Metaxa, část první

Třetí část ze série Terra, tentokrát rozdělená na dvě části. Ať žije pařba!

  Metaxa - řecký alkoholický nápoj. Pro bližší informace navštivte nejbližší hypermarket.

 

     Když přišel Metaxa na Zemi, člověk byl ještě vzdálenou hudbou budoucnosti.Ano, byl tu sice život, ale žádný natolik inteligentní, aby stálo za to jej ovládat. Po tom Metaxové toužili - ovládat. Manipulovat. Pokud možno tak, aby o tom oběti neměly ani tušení. Země jej ale zklamala: Nic, vůbec nic.

     Již chtěl tento ubohý svět opustit, když v tom se za ním objevilo obrovské monstrum - šest metrů vysoké, čtrnáct metrů dlouhé, hnědožlutě zbarvené a smradlavé. Stvoření se k němu řítilo docela vysokou rychlostí, mávalo tlustým ocasem a trhalo hlavou, ze které vyčnívaly dlouhé a ostré zuby. K pohybu používalo dvě obrovské zadní končetiny, maličké přední přitisknuté k tělu. Obluda vydala příšerné zařvání.

     Metaxa strnul hrůzou, pak ale přece jen pozvedl jednu ze tří horních končetinu podivnou zbraní. Ze zbraně vyletěl svazek energie a zasáhl stvůru do krku. Dravec nezpomalil, i když nemohl dýchat a zalykal se vlastní krví. Druhý svazek energie se mu zaryl do hrudi a roztrhl jeho velké srdce.

     Tohle ale Metaxa  nevychytal. Dravcovo tělo se totiž svezlo k zemi zrovna v místě, kde tento nezemský tvor stál. Nebylo pomyšlení na únik, tak alespoň uvolnil všechny své svaly a zavřel každé ze svých tří očí rozmístěné pravidelně po obvodu hlavy. Tělo dopadlo. Metaxa se uvedl do stavu podobném stázi. Naprosto utlumil své životní pochody. Tělem mu probíhalo jen nepatrné elektrické napětí. A čekal... Čekal...

 

(-:-)

 

     1908, 64 mil. let poté...

Metaxu cosi vyrušilo z milionů let trvajícího spánku. Byly to výbuchy. Zaposlouchal se: kdosi tam mluvil. Poslouchal delší dobu. Nejvíce se vyskytovaly nicneříkající slova jako „objev“, „dinosaurus“ a „Pán kostí“.Zrovna chytrý z toho nebyl. Po delší době, kdy se střídala doba práce s dobou klidu, byla z něho odsunuta poslední kost. Zahalil se proto pláštěm temnoty, aby mohl pozorovat tvora, který jej  vysvobodil z vězení. Byl to podivný tvor: byl o dvě až tři desítky centimetrů nižší a měl končetiny dvojmo. I oči měl dvoje. Hlavu mu pokrývaly jakési tenké provázky. Prapodivné.

     Sledoval tyhle zajímavé tvory, když odjížděli na povozech, které táhla zvířata. Sledoval je, když nakládali kosti do jiného dopravního prostředku, který se pohyboval na jakýchsi železných hranolech. Sledoval je stále... a sleduje je dodnes. Je stále zde a ovlivňuje lidské bytosti. A dobře se baví. Lidé těmto jeho hrátkám říkají různě: První světová, Druhá světová, Studená, Korejská, Vietnamská, Afghánská...
     Jednou jej to ale přestane bavit a půjde si hledat jiné bytosti. Ale než odejde, zařídí to tak, aby si s těmito tvory nemohl hrát už nikdo...

 

(-:-)

 

     Do kruhu vstoupila první Petra, já až po ní. Pak se cosi stalo: kruh, do kterého jsem vstoupil (a narozdíl od Petry ještě nevystoupil) se začal trhat. A já se ke své hrůze začal trhat také! Od těla odplouvala moje ruka. Najednou se kruh zavlnil a já jsem se nohama dotkl dlaždiček Dukelského náměstí v Hustopečích. Petra udělala krok ke mně a vrhla se mi kolem krku.

