rána

vždycky když po ránu po další z osudových ran (které si zásadně zasazuji sám) vstávám z kleče na kolenou žlutýma očima si do očí pohlédnu a mám pocit že ať vstávám jak vstávám na vlastní nohy se zřejmě nepostavím- příjemný tichý hlas mi říká: -tak nevstávej když ti to nejde život se nemusí jenom prožít i proklečet se dá večer jen utlumíš bolest a po kolenou do hajan a žádná rána osudu už tě na kolena nesrazí leda do lehu a ležet je přece milejší než klečet hlavně se nezvedej když ti to nejde život se nemusí nutně prožít i probrečet se dá ta představa bývá ještě sladší než ten hlas, který ji šeptá ale já jsem přesto pokaždé vstal zatím

---