete se mnou a s drowem?“
„Samozřejmě!“ odvětil mág. „Přece tě nemůžeme nechat samotnou!“ zněla odpověď kleričky.
„Tak vzhůru do Brány za Ulyxem!“ zavelela rázně Katrina. A čtyři elfové se vydali vstříc novému dobrodružství…
Pokračování příště…