     „Lásko“ šeptala mi do ucha, „je to za námi!“ Poté mě políbila. To bylo to poslední, čeho bych se od ní dočkal. Přesto se to stalo a já využil příležitosti, na kterou jsem marně čekal tři roky.

     „Půjdeme domů, ano?“ Souhlasil jsem. Zatím samé příjemné změny. Co dál? Na radnici právě tloukla jedna hodina. Slunce svítilo, bylo příjemně teplo.

     Vedla mě kolem tržnice, po Komendě, stále výš a dál. Nejprve jsem poznával ulici a budovy na ní. Za ZUŠkou se ale vše rapidně změnilo. Na samém konci ulice stál osamocený dům. Co dům – zámek! Mohl mít tak sto pokojů, možná i víc. Kolem se táhl nádherný anglický park.

     „Musíme si pospíšit“, řekla mi Petra, „za chvíli máš schůzi s řediteli tvé korporace.“ Já že mám nějakou korporaci? Nevycházel jsem z údivu. Petra mě provedla několika místnostmi, až jsme stanuli v jedné, které vévodila ohromná obrazovka. To snad ani nebyla obrazovka, ale filmové plátno! V rozumné vzdálenosti od „monitoru“ byla pohodlná pohovka, před kterou stál malý stolek s klávesnicí a myší. Pod stolkem ležela veliká krabice: vlastní počítač. Kabely byly dovedně ukryty a klávesnice s myší byly bezdrátové. Krabice byla (ostatně asi jako vše v tomto domě) obrovská. Hodil se k ní jediný název – supertower. Přehlédl jsem drajvy – 3,5‘, DVD-vypalovačka, ZIP. Skvělé. Stiskl jsem tlačítko Power a počítač začal nabíhat.
     Proboha, co to je, Amigo BIOS? H 20,5 ... co to sakra je? Ježišmarjá, 32 GIGAbajtů paměti? To je ale dělo! Pět disků? Naskočila tabulka „Startuje se systém PANDA“. Od stisknutí tlačítka neuplynulo ani patnáct sekund a mohlo se začít pracovat. Úžasné!

     Objevilo se slovo „Připojuji...“, krátce  zazářilo a zmizelo. Obrazovka se rozdělila na několik polí, ve kterých se objevily lidské tváře. Jedna z nich se zvětšila a zakryla celou obrazovku. Asi třicetiletý Američan mě informoval o prodeji mého (!) nového systému PANDA. Nejprodávanější verzí se stala „PANDA MAX“, ve které je kromě samotného OS zabudován i antivirový program, přehrávač veškerého videa a hudby, kodeky, stříhací, grafické a jiné programy, vše sakum prásk třicet dolarů za tři CD a padesátistránkový manuál, vše vyráběné ve stu jazykových mutacích. O jiné verze není zájem, disky ve firmách i domácnostech se houfně formátují a nikdo nechce nic než PANDU. A za třicet dolarů? No nekup to! Američan popřál pěkné odpoledne (v mém časovém pásmu), obraz se zmenšil a zaujal původní velikost. A druhý – za půl dne prodeje prý prodali deset tisíc kusů nové hry s názvem Fallout III. Pak ještě „nějací“ režiséři cosi chtěli – bratři Walovští a Peter Jameson, v této chvíli točící nový remake King Konga.

     „Porada“ skončila. Petra se přiblížila (předtím totiž odešla, počítače jí zrovna moc neříkají), chvíli jsme si povídali a pak mě zavedla do koupelny. Je pravda, že upíří krev není zrovna antiseptická a navíc – ve vyhřívané výřivce se ve dvou tak krásně dovádí...

