DENÍK aneb Pocta nepřekonatelnému Woody Allenovi

     Ráno jsem se opět probudil. Moje pokusy zemřít bezbolestně ve spánku stále selhávají. Jak se má zabít člověk, který se bojí krve, bolesti a v neposlední řadě i smrti? Můj kocour se nezdarům svého pána jen tiše směje pod vousy. Zatím. V noci se chystám přepadnout jeho proutěný košík a vousy mu oholit. Kdo se směje naposled, …

     Další pečlivě připravený plán nevyšel. S břitvou v ruce jsem se ke škodolibému kocourovi nepozorovaně připlížil a ouha – byl v košíku s nějakou kočkou. Přišlo mi neslušné vyrušovat je a břitvu jsem schoval do kapsy. Naneštěstí jsem na noční výpravu vyrazil zcela nahý a tak mě od dnešního dne žádné kočky nemusí zajímat. Bolí to jako čert.

     Dnešní odpoledne jsem strávil v knihovně. Během listování hebrejským vydáním kamasútry jsem spatřil JI ! Rozhodným krokem jsem k neznámé krásce zamířil a zeptal se jí, jestli neví, kolik je hodin. Ruku se zlatými rolexkami jsem přitom provinile schovával za zády. Ona se jen tiše usmívala (měla na sobě sexy koženou vazbu a modrou záložku, která jí ladila s očima). Nedostal jsem z ní ani slovo. Kdybych alespoň věděl, jestli už někoho má!

    Můj otec nebyl můj otec. To mi pověděla matka toho rána, kdy vstala z hrobu. Ta zpráva  se mnou pořádně otřásla a já si musel jít lehnout. Po ruce byl prázdný hrob. Sotva se mi podařilo usnout, probudil mě matčin křik, ať rychle vylezu, že si jen odskočila na záchod a já jí hned zaberu místo. A navíc prý za chvíli začne její oblíbená telenovela. Abych se jí pomstil,  pohnul jsem trochu s anténou. Matka, která nedokázala přemoci svou lenost a znovu vstát, sledovala po zbytek dne kreslené seriály. Nejlepší je prý Tom a Jerry. 

     V práci jsme zase stávkovali. Nevím, kvůli čemu tentokrát, ale ty terče na šipky, které jsme chtěli minule, nám stejně dosud nepřivezli. Doufáme, že až se náš šéf naučí česky, bude k našim požadavkům vstřícnější.

     Dnes jsem byl na pohřbu. Nebožtíka jsem neznal, ani nikoho z pozůstalých, ale ta černá barva všude okolo mi přišla uklidňující. Když jsem si chtěl zkusit boty zesnulého, odtáhli mě dva statní zřízenci pryč. Nejspíš si je už někdo zamluvil.

     Po společném obědě si se mnou moje stolní lampa vážně promluvila. Prosila mě, jestli bych na ní nemohl častěji utírat prach. Něco za něco, řekl jsem a požádal ji o telefonní číslo. Vymlouvala se, že prý nemá mobil a normální telefon by mohl zvednout její manžel. Urazil jsem se a z výborného dezertu nedostala ani kousek.