Ostrov smutku

Stmívá se a studený vánek fouká.

Sic chladivý je,

mě však pomáhá.

Pomáhá zapomenout mi na zradu,

zradu velikou jako samo nebe.

Nebe blankytně modrou barvu má,

nevinně tak vypadá,

zrada tvá je černá jako noc hluboká.

V poutech této noci červánky pozoruji,

jak bezstarostně plují si po obloze šedivé.

Neví,co je strach,samota a bolest....

Padám stále hlouběji.

Hlouběji do mého nešťastného utrpení.

Ve svých zvláštních pocitech opuštění se topím....

Červánky se smějí....

Žlutý srpek,kterého lidé nazývají měsícem,

vychází nad obzor

a svým čarovným proutkem vyhánějíce veselé červánky,

na svou nadvládu nad světem upozorňuje.

Kapičky zrady a neštěstí padají z nebe,

na stéblech trávy se zachytí

a pomalinku stékají na rozbředlou hlínu.

Co je mi do hlíny a nebe,

když právě jsem přišla o TEBE!!!?