 

(-:-)

 

     Nebe bylo zamračené, silný vítr hnal těžká oblaka velkou rychlostí k jihu. Schylovalo se k bouřce. Na radnici tloukla jedna hodina. Nad Dukelským náměstím, asi ve výšce jednoho metru nad zemí, se objevil zářící bod. Rozšiřoval se do podoby temného kruhu, až měl průměr dva metry a dotýkal se země. Z kruhu vystoupila hnědovláska. Byla to Petra – zkrvavená po bitvě s přeměněnými. Najednou se svezla k zemi – zakopla. Přitom si o tvrdou dlažbu odřela koleno. Z kruhu vystoupila ještě jedna osoba – muž. Nebylo mu vidět do tváře. Rozhlédl se kolem sebe, vstávající dívce nevěnoval pozornost,  pak se rozhodl pro směr na Brno a odcházel. Začalo  poprchávat,  zablesklo  se  a  blesk  osvětlil  jeho  tvář:  ten  muž...

 vypadal jako já!

 

(-:-)

 

     Teď v tom asi máte, milí čtenáři, trochu zmatek. Měl bych vysvětlit některé skutečnosti. Dobrá tedy. Jelikož všechno souvisí se vším, ani „malá“ katastrofa v Markétině kapesní dimenzi nemohla nezůstat bez důsledků. Jeden z padajících balvanů totiž zasáhl portál v okamžiku, kdy už Petra byla zpět v Hustých, ale já ještě v portálu. Došlo k přetížení a k přechodné ztrátě části dat, které se projevilo oním „trháním“. Na to ale zareagoval bezpečnostní systém portálu a byla provedena korekce. Došlo ale ke chvilkovému prolnutí tří různých vesmírů a mé JÁ z prvního cestovalo do druhého, JÁ z druhého se ocitlo ve třetím a JÄ z třetího zase do prvního. Samozřejmě je možné, že se těchto transferů zúčastnily i jiné vesmíry, žádné takové se ale neprojevily. I když – možná, že jsem si těchto projevů pouze nevšiml... Kdo ví? Každopádně se po transferu spojení přerušila a na mně tedy čekala milující Petra, na milovaného nešťastně zamilovaná a na lhostejnou se dostal pohrdající. No, doufám, že jste pochopili. Pokud ano, jste dobří.

 

(-:-)

 

     Nastalo ráno. Otevřel jsem oči a zamrkal jsem: podruhé za dva dny jsem se probudil s Petrou v posteli. Tentokrát měla hlavu na mé hrudi a ještě spala. Připomněl jsem si včerejší den a musel jsem se usmát. Pak jsem ji zlehka pohladil po vlasech. Cosi zamumlala, ale neprobudila se. Ještě ne. Poté mě napadlo, že bych jí zatím mohl udělat snídani a přinést ji Petře do postele.
     Opatrně, abych ji nevzbudil, jsem vstal a přešel do přilehlé místnůstky, která sloužila jako kuchyňka. Velikým kulinářským bohatstvím zrovna neoplývala. Zběžný průzkum ale něco málo odhalil a o pět minut později probudila mou milovanou vůně horké čokolády. Odměnou mi byl její rozzářený obličej.

     „Jé, díkec! Ty seš fakt poklad!“ Vlezl jsem si zpět k ní a posadil se naproti. „Co kdybysme dneska uspořádali kalbu?“, povídala mi, pijíc při tom po malých doušcích ono tmavé afrodiziakum.  „Jen pro pár přátel?“ zeptala se.

     „To není vůbec...“ odpovídal jsem já a přitom se sunul blíž k ní „... špatnej nápad!“

     „Fajn! Věděla jsem, že budeš pro. Tak je teďka obvoláme a pak... jé, to lechtá!“ – což byla reakce na to, jak jí mé prsty začaly rejdit po chodidle...

