NETYPICKY V LÉTĚ

Že jde léto a dovolená k sobě mi bylo celkem jasné. Jen jsem nevěděl, jak a kde tu dovolenou strávit. Letmý pohled do mých financí nebyl moc radostný. Pak jsem si však vzpomněl, že bych měl mít někde doma kufřík. Ten se mi dostal do rukou při jednom přepadení banky, které jsem nacvičoval pro sídlištní ochotnické divadlo. Přitom však nějací zakuklenci asi něco podobného též nacvičovali. Ve zmatku, který nastal ve tmě po mém výstřelu, a trefení pojistek, se mi podařilo za včas zmizet. Teprve doma mně došlo, že mám kufřík v rukou.
Rozradostněn, že si konečně pořádně užiji dovolené jsem vše potřebné naložil do auta a rozjel se kam ulice vedly. Za čas mi bylo divné, že nejedu. Po chvíli jsem si uvědomil, že se můj automobil rozpadl. To nebylo u něho nic neobvyklého a ani mě to moc nepřekvapilo. Ale kolemjdoucí to zřejmě dost překvapilo a někteří dokonce začali fotografovat. Tak jsem s úsměvem za pózoval a přitom mému zraku neunikla prodejna automobilů. Netrvalo to dlouho a vstoupil jsem do prodejny.
„Dobrý den. Mám problém. Jedu na dovolenou, i když nevím kam. A zrovna se mi jako naschvál rozpadlo auto. Mohl bych si u vás koupit nějaký auto?“ zněla má otázka a dva muži protáhli obličeje. Jednomu z nich náhle do otevřených úst vlétla moucha. Za kašlavého bzučení poté vběhl na WC.
„To myslíte vážně?“ zeptal se druhý muž.
„A proč bych to neměl myslet vážně? Támhle to auto se mi líbí. To si koupím. Hned jsem zpátky,“ řekl jsem a za chvíli prodávající na mne třeštil oči. Asi byl překvapen tím, že jsem dotáhnul do prodejny všechny svá zavazadla. Nějak se mi nechtělo přesně počítat tu částku za to auto. A tak byl prodavač opět překvapen, když jsem mu na stůl vysázel několik svazečků bankovek.
„Máte aspoň dížko. Tak naschle!“ zvolal jsem při nasedání do auta. Muž stál jako opařený a lapal po dechu. Bylo mně divné, že nikde nevidím výjezd. Tudíž mi nezbylo nic jiného, než projet výlohou.
  Jízda v autě byla nádherná. Ocenil jsem především skla, doléhající dveře i to, že sedím na sedačce. Město mi brzo zmizelo za zády a mou snahou bylo určit si konkrétní cíl. Lákalo mne to někam k řece. A tu jsem zanedlouho uviděl.
Když jsem předkem automobilu vrazil do loďky plující u břehu, a probudil tím spícího rybáře, který se nechtěně vykoupal, došlo mi, že bych měl zařadit zpátečku. Couvání bylo úspěšné, ale jen do okamžiku, než automobil narazil do vrby. Zní spadl nadávající vodník, kterého vzápětí na předním skle profackovaly stěrače. Za chvíli mi nadával rybář i zelený mužík. Raději jsem se rychle rozjel podél řeky, abych vyhledal nějaké vhodné místo k táboření. A po krátké době se přede mnou objevil hezký palouček, který jakoby byl stvořen pro táboření.
Mou první starostí bylo postavit stan. Šlo mi to celkem rychle i dobře. Po chvíli jsem si však všiml, že stan má prazvláštní tvar. Nenapadlo mě nic jiného, než do něho vlézt a zkusit jej vytvarovat. Po nějaké době strávené uvnitř mi došlo, že jsem nějakým nedopatřením postavil dva stany. Pak někde něco ruplo a náhle dvojstan na mne spadnul. Netrvalo to dlouho a motal jsem se uvnitř jako vítr v bedně. Vrávorání po pasece nebylo nikterak příjemné, zvláště když jsem nic neviděl. Pak následoval do čehosi náraz, který doprovázel řinkot skla. Po dalších nárazech, které doprovázely rány se mi podařilo ze stanů vymotat. K mému překvapení jsem stál v rozmláceném skleníků na nějaké zahrádce. Jakýsi rozkřičený muž mne vzápětí začal honit po zahrádce. Díky tomu, že šlápl na hrábě ho jejich násada zbavila vědomí. A tak se mi podařilo utéci. To už se schylovalo k večeru a blížil se tudíž čas táboráku. A o něho jsem rozhodně nechtěl přijít.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI