Děs na škole

   Byl krásný den. Slunce žhnulo na plochou střechu stavební fakulty. V bloku C v druhém patře se nacházelo oddělení Stavebních hmot. A právě tady už nedočkavě vysedávali na kovových sedačkách zpocení studenti prvního ročníku, kteří vyčkávali na hodinu Stavebních hmot.

Na samém konci bílé chodby  prosvětlené pásem širokých oken seděla osamoceně dvojice prváků. Byla to Veronika, jediná čistokrevná inteligentní blondýna v okolí a chcípáček Pavel, vyhublý brunet s bledou pletí a umolousaným trikem.

Do začátku hodiny zbývalo jen dvacet minut.

„To je nuda“, nadhodil Pavel,“ nechápu, proč jsem tak aktivní a chodím vždycky dřív!“

„Náhodou děláš dobře“, odporovala mu Veronika,“ lepší dříve než později!“

Pavel se rozhlédl po chodbě. Zbývající spolužáci se přemístili do bufetu v bloku A.

 Dvojice osaměla. Slunce zmizelo za mrakem a na chodbě se zešeřilo.

„Ú, slyšíš to nádherné ticho?“ usmála se tajemně Verča, „ Cítíš tu atmosféru? Kdyby bylo o pár hodin později a tma, mohl by se tady odehrávat klidně nějaký krvák!“

„Co tě nemá!“ zasmál se soused,“ akorát by se tu mohl prohánět šílený student s nožem. Ty chodby a zákruty jsou pro to jako stvořené!“

„Přesně tak!“ souhlasila Verča,“ chodby tu jsou temné a každou chvíli mizí v nějakém temném koutě..“

„..Kde by mohl někdo číhat!“

 

Paní inženýrka Kurková seděla u počítače ve své kanceláři. Venku se smrákalo a pobyt ve vyhřáté místnosti jí nutil ke spánku. Oči měla otevřené dokořán, takže připomínala velikou sovu sedící na větvi. I její kolegyně, se kterou kancelář sdílela, se jí na okamžik lekla.

„ Martino, nehleď už na ten počítač a jdi domů“, nabádala ji,“ je už půl sedmé!Máš  po pracovní době. Nebuď tak aktivní! Zítra to doděláš“.

„Ještě minutku. Něco dopočítám a hned půjdu“, odpověděla ji Kurková a dál klepala do klávesnice a s vyvalenýma očima hleděla na monitor.

 

Verča si prohrábla blond vlasy a zapřemýšlela.

„Hlavní hrdinkou by mohla být nějaká blbá prsatá studentka“, navrhla okamžitě.

Pavlovi se tato hra začala zamlouvat a navázal na její nápad.

„Prsatá studentka je ve všech filmech“, oponoval,“mohla by to být naopak chytrá… .…INŽENÝRKA!“

Veronika vyvalila na něj oči.

„To je fakt dobrý!“, pochválila ho,“ ale jak to začne? Vidím to jasně před sebou. Temná chodba. Zářivky přestanou fungovat. Ona sama ve své kanceláři..“

 

Monitor zablikal a vypnul se. V kanceláři se setmělo.

Kurková zanadávala a opatrně se zvedla od stolu, aby cípem své halenky neshodila štosy papírů položených.

„Zrovna když už to bylo skoro hotové, tak musí vypnout proud! Proč jsem to hned neuložila, když jsem mohla.“

Zasunula židli a přikradla se ke dveřím. Vtom zářivka na stropě zablikala a kancelář opět ozářilo bílé světlo.

No to je dost!

Počítač zahučel a začal se opět zapínat.

Kurková počkala až naběhne hlavní obrazovka, provedla Scandisc a vypnula ho.

Ze stolu shrábla hromádku dokumentů a strčila je do tašky. Oblékla si bundu a vyrazila ke dveřím.

 

„.. A tam by už mohl čekat vrah“, napadlo Veroniku,“ tak to obvykle bývá“.

Pavel zakroutil hlavou.

„To by byl rychlý konec“, usmál se,“ jednoduše zamkne kancelář a vtom..“

 

Světlo na chodbě opět zablikalo a vzápětí zhaslo. Kurková s klíčky v ruce zůstala stát osamoceně  u dveří.

Sakra! To mi musí udělat rovna teď? Já toho ..údržbáře..

Poslepu nahmatala zámek a zasunula  do něj klíč. Zezadu uslyšela tiché kroky. Pomalu se blížily k ní. Kurková se zvedla a zamžourala do tmy.

„Kdo jste?“ zeptala se temné siluety,“ co ode mě potřebujete?... Je pozdě. Stavte se raději zítra!“

Postava nic neřekla a blížila se dál.

Je snad hluchý?

Kurková zopakovala svou otázku. Nic. Ten člověk neodpovídal a už byl od ní šest metrů.

Inženýrka znejistěla.

„Já opravdu nemám čas!“ vyhrkla ze sebe a zamkla kancelář.

Postava byla od ní sotva tři metry.

Co blbneš! To není žádný ten vrah nebo úchyl. Uklidni se!

Temná silueta cosi lesklého vytáhla z kapsy.

 

„Nůž!“ vyvalila napjatě oči Veronika,“ a za okamžik ji rozkuchá!“

„Nebuď bláhová“, řekl Pavel,“ moc rychle bys to ukončila. Teprve to zajímavé začne!“

„Honička po chodbách“.

 

Postava byla od ní dva metry. Kurková vyděšeně ustupovala a zapomněla na klíče zasunuté ve dveřích. Byla zahnána do slepé uličky, neboť chodba za ní končila.

„Prosím vás, co jsem vám udělala?“ vzlykala a stírala halenkou bílou barvu ze stěny,“ neubližujte mi! PROSÍM!“

Silueta pozvedla lesklý předmět  a začala cosi provádět s rukama.

Kurková tomu nechápala. Chopila se příležitosti a zmizela ve dveřích WC umístěných za jejími zády. Zabouchla dveře a divoce hmatala po nějakém klíči. Nebyl tam

Do prdele!

Klika se pohnula a tajemný násilník se vkrádal dovnitř. Kurková se schovala za dveře a hrůzou sotva dýchala.

 

„To je ohrané“, zamračila se Veronika,“ on vleze na hajzlíky, přitiskne ji ke kachličkám a kuchy - kuch a je konec“.

„S tebou to fakt nemá cenu,“ zakroutil hlavou Pavel,“ nejdřív něco začneš a už to chceš mít rychlé za sebou“.

Veronika uznala, že na tom něco je a poslouchala, co Pavel vymyslel.

 

Dveře už byla takřka dokořán. Kurkové zbývalo jen pár setin centimetrů než narazí na její tělo. S hrůzou v očích vyčkávala nevyhnutelné. Postava udělala krok dovnitř.

Přece to jen tak nevzdáš! Nejsi přece blbá blondýna, aby ses nechala zabít na WC.

Zatnula pěsti a vší silou narazila do dveří. Ozval se náraz a dopad něčeho těžkého na podlahu.

Kurková se vymotala ze svého úkrytu a spatřila na zemi zkroucenou postavu. Nebyla v bezvědomý, jak si naivně myslela. Naopak se začala napřimovat, nahmatala zbraň vedla sebe a podívala se jejím směrem.

 Kurková  vyděšeně ustoupila, ale vtom si vzpomněla na své statečné já a kopla postavu do rozkroku. Ozvalo se podivné zasípání a násilník opět klesl k zemi.

 

„Super!“ pochválila ho Veronika,“ To se mi líbí. A co bylo dál?“

„Jak už jsem řekl“, zatvářil se tajemně Pavel,“ nastala honička po chodbě“

 

Kurková utíkala po tmavé chodbě ke schodišti. Tušila, že násilník je opět na nohou a uhání za ní. Prudce rozrazila dveře od schodišťového prostoru a seběhla dolů. Zabočila doprava a prchala další chodbou směrem ke vrátnici.

 

„Ale spojovací dveře budou zamčené!“ doplnila ho Veronika,“ ona nebude moci utéct. On se bude blížit k ní s kudlou v ruce..“.

 

Spojovací dveře někdo zamknul. Kurková ale od nich měla klíče . Ale?

Ne, já je nechala v zámku kanceláře!

Uslyšela kroky od schodiště. Podle hlasitosti mu už zbývalo jedno podlaží.

Co teď? Kurková se rozhlédla kolem sebe a začala hledat něco, čím by prosklené dveře rozbila. Popadla kovový odpadkový koš.

Bylo ale příliš pozdě! Násilník už byl v její blízkosti. Kovový předmět se mu zaleskl v ruce.

 

„A teď ji konečně kuchne!“ vyčkávala napjatě Veronika.

 

Postava se pomalu blížila ke Kurkové. Ta v rukou křečovitě tiskla odpadkový koš a byla připravená zaútočit.

 Fakulta se celá rozzářila. Zářivka nad její hlavou se rozsvítila a ona pohlédla do tváře svému pronásledovateli.

„To jsi ty Martine!“ vyhrkla ze sebe překvapeně,“ Já myslela, že…ale měl jsi přijít pro ten zápočet až zítra. A ne tak pozdě.“

Němý student ji odpověděl znakovou řečí a bolestivě se dotkl  rozkroku.

„Promiň, já nechtěla“, omlouvala se Kurková,“ já myslela, že mi chceš ublížit! A v té tmě znaková řeč vypadá…“

Martin to dořekl za ní.

„Ale co ten nůž?“ zeptala se ho okamžitě.

Martin vytáhl velkou kovovou propisku.

 

„To jsem teda nečekala!“ řekla Veronika,“ ale stejně mohl jí pak vykuchat, když to nečekala“.

„Ty bys jenom všechny kuchala“, zlobil se na ní Pavel.

Dveře od učebny se otevřely a na chodbu vyšel prošedivělý profesor. Pavel s Veronikou se zvedli ze sedačky a vydali se vstříc nezáživné hodině Stavebních hmot.

 

 

---