 

(-:-)

 

     Začal zvonit mobil. Luboš alias Buba jej však zaregistroval až za deset vteřin - plně se soustředil na děj na monitoru: výskok, výstřel z raketometu, dopad, kotoul v bok. Dřep, výstřel, výskok z „kačenky“, úkrok, výstřel. Protivníkem mu byl jakýsi netvor. Najednou obrazovka zrudla a objevil se nápis: „zase tě zabili, stiskni mezerník.“ Buba zavrčel, otřel si papírovým kapesníkem čelo a zbystřil: jako by zvonil můj mobil... A taky že ano.

 

      „Čau Bubáku, to sem já!“ Byl jsem to já. „Chtěl bych tě s Peťou pozvat na... áááách... na kalbu.“ Zatímco já jsem mluvil s Bubistou, Petra se věnovala... hmm... mně. Čekal jsem na Bubovu odpověď.

     „Nazdar. Možná přijdu, ale to záleží na tom, jestli dopařím tuhle příšernou hru. Řeknu ti, Die By the Sword na Lorda je proti tomu hadra. Jakž takž jsem se dostal před finálního bosse, ale nemůžu ho nijak zabit. Už to zkouším po padesátý čtvrtý, ale porád to nejde. Řek‘ sem si: buď ho seřežeš jako financ kozu, anebo sežereš podložku myši s octem a cibulí. Tak mě napadá, že tu podložku už ani nepotřebuju...“

     „Co je to za hru? Och! Jen počkej.... mmm.. až domluvím, lásko moje. To pak něco zažiješ!“

     „Co to je  za zvuky? Ty starej chlíváku! Je to novinka, Zdroj mi to přines minulej tejden. Menuje se to nějak... jo, Deadshot. Je to brutální střílečka. Takovou grafiku jsi v životě neviděl! Jako živý!“

     „Deadshot? To mi mi... ach... nic neříká. Od koho to je? – Jen počkej!“ To poslední bylo na mého miláčka. Přece jen, mohla by chvililinku počkat... „METSOFT. Zkratka z METaxa SOFTware. Říká ti to něco?“

     „Počkej... Meta... ach!.. to je nějakej řeckej chlast. Ten, jak o něm básnil Pepa a na ukázku dotáhl vyžahlou flašku. – Jau, nekousej, mrško! Prej jí ho nemám připomínat!“

     „No nic, uvidím. Jestli to do večera dopařím, tak přijdu. Užijte si to!“ Zavěsil. Odhodil jsem mobil a vrhl se na Petru.

 

Buba stiskl mezerník.

 

(-:-)

 

     Na vzdálených radničních hodinách tloukla devátá. Slunce zapadalo a k našemu domu přicházeli hosté. Jako první to byla Bert&Míša, punkerský páreček nevynechávající jedinou příležitost se pořádně ožrat. Bert měl na hlavě veliké, na zeleno nabarvené číro, černé tričko s Ganjou a kalhoty s nastříkanou... trávou. A řetězy. Ty nesmí chybět. Míšenka jednoduše v tričku a kalhotách. Tvářili se vesele. Následovala čtveřice Haňulka-Kent-Raduška-Maňas. Ti čtyři už mnohou číši pili spolu a zakleli si z plných plic... Petřík s Lenkou a „dámská jízda“ bez doprovodu, čítající další Lenku, Simsonku, a Martinku. Magda s Honzou se dostavili v bílé Fábii. Průvod uzavíral Jára s Radkem, Pavlíkem a Soplíkem alias dalším Pavlem. Luboš nepřišel.
     Kuba si to přihasil až o deset minut později, prý mu „nestartovala motorka“. No, interně si můžeme říci, že mu spíše „dávala kvintánka“, ale to je vlastně jedno. Nejvíce jsme však postrádali Katku. Mobil nebrala.

 

     Kalba začala. Někteří hráli „Okolo láhve“, Jára zase ostatní seznamoval se hrou „Mezi kozy“. Kuba se vytasil s kazetou s filmem Caligula a potutelně se usmíval . No a kde to žije, tam se ... škyt... pije.

