Dva v jednom

Srdce mi busi jako hrom,

pripadam si jako stolety strom.

Ona odesla a s nim i cast meho ja,

kdy mi ho vrati, kdy mi zpatky da?

Dal jsem ji otazku na lasku, zivot, lidsky rust,

a slysim mou odpoved z jejich ust.

Rekla mi neco, co slyset jsem nemel,

a ja se porad dal a dal ptal,

ikdyz odpoved jsem uz znal...

Ptal jsem se ji s neuvedomenim, ze ji hodne ranim,

premyslim nad tim co mi rekla,

najednou si uvedomim, ze premyslim nad sebou samym.

Je tady, vratila se ke me zpatky,

ja vsak utikam pred ni zadnimi vratky.

Mam toho tolik na srdci, co chci ji rict,

kdyz je vedle me, mlcim, nevim co smim rict...

Je mi ji lito, lasku ji chci dat,

aby nemusela uz se lidi bat,

sam se toho ale bojim,

stare rany timhle nezahojim.