Proč už nikdy nepřijde jaro?

Jednoho dne se Jaro zase vydalo na návštěvu. Tentokrát ho čekala daleká cesta do velkého města. Cítilo nejistotu a strach, ale těšilo se. Vědělo, že jeho záře oživí paneláky a šedé ulice a vtiskne městu lepší barvu. A tak se rozletělo krajinou. Už bych každou chvíli mělo dorazit, pomyslelo si, když v tom se ocitlo v šedé mlze…co se děje??? Podívalo se pod sebe a uvidělo obrovskou betonovou rouru…komín… Rychle se rozletělo dál, najednou se kouř rozestoupil a Jaro uvidělo obrovské město.. A jsem tady. Pěkné přivítání… Ale pokrčilo nad tím rameny… vědělo že brzy bude líp. Slétlo dolů mezi domy a pousmálo se, už na mě čekají. Po ulici proudí davy lidí, všichni někam spěchají. Najednou se Jaro dostalo do proudu: “Au, proč do mě všichni strkají, copak mě nikdo nevidí???“ Jaro se vyděšeně rozhlédlo, když v tom do něj někdo opět strčil. Upadlo na zem a umazalo si krásné květované šatičky… Rychle pryč…Jaro se rozběhlo. Přeci tu někde musí být nějaké stromy, chci jim dát květy, aby se lidi mohli radovat…běželo a nevědělo kam… Naráželo, klopýtalo, ale vytrvale se dralo proti proudu. „Lidi tady jsem! Já jsem Jaro a jsem tu pro vás, proč si mě nevšímáte, zastavte se!!!!“ křičelo, ale nikdo se ani neohlédl… Najednou uvidělo stromy…park. Rozběhlo se k nim a líbalo jim kořeny… „Stromečky stromy…co mám dělat!“ “Můžeš nám dát květy, ale nejdřív Tě lidé musí přijmout…zatím Tě nevidí, protože vidí jen sami sebe, své úspěchy a cíle.“ Jaro usedlo pod korunu moudrého stromu a rozplakalo se: „Chci jim pomoct tak proč mě nechtějí??“ Nechápalo nic z toho co se dělo… „Oni Tě tu chtějí, ale bohužel Tě berou jako samozřejmost a jsou příliš sobečtí, než aby si včas uvědomili, že tu někdo důležitý chybí“. Jaro se stulilo mezi kořeny a usnulo….

„Au, kdo mě to tahá za kabátek, a kde to jsem?“ Jaro otevřelo oči a uvidělo krásné modré oči které si ho zkoumavě prohlíží, mezi nima malý nosík a pusinku pootevřenou v němém úžasu: „Kdo jsi?“ zeptalo se stvoření nad ním „Líbíš se mi, jen jsi trochu umazaný, ty jsi skřítek?“ „…já…jsem Jaro a kdo jsi ty?“odpovědělo poněkud překvapeně jaro. „Já jsem člověk, holčička mojí maminky…“  odpovědělo dítě, „musím se vrátit, aby se na mě nezlobila.“ rychle dodala a utíkala pryč. „Počkej, počkej holčičko!“ volalo Jaro, ale ona mu jen rozpustile zamávala a zmizela mezi stromy… Ona mě viděla, pomyslelo si jaro, musím jít za ní a říct jí, aby mě ukázala ostatním! Rychle se rozběhlo. Za chvíli už uvidělo holčičku s maminkou jak sedí na lavičce.. Pomalu přicházelo. Najednou jej holčička spatřila: „Támhle, mami támhle je!!!!“ křičela vesele, „vidíš že si nevymýšlím“. Maminka jen nechápavě koukala skrz Jaro…:“Kde?“ V tom ale něco začalo zvonit…“Prosím?“ zvedla telefon maminka a odvrátila zrak od Jara. „Ano hned tam jsem, dobře.“ „Promiň ale musím do práce, chtějí abych udělala reportáž o tom novém úložišti jaderného odpadu. Půjdeš k babičce, ano?“ „Ale mami, tak se na něj podívej, vezmeme ho s sebou…“ „Neblbni a pojď, mám málo času,“ vzala holčičku za ruku a odváděla ji pryč. Ta se jen naposledy otočila na Jaro a výmluvně pokrčila rameny…

Jaro se posadilo na lavičku a svěsilo ramena…Co teď?? Kolem jde nějaký chodec..rychle, teď mám šanci, pomyslelo si. Vyskočilo a udělalo tu nejlepší úklonu jakou umělo: „Dobrý den pane, Jaro přišlo.“ Chodec ale dál koukal před sebe a vůbec Jaro nezaregistroval… Asi byl zamyšlený… Dobrá, támhle jde další...opět nic.. Jak to? To jsou opravdu všichni tak zahloubaní do sebe?? Jen ta holčička…vzpomnělo si Jaro..musím za ní! Rozběhlo se tedy směrem kam odešly. Brzy je uvidělo, zrovna jak vchází do davu lidí na hlavní ulici…rychle ať je neztratím! Zmizely mezi lidmi.. Jaro se smísilo s davem a dál se prodíralo za nimi. „Au, au…“ spadlo na zem a kdosi mu přišlápl ruku. Chtělo vstát, ale další boty po něm šlapou.. Rozplakalo se: „Tady! Já jsem tady, vždyť vy mě ušlapete!!!“ Ale davy proudí dál, každý má něco za čím se žene…nikdo nekouká vpravo ani vlevo natož pod nohy, jen jde, prodírá se davem a hledí vpřed jen na svůj cíl…

Když ulice utichnou a město jde spát, přichází jako vždy uklízeč ulic. Má sice otrhané ušmudlané šaty a neobědvá v nejlepších restauracích, ale umí se dívat jinak než ostatní. Jako každý den i dnes přišel uklidit hlavní třídu. Už už se chce dát do práce když v tom uvidí ležet bezvládné tělíčko. Umazané, ale krásné, září z něj dobrota a odevzdanost. „Kdo mohl zabít něco tak čistého???“ nechápe. Pak se ale rozhlédne kolem sebe. Uvidí nablýskaná auta, zářící nápisy a osvícené domy…není divu. Lesk všech nepravd zastínil i tu nejkrásnější čistotu. Lidé se snaží o krásu a přitom ji přes tu všechnu snahu právě ušlapali. Podíval se ještě jednou na Jaro a pochopil, že už nikdy neuvidí kvést stromy… Po tváři mu stékala velká slza a když ukápla z jeho tváře spadla přímo na tvářičku Jara. V tu chvíli Jaro procitlo. „Chceš letět se mnou? Vezmu Tě do mé země…už se sem nikdy nevrátím, nechtějí mě tu, ale ty sem také nepatříš, tak pojď...“ „Ještě mě tady potřebují a já nemůžu s Tebou, neuneseš mě… Ale jednou, až už ani mě neuvidí, tak přiletím k Tobě,“ odpověděl však muž. Jaro se smutně pousmálo. „Dobře, zatím jim pomáhej, jako já dřív..ale nezapomeň!“ Pomalu se vznášelo výš a výš. Když bylo sotva na dohled naposledy zamávalo pánovi. Když nadobro zmizelo posadil se muž na lavičku a podíval se na stromy. Byl to sen nebo skutečnost? Pak ale pohlédl zpět na místo, kde předtím leželo Jaro. Uviděl drobnou květinku. Byla pro něj, na tomto světě poslední… Ne, nesmí zapomenout a musí umět věřit. Pak se zvedl, vzal do ruky smeták a za tichého hvízdání zametal ulici…