     O něco později jsem se v mírně ovíněné náladě připojil na interfernet. Tedy, fernet jsem měl vedle sebe... vlastně v sobě. Vyťukám v prohlížeči adresu na Bonuswebáckou diskusi o Baldur’s Gate: dlouho jsem tam, škyt, nebyl. Pějí se zde oslavné ódy na FIII. Nejnovější příspěvek se ale týká Neverwinter Nights 2: jak zabít posledního bosse. A nikdo na to nedokáže odpovědět. I přes alkoholové opojení si vzpomenu na Luboše. Vyberu jinou diskusi: Jagged Alliance III. Nejde dobýt poslední sektor. Přesila je pět set na jednoho, počítač má stále přerušení a Autoraketové pušky. Unreal III: jak zabít posledního bosse. Broken Sword IV: jak se dostat do poslední místnosti. Přichází Petra. Sedá si vedle mně. Obejme mě, políbí. Pohladím ji po zádech a polibek jí vrátím. Stále se jí dotýkám, ale přitom brouzdám po stránkách her, ve kterých nejdou zlikvidovat finální bossové.  Petra si sundává tričko. Najíždím na info o autorech: uprostřed každého je napsáno Meltown „Metaxa“ Thurn-Taxis. Všechny „problémové“ hry byly vydány v uplynulém měsíci... mrknu na svou milovanou, nemá na sobě už téměř nic. Vypínám počítač a věnuji se jen jí...

 

(-:-)

 

     Míša přišla nejen se s Bertem nadrat, ale také promluvit si s Petrou. Všimla si, že mizím a po chvíli se vytrácí i Petra. Přiťukne si s Bertíkem flaškou a dopije ji. Odhodí sklenici na koberec a mírně vrávoravým krokem zamíří ke dveřím, ve kterých její – škyt – kámoška zmizela. Otevře je a vstupuje do chodby, která má po obou stranách několikery dveře. Jsou na nich cedulky se jmény přítomných. Jedny dveře byly nadepsány „NET/TV“. Riskla to, stiskla jejich kliku a pomalu otvírá. Pohlédla dovnitř, překvapeně zamrká a zase je zavře.

 

     Dostala chuť a vrátila se do obrovského sálu, ve kterém probíhala pařba. Haňulka s Raduškou tam zrovna trsaly ploužáček. Kent s Maňasem na to trochu žárlivě zírali a vztek zapíjeli vodkou, Honza obíral Magdičku a připravovali se na odchod do vyhrazené místnosti, na veliké obrazovce se Caligula ukájel na své sestře... což pozoroval Bert přihýbající si z láhve Kentucky Jack. Míša se k němu dopotácela, hrábla po něm... mimo! Natáhla se pro něj podruhé, chytila jej za tričko a zatáhla jej ven na chodbu, do pokoje určeného právě jim.

     Sims se polila džambem a opilecky zařvala na spoluhráčku Martinku obligátní „di do hajzlu, škyt!“. Jára usnul s hlavou na stole, Radek držel v ruce dvě hrací kostky a snažil se spočítat počet ok. Když došel k číslu 84, říhl, pustil kostky a svalil se na zem do louže Jelzina. A tak dále, všichni účastníci kalby skončili na zemi nebo na posteli, v náruči nebo v náručí někoho, popřípadě s nedopitou láhví. Film skončil, ozývalo se chrápání a/nebo vzdychání. Za chvíli bude svítat.

 

(-:-)

 

