Obraz města

Jeho příliš dlouhá nástěnná malba na příliš dlouhé zdi…

Výjev ulic a aut, co spěchají a nepohnou se z místa.

Vedle bílé čáry rozdělující směry, usměrňující názory.

Nálady mimo těla a jejich běh pro trochu světla.

Kožené kalhoty svírající dva mladé stromky nahoře srostlé…

Propletené hustou korunou malých chloupků.

A místa, kde se vraždí a taky směje. Jen veselá místa.

A chvíle, kdy se žárlí a smutek z očí laská zem…

A dva kopce, co z ní vyrůstají, co jsou sami sebou a přesto si tak podobné, jako vejce…

Nosu, který netají svou cenu.

Žije v rytmu, co ji ovládá…

Ruce znovu udeří do podlouhlé blány, do afrického bubnu.

Miluji barvu tvých rukou a kořínků vlasů.

Miluji tvou krev i brek.

Miluji, když mě nenávidíš, miluji, když mě chceš.

                Miluji perly když se směješ.

                Miluji to co jsi…

???

Protože větráky zase nefungují, je tohle jiná pohádka.

Kde je Kenny mrtvej.

Ve městě, co žije. Ve městě, co se nehýbe.

U obrazu města, kde stojí chlapec a drží labuť…

A vášnivě jí líbá…

Před městem u kterého stává a píše si poznámky…

O městě, ve kterém žije,

o městě, které někam spěchá,

o mestě, co se nehýbe…

A tuší existenci podobného kluka u obrazu jeho města,

Kde žije jeho labuť jen jako šmouha na plátně…