Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
„Máá roztomilá Bááruškóó, vem mě s sebou ná lůžko“, z několika hrdel se ozývá známá lidová píseň. Harmonikář roztahuje svůj nástroj a hraje tak, až se celý zpotí. Sál vesnické hospody hlučí zpěvem, hlasitým hovorem a veselými pokřiky. Stoly se prohýbají zabijačkovými pochoutkami, mísami cukroví a nádherných máslových koláčů. Sklenky naplněné šampaňským cinkají v přípitcích.
V čele dlouhého stolu sedí dvě oslavenkyně, dvojčata, kterým je dohromady právě rovných 100 let. Jsou si velmi podobné, přesto je každá jiná. Jedna je obklopena početnou rodinou, včetně pěti krásných vnoučat. Druhá před nedávnem pochovala manžela, který zemřel po dlouhé, zákeřné nemoci. Pozvolna se z této ztráty vzpamatovává. Ještě že má dospělé děti, které jí pomáhají všechno zvládat. Obě sestry mají také maminku a další sourozence s jejich početnými rodinami.
Oslavenkyně se vítají s nově příchozími gratulanty. Jsou zavaleny kyticemi všech možných barev a tvarů. Na stole stranou se kupí balíčky v lesklých papírech, převázaných umně naaranžovanými pentlemi. Připíjejí si se svým nejstarším bratrem a další sestrou. Jen jedna, nejmladší sestra, chybí. Nemohla přijít gratulovat, má jinou společnost. Před časem si našla kamarádku, s kterou se rychle dala dohromady. Tráví spolu prakticky každou volnou chvíli ve všední den i ve svátek. Kamarádka se usadila v domě a ovládla ji i celou její rodinu. Sousedé si už začínají povídat, že to není normální. Ta kamarádka se jmenuje – závist.
Opouštím své místo, beru si svou skleničku a jdu za vdovou – oslavenkyní. Vítá mě s radostným výrazem ve tváři. Chvíli si povídáme, jak jde život. Ukazuje mi krásný zlatý prstýnek.
„Podívej, to mám od Vény. Říkal, že se mých narozenin už nedočká, tak mi to koupil týden před tím než umřel.“
Jak je to zvláštní, má dárek od mrtvého a živá sestra si na ni vzpomene jen v pomluvách, užasle si pomyslím.
Sálem zní opět hudba. Někteří gratulanti se dali do tance. Jedna příbuzná se trochu unavila. Sedí, opřená o pípu a lehce pospává. Roznášejí se obrovské řízky, které téměř zakrývají talíře. Zábava vrcholí.
„Máá roztomilá, Bááruškóó, vem mě s sebou ná lůžko,“ ozývá znovu se do temné noci. Všichni se pomalu rozcházejí a těší se do teplých domovů.
viz Jákob a... ještě je v tom něco... něco mnohem víc...
nedokážu to pojmenovat, nedokážu to ani identifikovat, ale cítím to v tom...
napsáno výborně, těším se na další :-))
Písmák