     Buba seděl stále před monitorem, oči krvavé, prsty otlačené, zadek ani necítil,  na obrazovce stále ona potupná hláška. Na zemi ležely dva počárané papíry, třetí, zčáraný jen do poloviny, ležel vedle myši. Dnes udělal 1753 čar. Co čára, to smrt způsobená bossem. Za každou čárou jedna vymazaná vzpomínka, jedna zničená synapse. Totéž postihovalo miliony hráčů po celé planetě. V nemocnicích začaly vypadávat přístroje, záchranné týmy bojovaly do roztrhání těla. Výsledek? Nezachránili ani jednoho pacienta. V letadlech vypadávaly navigační přístroje a kontrolní věže pilotům posílaly neúmyslně nesprávné údaje. V hořících peklech hynuly tisíce nešťastníků, kteří měli tu smůlu, že využívali nejbezpečnější dopravu na Zemi. Kdosi neznámý zakládal po celém světě lesní požáry. Stovky hasičů mřely v marném boji s nelítostným živlem. Cely blázinců a věznic se samy od sebe otvíraly a tisíce vězňů a bláznů likvidovaly dozorce a ošetřovatele. Po odvetných akcích se v nich opět probudily staré pudy a prchali na svobodu. Státy vyhlásily mobilizaci svých vojsk, vojáci však bez zjevného důvodu obraceli zbraně sami proti sobě a stříleli také své spolubojovníky. Lidstvo zachvátila panika. A aby toho nebylo málo, ten, který mohl za všechny tyto zmatky, nasadil svůj trumf: vraždící roboty. A tato mechanická monstra neznají žádné zákony robotiky: znají pouze poslušnost svému pánovi a zabíjení.

 

(-:-)

 

     Třetí probuzení vedle Petry. Už si začínám pomalu zvykat. Nová byla bolest hlavy. Kocovina, familiérně kocka či kočka. Leželi jsme na zemi, kolem spoušť. Pohovka i stolek s myší převrácené, kolem potrhané šaty, rozlitá flaška vodky s džusem...

   Přehodil jsem přes svou milovanou (už jsem se zmínil, jak jí to dnes ráno slušelo?) roztrhané šaty a přešel do kuchyňky, která patřila k tomuto pokoji (téměř každý pokoj měl svou). Tam jsem si uvařil pořádně silné kafe a přes svůj odpor k tomuto nápoji jsem jej vypil. Petra se ještě nevzbudila, jak jsem zjistil. Postavil jsem znovu stolek a pohovku (ale jen tichoučce, jako pšouk spící princezny. Kdyby se totiž s těmi pšouky přidalo na intenzitě, nikdy nevíte, jestli se kolem vás nevyrojí grupa SS) a na stolek jsem postavil hrnek pro Petru. Až se probudí, možná jej taky bude potřebovat...

     Hodil jsem na sebe oblečení, vyšel na chodbu a otevřel dveře do kalicí místnosti. Obhlédl  jsem tu spoušť: Raduška s Haňulkou usnuly v obětí, vedle nich Kent s Maňasem s lahvemi v rukou. Kuba s ovladačem televize v rozkroku, Jára chrupající na stole, Radek na zemi s loužičkou slin u úst. Zbytek opět v podobných polohách. Jen Bert s Míšou, Magdička s Honzou a Petr s Lenkou v místnosti nebyli. Nebylo těžké uhádnout kde a proč. A Pavlík. Toho jsem našel na záchodě, jak se válí po poblité zemi. Tak z Pavla se stal opět Šavel, zavtipkoval jsem si. Po použití jiného záchodu jsem zaslechl domovní zvonek. Za dveřmi stála Katka, v náruči nesla haldu složek se slibným nápisem TOP SECRET!. Sjela mě zkušeným pohledem:

     „Nazdar zbohatlíku, tak co? To jste asi pěkně řádili, co?“

     „Ahoj Kačko, nebylo to nejhorší. Ale chyběla si nám. Třeba mně. Kde ses zdržela? Tak nestůj ve dveřích a pojď dál! Pokochej se tou spouští!“ Přitom jsem si vzpomněl na povídky Šimka a Grossmana. Jedna se jmenovala tuším „Můj první mejdan“ a končila větou „Pojď dál a svlíkni se do půl těla, abys mezi nás zapad‘!“

     Ustoupil jsem ze dveří a pomohl jí s fascikly.

