VÝSADEK-15

Sotva Jean Anyz napodobil výkřik sojky hned zalícil samopal přes větvičky houštiny na vzdálené postavy německých vojáků. Alain Martell učinil taktéž.
„Sakra, co budeme dělat?“ zeptal se polohlasně vyděšeně Martell.
„Určitě jim nepopřejeme dobrej den. A taky nebudeme čekat až dojdou k nám,“ řekl Anyz a pomalu se nadzvedl. Oba poté přikrčeně kryti porostem lesa uběhli několik metrů.
„Vidíš někde majora?“ optal se Martell, když zalehli za dvěma velkými stromy, zpoza niž přes křoví bylo vidět na hájovnu.
„Ne, nikde ho nevidím,“ odpověděl mu Anyz, který spatřil Němce, jak v rojnici přicházejí k plotu zahrady hájovny. Poté opět uběhli několik metrů a zalehli.
„Jdou k nám. Musíme zmizet,“ vyhrkl Martell, který se při kmeni stromu nadzvedl a zpoza něho uviděl několik vojáků, jak se prodírají porostem.
„Majora zatím nevobjevili. Někam se zdárně ukryl,“ mínil Anyz, přičemž vstal z lehu do podřepu. I on spatřil blížící se německé vojáky.
„Jdem,“ řekl a oba s hlavou skoro u kolenou, se co nejvíce přikrčeně rozeběhli lesem. Les se mírně svažoval a jeho porost byl dost hustý, což bylo pro ně ideální. To však netrvalo dlouho. Zanedlouho se ocitli před okrajem lesa, u něhož tekla říčka.
„Sakra. Nestihneme se přebrodit,“ konstatoval Martell.
„Poběž!“ řekl Anyz a za okamžik doběhli ke břehu říčky. Za ní byla velká louka a opět les. Chvíli skrčeni za kmeny stromů hleděli všemi směry.
„Podívej na ten břeh. Tráva a křoví zakrýváj vše u břehu,“řekl náhle Anyz.
„Tam se vejde jenom jeden,“ mínil Martell.
„Já vlezu do toho stromu u břehu, co má ve kmeni tu velkou díru!“
Martell několika přískoky byl u břehu a vlezl do vody. Po chvilce brodění kryt vysokým zarostlým břehem se ocitl v místě, které zakrýval hustý porost. Co nejvíce se skrčil a přitiskl se ke břehu. Anyz mezitím doběhl ke stromu, který měl v sobě velkou dutinu. Ta byla velká, že se do ní zcela vešel, a protože kmen stromu byl velký natěsnal se na jednu jeho stranu. Přitom skoro neviděl před strom. Vzápětí pocítil, jak se mu rozbušilo srdce. Na čele a na zádech mu vyrazil pot. Pravou rukou vytáhl z pouzdra velkou dýku, zatímco v levé ruce, kterou měl při těle, svíral samopal.
Martell měl hladinu po ramena a přes spleť dlouhých stébel trávy a větví houštiny vůbec před sebe neviděl. Za okamžik uslyšel němčinu a i jemu se rozbušilo srdce. Pak zaslechl přímo nad sebou hlasy. Ani se nepohnul a stále držel samopal obouručně ve stejné poloze. Přitom nad ním zaznělo hned několik hlasů. Děsil se toho, jestli vojáci objeví Anyze. Cítil co je to mít napnuté nervy. Zároveň mu po čele stékaly kapky potu.
   Praskání větviček, které Anyz uslyšel znamenalo, že kolem stromu prošel německý voják. Zatajil dech. Současně s tím pocítil šimrání v nose. Blížící se kýchnutí bylo na spadnutí. Zatnul zuby, přestal zavěšený samopal přes rameno držet a levou ruku zkroutil do takové polohy, že se prstem dotkl špičky nosu. Kýchnutí bylo pro tu chvíli zažehnáno.
 Němečtí vojáci se začali brodit přes říčku. Martell to slyšel a byl stále v nezměněné poloze. Zatrnulo mu, když přes visící porost zahlédl obrys brodícího vojáka. Pravý ukazováček v tu chvíli téměř stiskával spoušť samopalu. Minuty ubíhaly a připadalo mu, že je už schováný celou věčnost. Zvažoval, jestli nemá opatrně rozhrnout trávu a větve. Jíž se to chystal provést, když zaslechl na blízku kýchnutí. Ztuhl a zamrazilo mu.
„Tak už vylez. Jsou pryč,“ ozval se vzápětí hlas Anyze a jemu doslova spadl kámen ze srdce.
KONEC PATNÁCTÉ ČÁSTI