 

     „Co to vlečeš?“

     „Sem šla po ulici, přede mnou zastavilo auto, vyskočil z něj ňákej generál nebo co, tyhle lejstra v rukách. Ozve se výstřel, on se svalí k zemi a auto ujede. Ty složky sou nadepsaný Top Secret, tak se do nich podívám, - řeknu ti, kdyby to neměl ten generál, tak bych si myslela, že je to nějaká scifárna. Tak sem ti to donesla, mohlo by to bejt důležitý. No a slyšels už moje nový cédéčko?“ zakončila K8.

 

     „Ne-e, ještě sem neměl příležitost. Kolikátý už to je?“ Na ten kompakt jsem byl zvědavější než na ty lejstra.

     „Třetí.“ odpověděla s náznakem pýchy ve hlase. Po pravdě, měla být na co pyšná.    

     „Kongratulejšn!“

     „Díkec. No a já se mrknu na tu Sodomu Gomoru.“ dokončila s úsměvem.

 

     Vrátil jsem se k Petře. Ještě se neprobudila. Využil jsem chvilky a otevřel jsem první složku. Má milovaná také něco otevřela – své krásné oči.

     „Dobré ráno, drahý!“

     „Jak ses vyspala, miláčku?“

     „Fajn, jenom mám kocku jak prase.“ Pohladil jsem ji po vlasech a sklonil se k polibku. 

     „Tady máš kafe. Dej si!“ a podal jsem jí šálek ze stolku. Ještě bylo teplé. Petra se poslušně napila a oznámila mi, že se jde obléct.

     „Katka dorazila.“ oznámil jsem jí.

     „Kdy?“ zazněla zezadu její otázka.

     „Teď. Přinesla mi tohle. Prý je to důležitý.“

     „Dobře, tak já jdu.“ Zlehka se mě dotkla a odešla. Dotyky jsou prý velmi důležité – tak jsem to alespoň kdesi četl. Pokud se prý nikdo nedotýká opičího mláděte, do půl roku zemře. No a u lidí je to prý podobně. Takže výzva Baudleaira by neměla znít „Opíjejte se!“, ale „Dotýkejte se!“. Popravdě, myslím, že my tady děláme obojí.

 

     Obrátil jsem pozornost  zpět k tajným materiálům. Psalo se tam o jisté extraterestrické bytosti jménem Metaxa, o jeho činech a zločinech. Jeho „pracovní náplní“ za posledních asi devadesát let bylo rozpoutávání válek a organizování teroristických útoků. Nakonec ještě věta: pro nejnovější informace jdi na  (netová adresa na stránku CIA a heslo. Zkusil jsem se tam podívat, ale poslední update stránky byl před týdnem, takže jsem se nic nového nedozvěděl.

 

(-:-)

 

     Krátce po poledni byli již všichni vzhůru. Ze své diskotéky jsem vybral sérii Matrix na třech DVD – jedničku i dvojku všichni viděli, ale Revolutions vyšel teprve před týdnem. Konec trojky už ale moc lidí nevnímalo, neboť si už opět zavdávali z láhví. Pak se Bert vytasil s travkou (považoval to za „vyjímečnou událost“, naposledy prý měl na oslavě svátků jara před měsícem) a po nějaké době už „létali“ skoro všichni. Radek vyšplhal na skříň, prohlašoval že je Svatý Klaus a že má i své soby, což prý hnedle dokáže. Dopadl tvrdě a z nosu mu pak tekla krev jak z vola. Petřík zkoušel Badyšot, který si moc pochvaloval a chtěl ještě.k Simonka ke spokojenosti většiny pustila junglepunk a začala trsat s Kubou. Já s Petrou a Katkou jsem si zalezli do koutku a poslouchali její nové CD. Jako bonus a bonbónek na závěr na něm byla zremixovaná verze lidovky „Nedaleko od Trenčína“ v podání Lenky a Buby blahé paměti. Na bonga doprovázel Winkel, který se ale mezitím uchlastal k smrti (jak k tomu ale směřuje více lidí). Kalba jela pořád dál až do pryč...

 

(-:-)

 

     Té noci jsem mnoho nepil, takže následujícího rána mě hlava nebolela. Stejně jsem si ale nepamatoval, jak jsem se dostal do postele. Vedle mě ležela Petra a o kousek dál víceméně oblečená Katka (???).

     Vstal jsem a zopakoval kolečko z minulého rána. Nejvíce mě zaujala čtyřka všelijak propletených těl, ve kterých nebylo obtížné rozeznat Haň, Rad, Kenťu a Maňase. Přešel jsem do místnosti s počítačem (jako kuchyňka, tak i počítače byly v příslušenství každého pokoje. Ten v NET/TV byl ale nejvýkonnější). Spustil jsem jej a na netu se juknul na zprávy. Docela mě zamrazilo: včerejší den jakoby neexistoval. Jakoby vůbec nebyl! Nejnovější zpráva byla dva dny stará a psalo se v ní o jakémsi opilém poslanci, který zdemoloval vůz policistů, kteří jej honili kvůli překročení povolené rychlosti. Onen poslanec bez poskytnutí pomoci ujel a policisté jsou ve vážném stavu. Dále jsem zabrousil na stránku CIA. Objevila se tam jedna zpráva popisující totální genocidu lidstva, probíhající právě v těchto dnech. ET Metaxa prý přesídlil do střední Evropy, aby mohl zblízka pozorovat další fázi vyhlazování pomocí svých podivných strojů. Zpráva končila neukončenou větou, která však říkala vše: Předpokládaná destinace Pavlovské vrchy na jižní Moravě, místně nazývané také jako Pálava. Údajně se skrývá v ruinách středověkého hradu na jednom z kopců. Hrad je znám jako Dívčí (Maidenburg), neboli Děvič- a dál už nic. Pisatel byl zřejmě anihilován dříve, než stačil zapsat –ky. V tom případě je ovšem záhadou, jak se mu povedlo zprávu uložit na serveru.
     Takže na Pálavě, pomyslel jsem si. Zajímavé. V domnění, že se už nic víc nedozvím, jsem počítač zase vypnul.

     Byla tam ale ještě jedna zpráva, kterou jsem přehlédl. K Zemi se řítí obrovský asteroid, jehož průměr se odhaduje na padesát kilometrů. Kvůli své barvě, shodné s okolním vesmírem, jej přístroje zaznamenaly pozdě, a i poté byl považován za neškodný. Předpokládalo se dokonce, že Zemi úplně mine. Připletl se ale do gravitačního pole Jupiteru a ten dráhu asteroidu vychýlil. Byly podniknuty jisté kroky k odvrácení hrozby, které však vyšly naprázdno. Snad proto, že Bruce Willis nestrávil dostatečně dlouhou dobu tréninkem na ropné plošině, snad proto, že rozstřílení planetky z letadel by pouze zvětšil počet těles dopadajících na zemský povrch. Propočty ukázaly, že v důsledku impaktu zahyne celá lidská populace (kromě tří kosmonautů na ISS, opičáka Harryho a  J.A. Gagarina). No a kromě lidstva vyhyne téměř všechno živočišstvo a rostlinstvo.

     Aby se zabránilo panice, byla tato zpráva uchována v tajnosti a nedozvědělo se o ní ani Rusko, ani Čína. Ti členové Bílého domu a Kongresu, kteří ještě neměli zakoupenou zbraň, tak ihned učinili. Budiž jim atmosféra lehká.

Metaxa o asteroidu neví; alespoň se v to doufá. Je prý cele zaujat svou vyhlazovací akcí. Konec světa nastane zítra...

Konec první části.

 

(-:-)

 

      Dočetli jste? Tak se připravte na druhou část. Nyní se nacházíme právě v polovině celého cyklu. Odteď už nic nebude tak, jak dřív. Ve druhé a poslední části Metaxy na vás čeká zběsilá jízda kolony džípů, dobývání hradní zříceniny a finální vyvražďovačka. Bude následovat impakt a polibek trvající do konce světa...

---